Ukázalo se, že Hartleyovic sidlo je tichý, nenápadný dvoupatrový dům v docela dobrém stavu, nijak se nelišící od okolních budov. Stál zhruba uprostřed Pěvuščí uličky. Byl pořád ještě v Severním okrsku, míle od čehokoliv, co by byť jen vzdáleně připomínalo venkov, přesto vypadal jako sídlo nějakého drobného venkovského šlechtice. Ulice jako taková se zdála být klidná a spořádaná, dokonce i mírně příjemná. Jestřáb s Rybářkou kráčeli po jejím dlaždění jako by jim patřila, a soukromí strážní ve svých okázalých a pestrobarevných uniformách se tvářili, že právě mají nějakou naléhavou práci úplně jinde. Tolik, aby si něco začínali s Jestřábem a Rybářkou, jim jejich chlebodárci rozhodně neplatili. Vlastně tolik peněz v Havenu ani nebylo.
Současní vlastníci a nepříliš šťastní obyvatelé Hertleyova domu stáli venku před zamčeným předním vchodem a čekali na ně. Jestřáb a Rybářka už byli o současných poměrech v rodině informováni. Leonard a Mavis Hertleyovi byli oba čtyřicátníci, blahobytně obtloustlí a oblečení podle nejnovější módy. Neslušela jim. Leonard byl vyšší, měl lesklou růžovou pleš a poněkud nešťastný pokus o knír pod nosem. Rukama si nervózně pohrával s knoflíky na vestě. Jeho žena Mavis byla menší a kulatější, se strnulým pohledem v očích a vyčnívající bradou dávající slovu odhodlaný naprosto nový rozměr. Jestřáb měl neodbytný dojem, že když jí neprojeví patřičnou zdvořilost, skočí po něm a bolestivě ho kousne.
Jejich syn Francis stál za rodiči jako by se styděl, že jsou tady. Vysoký, štíhlý a více než módně bledý, měl dlouhé vlnité vlasy a na sobě upjatý, starosvětský černý oblek obroubený černou krajkou. Kolem očí byl sotva viditelně nalíčený. Jestřáb si ho okamžitě zařadil: byl to jeden z těch dekadentních romantiků, kteří píší špatné básně o smrti a rozkladu, a pořádají soukromé absinthové večírky pro své stejně melancholické přátele. Upíry považují za ztělesnění romantiky (patrně proto, že se s žádným nikdy nesetkali), účastní se tajných seancí a myslí si o sobě, že jsou zatraceně odvážní a buřičští, když si máčejí palečky v tak temných vodách.
Povětšinou to byli pitomci.
Jestřáb s Rybářkou se blížili k domu a kopali cestou do kamínků, až se zastavili před Hartleyovými, kteří okamžitě o krok ucouvli a začali se vyděšeně rozhlížet po svých soukromých strážích. Jestřáb představil sebe i svou parťačku a přitom se bavil rychlými změnami v jejich obličejích, jež se nakonec ustálily na směsici pocitu úlevy a strachu. Pocit úlevy pramenil ze skutečnosti, že jim Městská hlídka konečně poslala někoho, kdo vyřeší jejich problém, a strach, protože... nu, protože jim poslali Jestřába a Rybářku.
"Nerozbijete nic cenného, že ne?" zeptal se Leonard Hartley. "Já jen, že je tam spousta opravdu drahých věcí. Nenahraditelných. A to nemluvím o jejich citové hodnotě."
"Drahých věcí!" odsekla Mavis Hartleyová. "Pověz jim o těch porcelánových soškách, Leonarde!"
"Ano, porcelánové sošky--"
"Jsou velice křehké!" skočila mu do řeči Mavis. "A k vitrínám se sklem se vůbec nepřibližujte. Shromáždit takovou sbírku trvalo celé roky. Veškerou škodu, kterou napácháte, uhradíte ze svého služného."
"Cokoliv se rozbije--" začal Leonard.
"Pověz jim o tom duchovi!"
"Právě jsem o něm chtěl začít mluvit, Mavis!"
"Nekřič na mě, Leonadre Hartleyi! Pamatuji si tě, když jsi byl pouhý kloboučnický pomocník! Maminka mi vždycky říkala, že jsem se sňatkem s tebou zahodila."
"Vždycky jsem byl velice vznešený kloboučnický pomocník..."
Jejich hádka se docela dobře rozbíhala i bez přispění Jestřába a Rybářky, pročež se raději soustředili na nejmladšího člena rodiny, Francise. Ten na ně civěl lehce vypoulenýma očima, ruce se štíhlými dlouhými prsty měl založené na propadlém hrudníku a bolestně se usmíval.
"Co nám můžeš říct o tom strašení?" zeptal se ho Jestřáb zvýšeným hlasem, aby překřičel poněkud hlučnější výměnu názorů mezi Leonardem a Mavis. "Ach, myslím, že je to strašlivě fascinující. Přísámbůh! Opravdová návštěva z onoho světa. Já patřím k dětem nocí, víte? Ztracená duše oddaná temným můzám. Hledač břehů Zapomění. Moje básně vyšly v některých skoro velmi známých listech. Neublížíte tomu duchovi, že ne? Pokoušel jsem se s ním mluvit, ale nedaří se mi k němu proniknout. Když jsem mu začal číst svou poezii, prostě zmizel. Myslím, že je plachý. Mě osobně to strašení vůbec nevadí, takové setkání se zavrženou duší je skvělé téma k hovoru s ostatními dětmi noci... Všichni mí přátelé mohou puknout závistí! Jenom kdyby mě ten duch nechal občas vyspat... Pochopte, člověk může být dítě noci, ale všechno má svoje meze."
"Neposlouchej ho, kapitáne!" zaječel Leonard Hartley a snažil se, aby to znělo autorativně, leč nepovedlo se mu to ani vzdáleně.
"Ale tati!"
"Ano, Leonarde," přidala se Mavis. "Řekni jim to ty. Ať vidí, kdo je tady pánem."
"Zrovna jsem jim říkal, Mavis--"
"Jen do toho! Buď chlap! Platíš daně..."
Jestřáb s Rybářkou se podívali jeden na druhého a pak prošli kolem Hartleyových.
Cokoliv užitečného se mohli od těch lidiček dozvědět by patrně nestálo za námahu a čas na to vynaložený, takže bude nejlépe, když se rovnou pustí do práce. Přední vchod vypadal naprosto obyčejně. Jestřáb vzal za masivní stříbrnou kliku a stiskl ji. Dveře se lehce otevřely, bez jakéhokoliv zaskřípění. Tolik k tradici. Oba kapitáni vešli do hlavní haly. Světla plynových hořáků se mihotala vysoko na stěnách. Všude vládl klid a mír. Zdi pokrývalo dřevěné ostění, podlahu tlusté koberce, starožitný nábytek byl pečlivě vycíděný a naleštěný, a na stěnách, přímo pod hořáky, viselo několik nekontroverzních obrazů zpodobňujících výjevy z vesnického života. Jestřáb za sebou zavřel dveře. Překřikující se hlasy Hartleyů okamžitě utichly a v domě se rozhostilo požehnané ticho.
"Alespoň je tady teplo," poznamenala Rybářka. "Kde začneme?"
"Dobrá otázka. Nepřipadá mi, že by to strašení mělo nějaký zjevný zdroj. Duch si přichází a odchází jak ho napadne." Jestřáb se kolem sebe rozhlédl.
"Myslím... asi bychom měli začít prohlížet jednu místnost za druhou, dokud něco nenajdeme nebo něco nenajde nás. Potom... s tím něco uděláme."
"Například?"
"To si ještě musím promyslet."
"No skvěle. Teď se vážně cítím o moc bezpečněji."
Náhle se oba prudce otočili, zbraně připravené v rukou, jak za sebou zaslechli zvuk kroků. Zjistit, že se k nim něco blíží po hlavním schodišti na konci haly byla otázka okamžiku. Jestřáb s Rybářkou tomu pomalu vykročili vstříc, obličeje zachmuřené a soustředěné. Zastavili se u paty schodiště, krátce pohlédli na děsivý přízrak, jež k nim sestupoval, a rozhodli se, že zatím dál nepůjdou. Vysoká, statná žena ve spíše křiklavých než honosných šatech, je napodobila. Měla nakadeřené, černé vlasy a obličej pokrytý takovou vrstvou líčidel, že se její rysy skoro nedaly rozeznat. Její ústa byla jako krvavě rudá rána a oči měla jasné a pichlavé. Měla ramena široká jako nějaký dělník s doků, a ruce, které se k nim hodily. Vyhlížela mohutně, solidně a příšerně skutečně. Upřela na Jestřába hrozivý pohled, pozvedla jednu ruku s dlouhými šarlatovými nehty a pronesla pohřebním hlasem:
"Stůjte, přátelé. Vkročili jste na nesvatou půdu a nejsme tu sami. Duchové jsou dnes v noci neklidní."
"Zatracená práce," zaklel Jestřáb. "To je přece madam Zara."
"Ty tu... osobu znáš?" otázala se Rybářka a špička jejího meče se neodchýlila ani o palec.
"Vy mě znáte, kapitáne?" podivila se madam Zara, která na okamžik vypadla ze své role. Pak ruku spustila a zaujala dramatickou pózu. "Nemohu říct, že bych si na takovou příležitost vzpomínala. Ačkoliv moje proslulost je, samozřejmě, značná..."
"Už je to nějaký čas... případ Fenris, vzpomínáš?" řekl Jestřáb zamračeně.
"Honil jsem toho špióna v jejím salónu. Madam Zara je spiritstka. Medium. Nebo na čem se dá zrovna teď nejvíce vydělat. Druhořadá podvodnice a prvotřídní podvrh."
"Pane!" zalapala madam Zara po dechu. Okamžitě se však opět vzchopila. "Váš tón se mi vůbec nelíbí!"
"Ale nepopíráš to, co?" opáčil Jestřáb. "Když jsme se setkali posledně, falšovala jsi pomocí břichomluvectví a měnění hlasu poselství od drahých zesnulých. Pokud mě paměť nešálí, včetně naprosto nepřesvědčivého mňoukání jedné zesnulé kočky."
Madam Zara pomyslela na to, že se urazí, pak si ale připomněla, že před ní koneckonců stojí kapitán Jestřáb a rozhodla se, že to nestojí za námahu. Pokrčila rameny, skřížila velké ruce na svých ještě větších prsou a zadívala se na Jestřába a Rybářku s co nejopovržlivějším výrazem ve tváři.
"Mám právo tady být, kapitáne. Hartleyovi za mnou přišli jako za nejvěhlasnějším médiem v Havenu a požádali mne, abych navázala kontakt s jejich drahým zesnulým strýcem, Appletonem Hartleyem. Jsou věci, které mu zoufale potřebují říct, otázky, jež mu touží položit. Jako například: Co se stalo s penězi, které jsi vydělal? Podle poslední vůle patří vše Leonardovi a Mavis, ale zdá se, že několik měsíců před svou smrtí Appleton zlikvidoval svůj podnik, vyčistil všechny bankovní účty a nechal si celou částku vysázet v hotovosti. Podle účetních knih by jeho dědicové měli dostat spoustu peněz, jenomže po nich není nikde ani památky. Rodina měla v plánu obrátit v domě věchno naruby, ale duch jim nedopřeje pokoj na dost dlouho, aby se někam dostali."
Jestřáb a Rybářka začali chápavě přikyvovat. Konečně začal celý případ dávat smysl.
"A tak Hartleyovi přišli za mnou, za slavnou madam Zarou. Nedokázala jsem se spojit se s konkrétním duchem jejich drahým zesnulým strýcem kvůli... rušení v duchovním světě. Proto mne požádali, abych prozkoumala a očistila tento dům, a uložila neklidného ducha k zaslouženému odpočinku." Madam Zara obdařila Jestřába a Rybářku svou představou o pohledu z onoho světa. Vypadalo to spíš, jako by trpěla žaludeční nevolností. "Dosáhla jsem už značného pokroku. Jsem si skoro jistá, že se jedná o ducha malé holčičky. Dítěte, ztraceného a osamělého, které se snaží navázat kontakt." Náhle se odmlčela a zvláštním způsobem trhla hlavou. "Ách! Je tady... s námi! Netahej mě za vlasy, drahoušku..."
Jestřáb se podíval na Rybářku. "Teď nevím, jestli jí mám nakopat zadek nebo zatleskat. Za chvilku se zečne vyptávat, jestli je tady někdo, kdo se jmenuje John."
"Jsem paní všech mystérií! Obcuji s mocnostmi a sílami tajemna!" Madam Zara zuřivě vypoulila oči a jak se předklonila, neodolatelně Rybářce připomněla buldoka s vosou v zadku. "Ze mě si šoufky dělat nebudete!"
"Šoufky jsem nevzal," řekl Jestřáb Rybářce. "Napadlo tě nějaké s sebou vzít?"
"Věděla jsem, že jsem na něco zapomněla," opáčila Rybářka.
Madam Zara se zrovna chystala udělat něco opravdu strašlivého, když tu cosi zahlédla v nádherně zarámovaném zrcadle na stěně vedle sebe. Vztekle po tom loupla pohledem, ale když zjistila, že vidí jen svůj odraz, trochu se uvolnila. Jestřáb v duchu smekl před její odvahou. Kdyby něco takového juklo ze zrcadla na něj, pelášil by odsud co by mu nohy stačily a nezastavil by se, dokud by nenašel nějakého zvlášť otrlého exorcistu.
A pak, přímo před očima všech, se tvář v zrcadle stala ještě ošklivější. Po celém obličeji se jí objevily puchýře a bradavice, které prorazily i tlustou vrstvu líčidla, krev smíchaná s hnisem jí stékala po bradě. Krví se podlily i oči, nepřirozeně vytřeštěné z nateklých důlků. Ústa se neuvěřitelně roztáhla, rty zčernaly, ohrnuly se a odhalily zašpičatělé zuby. Spánky naběhly a vyrazily z nich zakřivené rohy.
Skutečná a nikterak nezměněná madam Zara začala hlasitě kňourat strachy a celé její tělo se třáslo a chvělo. Z obličeje se jí vytratila přirozená barva, takže byla pod křiklavým líčidlem náhle bílá jako prostěradlo. Vtom démonický obličej vyrazil ze zrcadla, jeho zubatá tlama chňapla po hrdle zděšeného média. Madam Zara pištivě zavřískala, vykasala si šaty a vyrazila dolů po schodech jako utržená lavina. Jestřáb s Rybářkou jí jen tak tak uskočili z cesty. Slavné médium mezi nimi proběhlo, zahnulo na chodbu a zmizelo, aniž by byť jen na okamžik zpomalilo. Oba kapitáni se za ním chvíli mlčky dívali a pak se obrátili zpátky k zrcadlu, zbraně připravené v rukou. Zrcadlo však už bylo zase jen obyčejné zrcadlo, které ukazovalo pouze jejich obličeje. Rybářka do něj opatrně dloubla prstem, ale jeho povrch byl pevný a studený. Jestřáb ho přesto rozbil topůrkem sekery na kusy - jen tak, z principu.
"Dalších sedm let smůly," prohlásila Rybářka a skopla střepy ze schodů.
"Zrcadla by neměla zapomínat, kde je jejich místo," opáčil Jestřáb přísně. "Teď už alespoň víme, že se tady opravdu děje něco nadpřirozeného."
Náhle oba zmlkli. Tichým domem se nečekaně rozlehla kakofonie strašidelných zvuků. Stěny kolem schodiště hlasitě vibrovaly, jako by odolávaly nějaké příšerné síle, a znělo to jako bubnování. Po zdi přeběhl dupot nohou mířící nahoru do patra, kde vzápětí začaly třískat všechny dveře. Byl to příšerný rámus, ale Jestřáb s Rybářkou ani nemrkli. Stáli na místě a čekali, až uvidí něco, co by je ohrožovalo. Vtom dunění ustalo stejně rázně, jako začalo. Místo něj se ozvalo hluboké sténání na samotné hranici slyšitelnosti, jako by se k nim odněkud z velké dálky blížila nezemská bolest a utrpení. Sténání se postupně měnilo ve vytí, pak v křik a nakonec v šílený chechot, odporný a děsivý. Jestřáb s Rybářka se pořád nehnuli z místa. Smích přestal jako když utne a zavládlo hrobové ticho. Jestřáb si strčil sekeru pod paži a zdvořile zatleskal.
"Velice působivé. Ne právě původní, ale i tak hezké. Co nám předvede teď?"
Domem zazněl zvířecký řev, škrábání drápů, divoké a zuřivé, spolu s hlubokým vrčením něčeho nesmírně velikého a hladového. Jestřáb a Rybářka trpělivě čekali a i tyto zvuky nakonec utichly. Pak se Jestřáb podíval na svou parťačku. "Tohle na mě tedy žádný dojem neudělalo. Na tebe ano?"
"Ještě míň, než na tebe," zavrtěla hlavou Rybářka. "Kam se s tím hrabou na veterány války s démony."
Řev se ozval znovu. Jestřáb na něj odpověděl stejně a původní zvuk jakoby překvapeně umlkl.
"Umíš, Jestřábe," pochválila ho Rybářka.
Vtom z druhé strany haly zazněly těžké kroky a oba kapitáni se otočili. Kroky se ozývaly ode dveří a blížily se k nim, a intervaly mezi jednotlivými dunivými údery byly dlouhé jako věčnost sama. Podlaha, stěny i schodiště se pod nimi otřásalo, stejně jako všechny kosti v těle Jestřába a Rybářky. Bylo to jako poslouchat Boha, který k nim sestupuje z oblohy, aby zahájil Poslední soud. Jestřáb a Rybářka se po sobě podívali a pak vyrazili krokům vstříc, sekeru a meč připravené. Hromové dunění se pomalu a neúprosně přibližovalo.
Dorazili k patě schodiště a bez zaváhání pokračovali. Zvuk přibližujících se kroků zakolísal a pak ustal. Jestřáb s Rybářkou se zastavili. Zavládlo naprosté ticho, jako by celý dům rozpačitě naslouchal. Potom se v hale ozval zvuk jediného, osamoceného kroku. Jestřáb mu popošel o krok vstříc. Když se nic nestalo, udělal další krok a pak ještě jeden. V příštím okamžiku se před ním daly těžké kroky na útěk. Jestřáb šel dál, s Rybářkou po boku, a kroky rychle směřovaly k otevřeným dveřím. Už nezněly tak silně, ani výhrůžně, a božsky už vůbec ne. Oba kapitáni je sledovali do hlavního salónu, kde náhle ustaly.
Jestřáb a Rybářka se kolem sebe rozhlédli. Salón byl velký, přepychově zařízený, a v jantarovém světle přitlumených plynových hořáků zasazených v ozdobných lampách skoro útulný. Všechen těžký nábytek byl nastrkaný do středu místnosti a koberec na zemi už nebyl přibitý. Někdo tady něco hledal a zjevně neuspěl. V místnosti panovalo ticho. Tajemné kroky se už neozývaly a po jejich původci nebylo také ani památky.
"Hmm," řekl Jestřáb. "To bylo zajímavé."
"To ano," přikývla Rybářka. "Ať už to bylo cokoliv, myslím, že to dostalo strach. Vždycky jsem věděla, že máme jistou reputaci, ale vyděsit strašidlo, to je nové dokonce i pro nás."
"Mohl to být pouhý úvod," řekl Jestřáb. "Zkoušelo nás to. Zjišťovalo si to naše slabiny. Každý se něčeho bojí. Jen počkej, až se objeví bezhlavé tělo s velkou řeznickou sekerou v rukou."
Rybářka si odfrkla. "S oživlýma mrtvolama už jsme se setkali. Není těžké porazit zombii, pokud si zachováš chladnou hlavu. A máš po ruce trochu soli a oheň."
"I tak," namítl Jestřáb. "Chodící mrtvola může být pěkně strašidelná. Sůl a oheň pokaždé nezaberou. A pak... jak můžeš zabít něco, co už je mrtvé?"
"Však my už nějaký způsob najdem," ušklíbla se Rybářka.
Jestřáb se musel usmát. "Nejspíš ano."
"Víš," pokračovala Rybářka, "nemusíš mě držet za ruku tak pevně, Jestřábe. Netušila jsem, že jsi tak nervózní."
Jestřáb se na ni překvapeně podíval. "Isobel... já tě za ruku nedržím," řekl.
Rybářka si uvědomila, jak daleko od svého manžela a parťáka stojí, a okamžitě zbledla. Pak se oba podívali dolů a uviděli velkou ruku bez těla, která svírala její levici. Vypadala velice skutečně a solidně, ale na konci zápěstí se rozplývala v nic. Rybářka ohrnula rty ve zlověstném zavrčení, zaťala prsty ruce do zápěstí a vší silou ji stiskla. Ozval se zvuk praskajících kůstek. Ruka se začala zoufale zmítat, ale Rybářka jen zesílila sevření a kosti znovu zapraštěly. Ruka se náhle proměnila v mlhu a s bolestným zaúpěním zmizela. Rybářka si několikrát protáhla prsty, pak je pozvedla k obličeji a přičichla k nim.
"Síra. Plameny pekelné. Jak neoriginální."
Úpění ztichlo. Jestřáb se vyčítavě podíval na Rybářku. "Teď jsi to urazila."
"Fajn. To ho naučí přikrást se ke mě jako... Jestřábe?"
"Ano?"
"Oči toho člověka na obraze za tebou nás sledují po pokoji."
"To je jen takový optický klam. To dělají všechny portréty."
"Ne, ony nás doopravdy sledují."
Jestřáb se pomalu otočil směrem, kterým se Rybářka dívala, a tam, ve vzduchu, uviděl vznášet se dvě oční bulvy. Byly podlité krví a měly velké černé zornice, a zezadu z nich visely krvavá vlákna nervů jako by je někdo právě vydloubl z očních důlků. Bulvy se zlověstně upíraly přímo na Jestřába.
"To si snad děláš legraci," zavrčel Jestřáb znechuceně a ohnal se po očích dlaní. Odněkud z dálky se ozvalo se další bolestné zavytí, oční bulvy se srazily s takovu silou, až se na okamžik zploštily, a pak začaly poletovat po místnosti a odrážet se od stěn jako živé pink-pongové míčky. Jestřáb je se zájmem pozoroval a čekal, jestli se od sebe oddělí, ale oči se rychle rozplynuly stejně, jako předtím ruka.
"To muselo bolet," poznamenala Rybářka účastně.
"No, teď už alespoň víme, že z nás někdo nespouští oči," konstatoval Jestřáb.
Dveře za jejich zády se prudce otevřely dokořán, až veřej s ohlušujícím zaduněním udeřila o stěnu. Jestřáb s Rybářkou se otočili, zbraně připravené. Před nimi stála vysoká, impozantní postava zabalená od hlavy k patě v márničním prostěradle. V místech, kde byla mrtvola rozpáraná od krku až po podbříšek, prosakovala šedou látkou krev, a menší skvrnky na místě očí a úst vytvářely jakýsi primitivní obličej. Z prostěradla se pomalu vynořila ruka stejně šedá, jako látka, která ji halila, ruka svírající těžký železný řetěz, z nějž na koberec pomalu kanula krev. Jestřáb s Rýbářkou se po sobě podívali.
"Tradiční, ale i tak působivé," prohlásil Jestřáb. "Ty krvavé skvrny jsou skoro umělecké."
"A použít autentické prostěradlo z pitevny taky nebyl špatný nápad," souhlasila Rybářka. "Ale nechápu, co má znamenat ten řetěz."
"Všichni duchové přece chřestí řetězy," odpověděl Jestřáb. "Lidi to od nich čekají. Je to--"
"Tradice. Jo, já vím."
Beze spěchu přistoupili k postavě zabalené v prostěradle. Ta zakvílela tak úpěnlivě, že by se z toho komukoliv jinému zježily chloupky na krku, a pak výhrůžně zachřestila řetězem.
"Dobrý pokus," řekl Jestřáb. "Už se bojíš, Isobel?"
"Vůbec ne. A ty?"
"Ani trochu."
"Dobře," přikývla Rybářka. "Teď zjistím, jestli je pod tím prostěradlem ještě něco, co bych mohla rozmáčknout v pěsti."
Postava v prostěradle začala spěšně ustupovat. Jestřáb s Rybářkou zrychlili. Postava se otočila a dala se na útěk, přitom odhodila řetěz, který se rozplynul dřív, než dopadl na zem. Pak Jestřáb zachytil cíp prostěradla a trhl jim jako bičem káči, až se kostlivec, kterého tak odhalil, divoce roztočil. Když se po chvíli vrávoravě zastavil, jeho lebka zlověstně zacvakala zuby a natáhl po Jestřábovi a Rybářce kostnaté ruce. Oba kapitáni se do něj pustili současně mečem a sekerou, a po krátkém divokém zápasu z něj zbyla jen hromádka polámaných a roztříštěných kostí na koberci. Jestřáb do nich několikrát kopl botou. O kus dál něco hlasitě zaklelo. Jestřáb se ušklíbl. Rybářka se rozhlédla v naději, že najde něco jiného, co by mohla terorizovat. Vzápětí se kosti rozplynuly i s porostěradlem, které Jestřáb mezitím odhodil.
"Poslyš, začíná to být docela zábava," poznamenal Jestřáb. "Zajímalo by mě, co příjde teď."
"Něco bizarního a nemožně starosvětského, řekla bych," odpověděla Rybářka. "Začínám mít dojem, že starý Appleton Hartley příliš holdoval gotickým románům. Možná se teď objeví jeptiška. Pokud jde o strašidelné domy, není nad jeptišky."
"Duch - transvestita? Řekl bych, že má dost mindráků i bez toho."
Světla v místnosti začala jedno po druhém zhasínat. Modravé plynové plamínky slábly, až zmizely úplně a pochodně v okách na stěnách zaprskaly a zhasly. Šero zaplavilo salón jako černý příliv. Jediné světlo teď přicházelo z pouličních lamp za oknem, a i to pomalu sláblo, jako by ho něco zakrývalo. Jestřáb s Rybářkou se semkli k sobě.
"Každý má z něčeho strach," zašeptala Rybářka. "A my dva máme dobrý důvod bát se tmy."
"Jenom takové, jaká byla v Temném lese," namítl Jestřáb. "Co je tohle proti dlouhé noci?" Ale jeho hlas nezněl tak sebejistě, jako jeho slova. Na některé věci se nedá nikdy úplně zapomenout.
"Začíná tu být pořádná tma, Jestřábe. Všechna světla už zhasla."
"Rozsviť, nebo tady něco zapálím," zvolal Jestřáb do tmy. "Myslím to vážně."
"Já ho znám - on to vážně udělá," dodala Rybářka. "A některé kusy nábytku mi připadají velice drahé a velice hořlavé."
"Když mě k tomu donutíš, vypálím ten tvůj zatracený dům do základů," pokračoval Jestřáb a jeho hlas už zněl zase klidně a vyrovnaně. Chvíli se nedělo nic, pak se modré plamínky hořáků zatetelily a salón opět zalilo světlo. Jestřáb s Rybářkou si ulehčene oddechli.
"Myslel jsem si to," řekl Jestřáb. "Ten dům byl Appletonovou pýchou a radostí; je to na něm vidět. Natahal si sem každou zatracenou cetku, která se mu líbila. Bránil ho proti hamižnosti Leonarda a Mavis, proti jejich snaze ho při hledání ztracených peněz úplně zdemolovat. Nikdy by neriskoval, že ho zničíme."
"Fajn," řekla Rybářka. "Logika je zkrátka tvoje silná stránka. A co budeme dělat teď?"
"Myslím, že nastal čas posadit se a promluvit si," odpověděl Jestřáb. "Appletone Hartleyi! Vylez! Vylez, ať už jsi kdekoliv! Nebo ti začneme ničit nábytek a zařízení."
Duch Appletona Hartleye vešel otevřenými dveřmi do salónu, hlavu v podpaží. Vypadalo by to strašidelně, nebýt toho, že pořád musel šilhat aby viděl na cestu a o něco nezakopl. Úhel pohledu z výše pupku mu zjevně příliš nevyhovoval. Na sobě měl nejlepší nedělní šaty, ve kterých ho pohřbili, a jako mrtvému mu neslušely o nic víc, než zaživa. Bezhlavé tělo se rozpačitě zastavilo před pobavenými kapitány Městské hlídky. Výraz v obličeji jeho hlavy vypovídal o mořské nemoci.
"Tohle je můj dům," prohlásila hlava vysokým a poněkud roztřeseným hlasem. "Nemáte tady co pohledávat! Okamžitě opusťte můj majetek, nebo vás stihne můj strašlivý hněv. Je hrozný, tak raději utečte dokud ještě můžete. Nebo poznáte zlobu tak nesmírnou, že ji nezadržel ani hrob!"
"Jak to, k čertu, dělá?" podivil se Jestřáb. "Hlasivky má přece pořád v krku, ne? A i kdyby neměl, copak do nich takhle mohou plíce vhánět vzduch?"
"Možná tam má nějakou ektoplazmatickou propojku, kterou nevidíme," usoudila Rybářka. "To by vysvětlovalo tu ruku a oční bulvy. Ale je pravda, že se jeho hrudník nezvedá, což znamená, že plíce nepoužívá--"
"Hej?" zvolala hlava ostře. "Mluvte nahlas! Nemumlejte, zatraceně!"
"My nemumláme," odsekl Jestřáb. "Jenomže ty si jedno ucho zakrýváš rukou a druhé máš přitištěné k tělu. Je to div, že vůbec něco slyšíš."
"Aha. Ano. Pravda." Hlava se zamračila, jak se Appleton zamyslel. "Víte, teprve se to učím."
"Tak s tím přestaň," navrhla Rybářka.
Hartleyovy ruce uchopily hlavu a pozvedly ji před sebe jako oběť. Bohužel, teď si prsty zase zakrýval oči. Ústa zavrčela nějakou nesrozumitelnou kletbu a jak se ruce pokusily přesunout hlavu do výhodnější pozice, vyklouzla jim z prstů a upadla na koberec. Ozvalo se zadunění a všichni tři zamrkali. Tělo zavrávoralo kupředu, ale jak se natáhlo po hlavě, jedna noha o ni nešťastnou náhodou zavadila a odkopla ji na druhou stranu místnosti. "Prosím tě, Jestřábe... pomoz mu," zaúpěla Rybářka. "Jinak tady ztvrdneme do rána!"
Jestřáb si povzdechl, prosmýkl se kolem bezhlavého těla a vykročil k hlavě. Ta se na něj úpěnlivě podívala a pak se neúspěšně pokusila o důstojný výraz. Jestřáb si znovu povzdechl a zvedl hlavu za ucho. Bolestně šklebící jí podal zbytku Appletona Hartleye, který po ní sáhl a okamžitě si vrazil prst do oka. Jestřáb s Rybářkou se podívali jeden na druhého a usmáli se. Hartleyova hlava si je přísně změřila pohledem a uraženě našpulila ústa. Jestřáb se kousl do rtu, aby nevyprskl nahlas a Rybářka se musela otočit. "Prosím tě, Hartleyi," řekl Jestřáb. "Nasaď si tu hlavu na krk."
Duch poslechl a jeho hlava splynula s krkem bez sebemenší stopy spojení. Jestřáb naznačil Rybářce, že se už může otočit, a oba se zkoumavě zadívali na Appletona Hartleye, který stál poněkud nejistě před nimi. Vypadal docela normálně až na to, že se mu nějak podařilo mít levé ucho naopak. Jestřáb se rozhodl, že se o tom nebude zmiňovat.
"Tak si poslužte," řekl duch. "Smějte se mi. Myslíte si, že být duchem je snadné? Instruktážní příručka se k tomu nedává, víte? Dodneška se mi nepodařilo přijít na to, jak procházet zdmi. A pořád se musíte soustředit na svůj zjev, jinak se začnete na okrajích rozmazávat. Je to tak ponižující. Být mrtvý není žádný med, to mi věřte. A vůbec, kdo jste, vy dva? A co děláte v mém domě?"
"Za prvé, jsme kapitáni Jestřáb a Rybářka z Městské hlídky," odpověděl Jestřáb. "A za druhé, tento dům teď patří Leonardovi a Mavis Hartleyovým. Odkázal jsi jim ho, vzpomínáš?"
"Oni si ho nezaslouží," odsekl Appleton Hartley. "Nemilují ho. Nedokážou ho ocenit. Viděli jste, co tady prováděli? Vandalové! A co vůbec chcete dělat, kapitáni? Uvěznit mě? Zákony platí jen pro živé. A zažehnat mě taky nemůžete, protože nejsem ani trochu nábožensky založený."
Rybářka se zamračila. "Tak moment. Chceš říct, že nevěříš v posmrtný život?"
Duch zaváhal. "No dobře, připouštím, že v některých věcech ještě nemám tak docela jasno--"
"Co tady vlastně děláš?" otázal se Jestřáb ve snaze vrátit rozhovor na bezpečnější půdu. "Tohle sice byl tvůj dům, ale ve své závěti jsi ho odkázal Leonardovi a Mavis."
"Jenom proto, že nikdo jiný nezůstal. Zatracení vyžírkové! Dokud jsem byl živý, vůbec se ke mě neznali. Ani nepočkali, až v rakvi vychladnu, a už sem vtrhli a začali převracet dům vzhůru nohama. Tohle je můj dům, můj domov, a já odsud neodejdu. Copak nemám vůbec žádná práva?"
"No, vlastně ne," řekl Jestřáb. "Jsi mrtvý. Měl bys... odejít a materiální věci přenechat živým."
"Svůj nádherný dům mám nechat v rukou těch filištýnů? Nikdy! Když si ho nemůžu vzít s sebou, zůstanu tady. Uvidíme, koho to dřív přestane bavit." "Zavolej sem jeho rodinu," požádal Jestřáb Rybářku. "Možná se nám podaří dohodnout se na nějakém kompromisu."
"Na to bych nevsadila ani vindru," zabručela Rybářka, ale zamířila ke dveřím. Přitom prošla přímo skrz ducha aby mu ukázala, kdo tady poroučí, a Appleton se zimničně zachvěl.
"Nemáte tušení, jak je to odporné," řekl.