PROLOG

Byla to místnost, kde čas neexistoval. Kdykoliv do ní Moses Forrester vstoupil, nechal sedmadvacáté století za sebou a vešel do limba svých vzpomínek. Tady, v jeho soukromém doupěti, měl svět roku 2619 vstup zakázán. Za dveřmi jeho malé svatyně byl jeho byt v části budovy velitelství Temporálního sboru vyhrazené pro potřeby svobodných velících důstojníků. Z obrovského okna, které zabíralo celou jednu stěnu jeho obývacího pokoje, měl Forrester výhled na Pendletonskou základnu hluboko dole. V noci mohl v dálce vidět slabou záři veřejného osvětlení Los Angeles. Ale za dveřmi byla malá místnůstka bez oken, ze kterých by mohl vyhlížet. Byly v ní jiné věci, které stály za pozornost, zvláštní panoráma jen pro něj.
Když k nim přistoupil, zámek zareagoval na jeho hlas pronášející heslo 'staré časy nejsou zapomenuty' a dveře hladce zajely do zdi. Sotva v místnosti ušel dva kroky, dveře se za ním zase zavřely. Se zachmuřeným výrazem se rozhlížem po množství nejrůznějších předmětů rozmístěných všude po místnosti, které ze všeho nejvíce vypadala jako skladiště zbytečného haraburdí, i když exponáty, které tady měl, by se nemohlo pochlubit žádné museum.
Jednu ze stěn úplně zakrývala knihovna s policemi od podlahy až po strop. V ní byly vyrovnána vzácná první vydání, prastaré knihy, které ovšem vypadaly tak nově, jako by právě vyšly z tiskárny. S jejich drahoceností mohla soupeřit pouze jejich rozmanitost. Byla to knihovna učence s širokou škálou zájmů a mnohé tituly nesly podpis autora - Honoré de Balzaca, Sigmunda Freuda, Fjodora Dostojevského, Mickey Spillana, Barbary Tuchmanové, Isaaca Asimova.
Na stěně vedle visel meč, těžká zbraň s umně zdobeným jílcem vykládaným zlatem. Byl vytažen z pochvy mrtvého rytíře jménem Rodrigo Diaz, známého spíše pod přezdívkou El Cid. Pod ním videl jiný meč, mnohem obyčejnější, starý a trochu rezavý rapír. byl to dárek, který Forrester dostal od jednoho ze svých podřízených důstojníků. Jeho majitel jej odložil, když dostal lepší zbraň od Jiřího Villierse, vévody z Buckinghamu. Major Lucas Priest dobře věděl, jak si Forrester bude cenit meče, který patřil gaskoňskému šermíři d'Artagnanovi.
Vedle obou mečů visel starý růžek na prach, který byl kdysi vlastnictvím amerického zálesáka jménem Daniem Boone. Nad ním byla vystavena dlouhá puška nazývaná 'Stará Betsy'. Našli ji po bitvě o Alamo poblíž mrtvého těla plukovníka Davida Crocketta. Vedle ní vypadal nebezpečně vyhlížející nůž, jen o málo menší, než římský meč o kousek dál. Historie znala mnoho jeho napodobenin, ale tohle byl skutečný 'bowie', o kterém se povídalo, že byl ukut z úlomku hvězdy.
V kazetě vyložené sametem tu byla vystavena pistole na černý střelný prach, kterou byl v souboji s Aaronem Burrem zabit Alexandr Hamilton. V rámečku na zdi visela černá škraboška jíž za časů španělské Kalifornie nosil jistý slavný dobrodruh a vedle ní další pistole, pětačtyřicítka s pažbičkou vykládanou perletí, kterou ukradli nejslavnějšímu veliteli tanku v historii. Na malém psacím stole, vedle zarámovaného dopisu, který jeho pisatel poslal Forresterovi (ačkoliv jej adresoval 'Murrayovi'), stál šest palců vysoký perspexový kvádr. Uvnitř byl zalitý pokřivený kousek kovu velký asi jako nehet. Byla to kulka z muškety vyjmutá 27. července 1880 z ramene vojenského chirurga přiděleného k berkshirskému 66 pěšímu pluku. Dopis byl od toho chirurga, jeho život 'Murray' v bitvě u Maiwandu za druhé afgánské války zachránil a byl odeslán z Baker Street, 221B.
Tyto a jiné, neméně pozoruhodné suvenýry dohromady tvořily to, co vojáci pod Forresterovým velením označovali jako 'staroušova sbírka'; připašovat z mise něco, co si pak vystavil na čestném místě, se považovalo za terno. Bylo to sice proti předpisům, ale na vojáky První divize se v tomto směru nepohlíželo tak přísně a vysoká hodnost s sebou nesla jistá privilegia. V případě plukovníka Forrestera byla ta privilegia značná.
Byl jediným velícím plukovníkem, kterému salutovali i generálové. Těm, kteří ho neznali osobně, stačilo podívat se na jeho zlaté divizní označení a pochopili. Jen jediný plukovník totiž nosil velkou jedničku přeťatou symbolem pro nekonečno a tím byl Moses Forrester, velitel První divize Temporálního sboru armády Spojených států, nášelník zásahové jednotky 'temporálního komanda'. Měl tolik vyznamenání, že by mu na ně nestačila prsa, ale nenosil je a obvykle dával přednost černé pracovní kombinéze bez příkras. Její spartanskost byla více než kompenzována vzhledem plukovníka samotného. Forrester byl vysoký muž s mocným hrudníkem, širokými rameny a úplně holou hlavou, a na první pohled budil dojem lidského tanku. Jediné, co svědčilo o jeho vysokém věku, byly jeho vrásky.
Forresterův obličej vypadal jako by jej sešili zkusů staré kůže. Ruce měl velké a sukovité, ale neuvěřitelně silné. Bicepsy si udržoval v kondici čtyřicetikilovými činkami. Celý jeho vzhled počínaje vzpřímeným postojem a přímým pohledem jeho hluboko zasazených očí a konče vždy bezvadnou uniformou hovořil o tom, že je voják každým coulem. V Temporálním sboru byl Forrester vůbec nejrespektovanějším velícím důstojníkem.
Muži a ženy pod jeho velením plnili ty nejméně záviděníhodné úkoly, na které může být voják přidělen. Byli to strážci dějin, určení k odstraňování časových poruch způsobených jednotlivými akcemi v časoválkách. Forrester byl na svoje lidi a práci, kterou vykonávali, právem hrdý. Jediné, čeho litoval, bylo, že už je nemohl doprovázet na jejich riskantních cestách do mínusového času. Své dny na bojišti už měl za sebou. Poté, co strávil celý život válčením v nejslavnějších bitvách historie, zakotvil pevně ve dvacátém sedmém století, na velké vojenské základně v Jižní Kalifornii. Bydlel v pohodlném bytě ve velitelské budově Temporálního sboru, kde jedl a pil jen to nejlepší; jeho nadřízení mu vyšli vstříc a nevytrhávali ho z prostředí, ve kterém se cítil doma. Přesto ale nebyl úplně spokojený.
Stýskalo se mu po starých časech. Během období klidu často propadával melancholii. Pak se uchyloval do svého doupetě, kde si zapálil dýmku, nalil si sklenici vína a připíjel svým vzpomínkám. Dlouhé hodiny tam seděl, prohlížel si suvenýry a knihy, dotýkal se jich prsty a nostalgicky se usmíval vzpomínkám, které se k nim vázaly.
Tam ležela tropická přilba, kterou nosil, když sloužil pod 'čínským' Gordonem v Chartúmu. Tu zase železný kříž, který mu připnul sám Otto Skorzeny za to, že při akci na záchranu Il Duce zachránil život německého velitele. Tady byla šavle, kterou nosil, když se plavil pod námořním lupičem sirem Henrym Morganem. A tam nejvýznamnější památka ze všech - kadeř černých vlasů, kterou měl uschovanou v malé emailové krabičce.
To byl zároveň jediný exemplář, který nebyl vystavený. Měl ho uschovaný v levé zásuvce prastarého psacího stolu z růžového dřeva, na kterém psal svoje verše lord Byron. Nikdy ji nevytahoval. Nyní, poprvé za všechny ty roky, ji vyjmul z krabičky a držel ji na dlani, jako by to byla nějaká relikvie. Jeho pohled zjihl, když si vzpomněl na ženu, které patřily. Byla už dávno mrtvá a její prach splynul se zemí před nějakými osmi sty let. Pro něj byla jedním ze dvou případů z celého jeho dlouhého života - dlouhého i podle standardů sedmadvacátého století - kdy se zamiloval. Obě jeho lásky neskončily dobře. Obě patřily do minulosti a jakkoliv usilovně se na ně snažil zapomenout, nikdy se mu to úplně nepodařilo. I nyní byly vzpomínky na ně velice živé. A bolestné. Zatímco v jedné ruce stále držel krabičku, druhou zvedl ze stolu dopis. Každý z těch předmětů byl vzpomínkou na jednu z jeho lásek. Ta první byla dávno mrtvá, druhá, o které si myslel, že zemřela, byla živá až příliš. Natáhla se k němu přes staletí, aby zatočila nožem v jeho ráně.
Ten dopis dostal dnes večer; doručil mu jej kurýr z New Yorku. Byl však napsán v jiném městě, v jiné zemi a v jiném čase. Forrester seděl za psacím stolem z růžového dřeva, lokty se opíral o jeho desku a tiskl si emailovou krabičku a dopis ke spánkům. Seděl tak velice dlouho, mlčky a s očima zavřenýma. Minulost jej konečně dohonila a tentokrát před ní nebylo úniku.


1

Zatímco vlak vyjížděl v oblaku páry a ranní mlhy z drážďanského nádraží, Rudolf Rassendyll seděl v jídelním voze nad lehkou snídaní a usilovně se snažil rozpomenout se, kde už toho muže se zjizveným obličejem viděl. Objekt jeho úvah seděl několik stolů od něj a popíjel kávu. Vyměnili si spolu několik pohledů a Rassendyll zjistil, že se cítí čím dál trapněji. Ten muž si jej zjevně odněkud pamatoval a čekal, až dá najevo, že ho poznává. V tuto chvíli si už možná myslel, že jim pohrdá. Aby získal trochu času, roztáhl si před sebou Rassendyll The Strand magazine a předstíral, že čte, ale přitom neustále vrhal na zjizveného muže kradmé pohledy v naději, že si přece jen vzpomene, kde už ho viděl.
Byl to neobyčejně mohutný muž se širokými rameny dělníka a velkýma svalnatýma rukama. Bylo ovšem nade vší pochybnost zřejmé, že k pracující třídě nepatří. Velký rubínový prsten, který nosil na levé ruce, naznačoval, že se jedná o významného gentlemana, stejně jako diamantová jehlice, zlatý řetízek od hodinek a elegantní vycházková hůl z ebenového dřeva a se zlatou hlavicí, kterou měl. Jeho oblek byl ušit podle pařížské módy, ale muž sám na Francouze nevypadal. Jeho snědá pleť a černé kučeravé vlasy mu dodávaly vzhled spíše slovanský, ještě podtržený vysokým čelem, silným nosem, výraznou spodní čelistí a hranatou bradou. Ačkoliv by se u něj daly čekat spíše tmavé oči, měl je překvapivě světle zelené, což v kombinaci s jeho snědou pletí dodávalo mužovu pohledu výjimečnou pronikavost a kvalitu takřka magnetickou. Celkově by se o něm dalo říct, že je mimořádně pohledný, nebýt jizvy, která začínala pod jeho levým okem a pokračovala přes celou tvář až ke koutku úst. Jizva byla rovná a pravděpodobně pocházela ze souboje. V dnešní době už byly souboje vzácné, zvláště se šavlemi, a pouštěli se do nich snad už jen mladí Prusové a Středoevropané, o kterých se všeobecně ví, že házejí rukavicí při sebemenší provokaci.
Mužovo držení těla, kvalita jeho oděvu a bezchybně udržovaný zevnějšek hovořil o bohatství a dobrém rodu. Když k tomu Rassendyll připočetl jeho slovanské rysy a jizvu z duelu, vydedukoval, že pochází nejspíš z balkánského pohraničí, ale snad ani Sherlock Holmes by o něm nedokázal za daných okolností říct víc. Naneštěstí se tím Rassendyll nijak nepřiblížil k odhalení mužova jména, ačkoliv se ho teď začínal zmocňovat pocit, že se s ním setkal docela nedávno v Londýně na nějaké aukci. Stačilo málo a jistě si ho vybaví.
Muž s jizvou vzhlédl a uviděl, že na něj Rassendyll upřeně hledí. Ten okamžitě odvrátil pohled, ale bylo už příliš pozdě. Muž vstal a přistoupil k jeho stolu.
"Prosím za prominutí," řekl hlubokým, znělým hlasem. "Odpusťte mi mou neomalenost, ale mám neodbytný pocit, že jsme se už někdy setkali."
"Vy jste Angličan?" zeptal se Rassendyll překvapeně. Muž na něj promluvil čistou angličtinou bez jakéhokoliv cizího přízvuku a Rassendylla silně zklamalo, že jeho odhad národnosti byl tak mylný.
"V Anglii jsem dlouho pobýval," odpověděl muž, "ale nenarodil jsem se tam. Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Drakov. Nikolaj Drakov."
"Rudolf Rassendyll, k vašim službám." Potřásli si rukama a Rassendyllovi se trochu ulevilo.
"Rassendyll?" zeptal se Drakov a lehce se zamračil. "Nejste náhodou nějak spřízněný s lodrem Burlesdonem?"
"Robert je můj bratr," odpověděl Rassendyll. Najednou si vzpomněl a plácl se dlaní do čela. "Ale samozřejmě! Viděl jsem vás na večírku, který můj bratr pořádal před několika týdny v Londýně, na počest nového srbského velvyslance. Vy jste ten muž, který doprovázel tu skvělou hraběnku Sofii! Odpusťte mi, drahý příteli, mou úděsnou paměť. Nepřisednete si?"
Muž se posadil na protější stranu stolu. "Není třeba se omlouvat," řekl. "Nyní si vzpomínám, že jsme nebyli oficiálně představeni."
"Ano, jistě, Robertovy večírky bývají navzdory velikosti spíše neformálního rázu," řekl Rassendyll.
"Těžko bych vám mohl vyčítat, že jste si hned neuvědomil, kam mě zařadit," pokračoval Drakov s úsměvem. "Vedle hraběnky jsem musel být prakticky neviditelný."
Rassendyll se zasmál. "To těžko, příteli! Co by to muselo být za kouzlo, aby učinilo neviditelným muže vašeho formátu! A jak se daří hraběnce?"
"Je stejně skvělá, jako vždy," odpověděl Drakov. "Shodou okolností jsem zrovna na cestě do Strelsau, kde se s ní mám setkat."
"To je náhoda!" zvolal Rassendyll. "Já také cestuji do Strelsau! Bezpochyby jedete na korunovaci Rudolfa Elphberga?"
"Mám na korunovaci doprovodit hraběnku," odpověděl Drakov.
"Pak byste mne možná mohl představit," řekl Rassendyll. "V Londýně jsem k tomu neměl příležitost. Vůbec jsem se nedokázal prodrat davem obdivovatelů, který ji stále obklopoval. Po pravdě řečeno, mezi těmi bystrými hochy jsem se cítil trochu v nevýhodě. Obvykle jsem sice poměrně řečný, avšak v přítomnosti půvabné ženy mám sklon koktat jako školáček."
Drakov se usmál. "Pochybuji, že byste se toho musel obávat s hraběnkou. V podobných situacích se vyzná. Měl jste požádat lady Burlesdonovou, aby vás představila. Zdá se, že ty dvě se velice spřátelily."
"Ano, to je Rose docela podobné," přisvědčil Rassendyll. "Lady Burlesdonová bere svoje společenské postavení velice vážně. Má nadání vpravit se do středu zájmu, nebo alespoň tak blízko k němu, jak je to možné."
Drakov pozvedl obočí. "Připadá mi, jako bych ve vašich slovech zaslechl odsuzující tón."
Rassendyll se zašklebil. "Odsouzení je plně na straně lady Burlesdonové. Rose mne považuje za svou osobní kletbu. Nejenže mi zazlívá můj příšerný nedostatek píle, ale neustále jí dráždí, že jí mé rysy připomínají rodinný skandál."
"Skandál?"
"Chcete říct, že jste ten příběh neslyšel? Myslel bych, že s ním na večírku alespoň někdo vyrukuje."
Drakov se zamračil. "Ne, musím se přiznat, že nevím vůbec nic. Pokud je to ale choulostivá záležitost, možná bychom--"
"Ale ne, ne, drahý příteli, to vůbec ne," odbyl Rassendyll jeho obavy mávnutím ruky. "Po pravdě řečeno mne udivuje, že jste toho byl dosud ušetřen. Takzvaný kostlivec v naší rodinné skříni se v Londýnské společnosti těší takové oblibě, že je to vlastně spíše veřejné tajemství. Jelikož se lady Burlesdonová umí tak půvabně rdít, vždycky se najde někdo, kdo se neopomene zmínit o barevných rozdílech mezi mým bratrem Robertem a mnou. Ačkoliv je to pro mou poněkud přecitlivělou švagrovou tak zahanbující, mě to připadá spíše zábavné. Stejně jako mému otci. Dal mi jméno Rudolf, protože je to staré a běžné jméno Elphbergů a já jsem se narodil s tím, co v mé rodině nazývali 'kletbou Elphbergů' - tím myslím svůj aristokratický nos a rudé vlasy. Předpokládám, že bych to měl vysvětlit. Jelikož jste na cestě na korunovaci Rudolfa Elphberga, možná by vás ta historka pobavila."
"Musím připustit, že hořím zvědavostí," odpověděl Drakov.
Rassendyll se pohodlně uvelebil na židli a zastrčil si palce obou rukou za vestu. Jako zatvrzelého klevetníka jej těšilo, že se může předvést před úplně novým posluchačem.
"Stalo se to v roce 1733, když na anglickém trůně seděl Jiří II.," řekl. "Princ, který byl později znám jako Rudolf III., král Ruritánie, přijel na návštěvu k anglickému dvoru. Byl to velký, pohledný muž vyznačující se impozantním nosem a kadeří rudých vlasů - stejným nosem a vlasy, které Elphbergy tak trápí. Princ zůstal v Anglii několik měsíců a byl zde skvěle přijat, ale nakonec odjížděl tak trochu v tajnosti. Vybojoval totiž souboj s anglickým šlechticem známým ve společnosti nejenom pro své zásluhy, ale také jako manžel velice půvabné žany."
"Aha," řekl Drakov a znalecky se ušklíbl.
"Ano, přesně tak," přikývl Rassendyll. "V souboji byl princ Rudolf vážně zraněn a když se pak uzdravil, byl pěkně v tichosti odeslán domů ruritánským velvyslancem, který jej - obávám se - považoval za ve všech ohledech 'pěkné kvítko'. Onen šlechtic sice v souboji zraněn nebyl, ale jelikož k duelu došlo za zvlášť sychravého rána, ošklivě se při něm nachladil. Nemoc jej upoutala na lůžko a asi šest měsíců po odjezdu prince Rudolfa zemřel. Měl bych dodat, že odešel na onen svět, aniž se smířil se svou ženou, která o další dva měsíce později povila dědice titulu a panství rodiny Burlesdonů. Touto dámou byla hraběnka Amelia a jejím manželem byl James, pátý earl Burlesdonu a dvacátý druhý baron Rassendyllu, anglický peer a rytíř Podvazkového řádu.
Pokud jde o Rudolfa, ten se vrátil do Ruritánie, oženil se a zdědil trůn, na kterém jeho potomek v přímé linii dosud sedí. Následky této drobné epizody může vidět každý, kdo se projde Burlesdonskou obrazárnou. Mezi zhruba padesáti portréty z posledního půl druhého století tam najdete pět nebo šest - včetně toho, na kterém je šestý earl - jenž se vyznačují silným nosem a temně rudou hřívou vlasů. Těch pět nebo šest má rovněž blankytně modré oči, zatímco pro Rassendylly jsou typické oči tmavé. Tento občasný výskyt rudých vlasů, jako jsou moje, mezi jinak tmavovlasými Rassendylly tak připomíná indiskrétnost hraběnky Amelie. Někdo by to mohl považovat za znamení hanby mého oklamaného předka, ale mi to připadá spíše jako romantická epizoda v jinak úděsně nudné rodinné historii. Bojím se však, že lady Burlesdonová můj pohled na věc nesdílí, což by také vysvětlovalo, proč mne nepředstavila vaší okouzlující hraběnce a vám.
Vlastně by jí neskonale potěšilo, kdybych se přestěhoval do Irska nebo někam stejně daleko od jejich společenských kruhů."
Drakov se tiše zachechtal. "Nechápu, proč jí to vadí. Dokonce i ty nejvznešenější rodokmeny mají sem tam nějaký ten méně vznešený roub, i když tohle ve vašem případě rozhodně neplatí. Vaše hraběnka Amelie se rozhodně nezahodila, když si začala s Elphbergem a ještě k tomu s princem. Takže vy a Rudolf V. jste příbuzní! Jak neobvyklé! Předpokládám, že na korunovaci cestujete tak říkajíc jako reprezentant anglické větve rodu?"
"Jémine, to ne!" zvolal Rassendyll. "To by ode mne bylo nanejvýš netaktní, nemyslíte? Ne, neobdržel jsem oficiální pozvání a nebudu tam jako představitel nikoho jiného, než sebe sama. Kdyby to Robert věděl, nejspíš by to neschvaloval a pro ubohou Rose by to byl strašlivý šok. Víte, lady Burlesdonová je velice distingovaná dáma. Je pevně odhodlaná něco se mnou udělat a její poslední plán spočívá v tom hodit mou skromnou maličkost na krk ubohému starouši Jacobu Borrodailovi jako atašé. Mají ho poslat na nějaké velvyslanectví. Po pravdě řečeno, nemám nejmenší ponětí, co má takový atašé dělat. Pokud nic moc, kdo ví? Možná se mi to nakonec zalíbí."
Oba muži se zasmáli.
"Víte," pokračoval Rassendyll, "zdá se, že s hrozbou kariéry atašé na obzoru jsou dny mé zahálky sečteny. Proto jsem se rozhodl udělat si prázdniny a oslavit tak poslední dny své nezávislosti. Když jsem se v The Times dočetl o nadcházející korunovaci v Ruritánii, posedla mne zvědavost vidět, jak žije druhá polovina. Abych ušetřil city své švagrové, rozhlásil jsem, že se chystám na loveckou výpravu do Tyrol. Kromě vás neví živá duše, že jsem na cestě do Strelsau. Možná to působí trochu tajuplně, ale nejde mi o nic než podívat se na obřad z uctivé dálky, trochu si zarybařit a zastřílet a pak se zase vrátit domů, kde strávím zbytek života v deprimující diplomatické dřině."
"Ujišťuji vás svou naprostou diskrétností, pane Rassendylle," řekl Drakov. Pak sáhl do kapsy kabátu a vytáhl z něj malou lahvičku. "Trochu brandy do kávy?"
"Ale s radostí!" odpověděl Rassendyll. Pozvedl šálek a Drakov mu do kávy nalil truchu zlatavé tekutiny z lahvičky, pročež zjistil, že je prázdná.
"Ach, jémine," zvolal Rassendyll. "Zdá se, že jsem vás připravil o poslední kapky."
"To nevadí," odpověděl Drakov. "Ve svém kupé mám novou láhev. Vlastně, když o tom mluvím, nechtěl byste ke mě zaskočit na skleničku a nějaký ten doutník?"
"Skvělý nápad!" zajásal Rassendyll. "Musím říct, že tahle cesta zřejmě bude mnohem příjemnější, než jsem čekal."
O chvíli později se společně odebrali do Drakovova kupé, kde otevřeli láhev Napoleonu. Drakov vytáhl z elegantního panského neceséru lemovaného červeným sametem dvě malé skleničky a oběma nalil. Pak Rassendyllovi nabídl přepychovou krabici doutníků se jménem společnosti Alfreda Dunhilla na víku. Rassendyll si ji chvíli obdivně prohlížel, pak si vybral jeden z prvotřídních havanských doutníků, které obsahovala. Drakov mu podal malý stříbrný ořezávač, kterým odstříhl špičku. Než si Rassendyll doutník zapálil, sundal z něj proužek.
"Můj otec vždycky říkal, že by člověk neměl kouřit kvalitní doutník s proužkem jako by se neměl milovat s půvabnou ženou, aniž by ji nejprve svlékl donaha."
"Velice zábavné," řekl Drakov, zatímco pootáčel svým doutníkem v plameni zápalky.
Rassendyll se nervózně zavrtěl na sedadle; najednou měl pocit, že mu dřevění nohy. "Víte, musím vám skutečně vyjádřit svůj obdiv, příteli," řekl. "Cestujete se všemi nejmodernějšími výdobytky."
Drakov se usmál. "Je zvláštní, že to říkáte. Jelikož se zdá, že takové věci dokážete ocenit, možná se vám bude líbit tohle."
Sáhl pod sedadlo a vytáhl z něj malou černou skříňku. Rassendyll si zprvu myslel, že je potažená jemnou černou kůží, ale pak zjistil, že se jedná o jakýsi zvláštní materiál, který nedokázal poznat. Také si všimnul že skříňka má nanejvýš neobvyklý zámek. Se zájmem pozoroval Drakova, jak si ji pokládá na klín a otevírá ji."
"Víte, Rudolfe - jestli vám tak mohu říkat," řekl Drakov, "musím se vám k něčemu přiznat. Tohle naše setkání nebylo tak docela náhodné."
"Ano?" opáčil Rassendyll, zatmco fascinovaně pozoroval, jak Drakov ze skříňky vyndává několik zvláštně tvarovaných pásů. Byly průhledné a zdálo se, že v sobě mají jakési složité vzory. Nic podobného ještě nikdy neviděl.
"Naaranžoval jsem je," pokračoval Drakov. "Stejně jako jsem si zařídil pozvání na večírek vašeho bratra, kde jsme se spolu poprvé viděli. To proto, abych s vámi dnes mohl snadněji zapříst rozhovor."
"To zní jako nějaké spiknutí," odpověděl Rassendyll a zamračil se. V nohách cítil zvláštní mravenčení. Je možné, že na něj tak zapůsobila ta troška brandy? "Ale moment! Jak jste mohl vědět, že se se mnou setkáte ve vlaku? Pro tuto cestu jsem se rozhodl teprve před několika dny!"
"Jak jste sám řekl, je to spiknutí," řekl Drakov. "Kéž bych měl dost času, abych vám to mohl vysvětlit. Ale bojím se, že byste to stejně nepochopil."
Rassendyll se zatvářil zmateně. Měla to být urážka? "Bojím se, že vám tak docela nerozumím," řekl nejistě. Mravenčení už cítil i v prsou a nohy měl úplně necitlivé. "Mimochodem, co je tohle?"
Drakov se skláněl a spojoval na podlaze podivné pásy do jakési smyčky. Přestože jej Rassendyll sledoval velice pozorně, nedokázal pochopit, jak jsou pásy spojené.
"Říká se tomu hraniční okruh," odpověděl Drakov, který mezitím s prací skončil a narovnal se. "Obávám se, že vám ten název nic neřekne, ale věřím, že operace samotná vám stejně bude připadat fascinující."
Znovu sáhl do skříňky a tentokrát ji otevřel tak, že Rassendyll mohl nahlédnout dovnitř. Co viděl jej dokonale zmátlo. Vypadalo to jako vynález z románů toho francouzského fantasty, Verna. Rassendyll neměl nejmenší tušení, co to může být. Zdálo se to být velice složité a byly na tom barevné světýlka a lesklé plošky, na kterých se jakoby kouzlem objevovala čísla.
"Poslyšte, Drakove, co je to za vymyšlenost?"
"Říká se tomu chronoplát."
"Chronoplát? K čemu to je?"
"Je to zařízení k cestování v čase."
"K ces--" Rassendyll vytřeštil oči a pak pochopil, že si z něj muž utahuje. Zasmál se. "Tak k cestování v čase? Dobrý bože! To jako že si zaletíme do zítřka a podíváme se, jaké bude počasí? Ale to tak, co je to doopravdy..."
Rassendyllovi se náhle zadrhla slova v hrdle a zbledl.
"Děje se něco?" zeptal se Drakov.
"Myslím, že je mi špatně, příteli. Možná trochu čerstvého vzduchu--" Pokusil se vstát, ale zjistil, že se od pasu dolů nedokáže ani hnout. "Co se, k čertu, děje? Úplně mi zdřevěněly nohy!"
"To proto, že jed už začal působit," odpověděl Drakov.
"Co jste to říkal?"
"To brandy, které jsem vám nalil do kávy," řekl Drakov a něco přitom kutil ve skříňce. "Vyspravil jsem ho směsí, ze které by vyši chemikové byli úplně paf. Strnulost, kterou teď cítíte, se rychle šíří. V několika vteřinách budete úplně ochromený a krátce poté zemřete."
Rassendyllovi vylezly oči z důlků. "Mrtvý? To nemůžete myslet vážně!" Vtom si uvědomil, že už nedokáže pohnout ani rukama. Zachvátila jej panika. "Můj bože! Otrávený! Me! Prosím vás, ne, pro lásku boží, člověče, pomozte mi!"
"Obávám se, že vám už nepomůže nic," řekl Drakov klidně. "Je mi to líto."
Rassendyll zjistil, že už mu dělá potíže i mluvení. Chtěl vykřiknout, ale nešlo to. Jediné, na co se teď zmohl, byl chraptivý šepot.
"Proč?" zeptal se z posledních sil. "Co jsem vám kdy udělal?"
"Vůbec nic," řekl Drakov. "Není v tom nic osobního, Rudolfe. Proto jsem to pro vás udělal tak bezbolestné, jak jsem jen dovedl. Je to tak sice pomalejší, ale aspoň se netrápíte. Svým způsobem vám vlastně prokazuji službu. Za rok byste zemřel na tuberkulózu - vy tomu říkáte úbytě. Není to hezká smrt a už vůbec ne příjemná: horečky, zimnice, vnitřní krvácení, které způsobuje, že kašlete krev; tohle je mnohem lepší. Za okamžik prostě ztratíte vědomí, skoro jako byste usnul. Až vás najdou, budou si myslet, že vás ranila mrtvice."
Rassendyll už se nedokázal ani hnout. Nemohl mluvit, vůbec nic necítil. Po tvářích mu stékaly velké slzy. Drakov se naklonil a jemně mu je setřel hedvábným kapesníkem. Zatímco stále mluvil, sáhl Rudolfovi do kabátu, vytáhl z něj peněženku a nahradil ji vlastní. Pak mu začal prohledávat ostatní kapsy.
"O vaší cestě jsem věděl všechno," řekl. "Vlastně o vás vím úplně všechno, i o vašem příbuzenství s Rudolfem Elphbegrem. Vždycky se ale najdou drobné historické nesrovnalosti a proto jsem s vámi musel zapříst rozhovor, abych se o některých věcech ujistil. Hodně jste mi pomohl, když jste mi řekl všechno, co jsem potřeboval vědět skoro bez pobízení. Jestli to pro vás bude útěcha, umíráte za dobrou věc. Vaše smrt je sice politováníhodná, ale nezbytná."
Udělal něco uvnitř skříňky a hraniční okruh na podlaze začal zářit. Drakov skříňku zavřel a pak s ní v jedné ruce a vycházkovou holí v druhé vstoupil do smyčky.
"Obávám se, že si lord a lady Burlesdonovi budou myslet, že vás na vaší lovecké výpravě potkalo nějaké neštěstí," řekl. "Dokumenty, které teď máte, vás identifikují jako Petera Andersena, což je jméno, pod kterým jsem si objednal tuhle cestu. Rudolf Rassendyll jednoduše zmizí jako já. Je mi líto, že to muselo být takhle. Opravdu je. Příjdete o největší dobrodružství svého života. Jenomže vaši roli bude muset sehrát někdo jiný. Sbohem, Rudolfe. Více štěstí v příštím životě."
Zářící smyčka zablikala a ztratila se a Drakov zmizel s ní.