Seznamte se se zaměstnanci Carnackiho institutu – J.C. Chance: vedoucí týmu, statečný, šarmantní a až nesnesitelně arogantní; Melody Chambersová: technočarodějka, která udržuje v chodu veškerou jejich nadpřirozenobijeckou výbavu a Štístko Jack Palmer: děsivě ponurý telepat. Jejich popis práce: udělat NĚCO s duchy, uložit je k věčnému odpočinku, vypudit je a když to nepůjde po dobrém, tak jim nakopat ty jejich ektoplazmatické zadky…
Nyní se snaží vyřešit problém soukromého výzkumného střediska jednoho z největších výrobců léčiv na světě. Už to zkusila policie – nikdo nepřežil. Pak tam vnikla zásahová jednotka národní bezpečnosti. Ani o ní už nikdo neslyšel.
Takže to dostali na starost vycházející naše hvězdy Carnackiho institutu. Nemají správné vybavení. Nemají ani tušení, čemu vlastně čelí. A rychle jim odtikává čas. Mají ale jedno eso v rukávu: Chanceho velice milovanou – a také velice mrtvou – přítelkyni…
Druhý díl série Hledači duchů.
Brož., 240 str., obálka Don Sipley, překlad Josef Hořejší, cena 249 Kč, vyšlo 28. května 2012.




Úryvek z románu:

„Tak,“ prohlásil JC. „Nikdo nesmí říct, že nepoznám narážku.“
Vystoupil ze stínu a vesele zamával vylekanému starci a dívce po jeho boku. „Ahoj, ahoj! Vítejte v temné, ponuré a skoro určitě i strašidelné opuštěné továrně! Specializujeme se na prohlídky s výkladem! Psychické fenomény zaručeny, jinak vracíme peníze. Já jsem JC Chance z Carnackiho institutu, jehož účelem je hledat duchy a něco s nimi udělat. Mohu se zeptat, s kým mám tu čest hovořit?“
Když se vynořil, dívka překvapením nadskočila, ale stařík byl z jinačího materiálu. Zůstal stát na místě, jen zvedl ruku s lucernou trochu výš, aby vydávala více světla.
Podezřívavě se podíval na JC a pak na Štístka a Melody, kteří vyšli za ním. Kim diplomaticky zůstala ve stínu.
„Co tady k čertu děláte?“ zeptala se dívka a rychle se pohnula vpřed, aby se postavila mezi svého dědu a JC.
„Já jsem JC,“ řekl JC trpělivě. „A tohle jsou mí kolegové z duchovní branže. Štístko Palmer a Melody Chambersová. Nenechte se jimi znepokojit, takhle oni vypadat mají. Pomáhá to vystrašit strašidla. Jsme tady, abychom vyšetřili nadpřirozený fenomén spojený se smrtí Alberta Wintera. Mohu se zeptat, co tady děláte vy?“
„Nic mu neříkej, dědo!“ vyštěkla dívka a zamračila se na mračícího se Štístka. „Nemusíme se jim zpovídat. Nemusíme se před nikým ospravedlňovat. Máme stejné právo tu být, jako kdokoliv jiný!“
„Kroť se, dítě,“ řekl stařík, obešel ji a zdvořile se uklonil JC a jeho týmu. „Takhle by ses chovat neměla, pamatuj na svoje vychování. Já jsem Graham Tiley, pane Chance. Tohle je moje vnučka, Susan. Přišli jsme se, abychom navázali spojení s duchy.“
„Vy jste něco viděli?“ zeptala se Melody. „Co jste viděli?“
„Nic jsme neviděli!“ odsekla Susan, která pořád všechny probodávala očima. „Ale… zajímá nás to. O tomhle místě se vždycky vyprávěly příběhy a děda pro všechny ty nadpřirozené věci žije, takže když tady došlo k vraždě, nic mu nemohlo zabránit, aby se sem vypravil. Nic špatného jsme ale neudělali!“
„To nikdo neřekl,“ zamumlal JC. „Co kdybychom zastrčili drápy a začali si hrát hezky? Myslím, že jsme tady všichni na jedné straně. Pane Tiley, usuzuji správně, že jste s tímto místem spojený osobně? Že je pro vás něčím výjimečné? Zdá se, že se tady vyznáte…“
„Kdysi jsem tady pracoval, už je to dávno,“ odpověděl Tiley. „Těmito dveřmi jsem ale neprošel pětadvacet let nebo možná i víc. Nebyl jsem tu od doby, kdy továrnu zavřeli a mě vyhodili. Stejně jako všechny ostatní. Strašný den. Všichni jsme najednou byli přebyteční, jen tak, po všech těch letech, které jsme obětovali společnosti. Nemůžu říct, že bych tu byl někdy šťastný; byla to těžká, jednotvárná dřina a odměna za ní byla mizerná. Ale čím víc se ohlížím zpátky, tím více mi to chybí. Ani ne tak ta práce, jako pocit bezpečí. Všechny ty známé obličeje a pravidelná rutina, to, že jsem věděl, kam patřím a co mám dělat v každičkém okamžiku dne… To bezpečí, které to znamenalo, a jistota. Člověk asi nikdy nepozná, co pro něj má skutečnou cenu, dokud mu to nevezmou.“ Odmlčel se a podíval se na JC. „Obvykle se před někým, koho jsem právě potkal, takhle neotevírám. Na vás je něco…“
„Lidé si se mnou vždycky rádi povídali,“ ujistil ho JC. „Jsem dobrý posluchač. A pevně doufám, že to, co slyším za sebou, nebylo ušklíbnutí…“
„Měl jsi i jiná zaměstnání, dědo,“ ozvala se Susan. „A některá mnohem lépe placená.“
„Ale byly to jen zaměstnání,“ odpověděl stařec. „Něco, co jsem dělal, abych nějak vyplnil čas, který mi na tomto světě zbývá. Abych se zaměstnal, dokud mne nevykopnou do penze. A taky to znamenalo, že jsem nemusel strávit tolik času s tvou babičkou. Báječná žena to byl, ta moje Lily, ale lepší bylo vychutnávat si ji po malých dávkách… Tak ráda mluvila. Měla vlohy být velice racionální, velice únavným způsobem… O čem jsem to mluvil? Aha. Tohle byla první práce, kterou jsem jako mladík měl a téhle továrně jsem dal nejlepší roky svého života. Tyhle stěny jsem kolem sebe viděl častěji, než svoje vlastní děti.“
„Ony to chápaly,“ řekla Susan.
„Opravdu?“ opáčil Graham. „Nejsem si jistý, jestli jsem to vůbec chápal já. Teď je moje Lily pryč a oba tví rodiče pracují po celý čas, co jim Pán věnoval…“
„Máš mě, dědo.“
„Ano,“ řekl Graham zjihle. „Mám tebe, dítě.“
Susan se vyzývavě podívala na JC. „To je tvoje technika, tady na těch stojanech? Poznám špičkové vybavení, když ho vidím. Vážně si myslíte, že se duchové dají změřit, zvážit, připíchnout jako motýli a rozřezat?“
„Někdy,“ odtušila Melody.
Susan se na ni zamračila. „Pro koho jste říkali, že pracujete?“
„Pro oficiální místa,“ odpověděl JC. „Být tebou, spokojil bych se s tím.“
„Tohle je náš strašidelný dům!“ prohlásila Susan. „My jsme tady byli první!“
„Na duchy si nemůžeš vykolíkovat nárok, dítě,“ řekl Graham. „Slyšeli jsme různé řeči, pane Chance. Lidé si vyprávějí historky… a já jsem slyšel víc než dost, aby mě to přesvědčilo, že je tady něco, co stojí za to prozkoumat. Možná jsme jenom amatérští lovci duchů, ale já mám na tomto poli bohatou zkušenost. Přišli jsme sem, abychom nabídli pomoc a vedení každé zbloudilé duši, která tady… uvízla, ať už z jakéhokoliv důvodu. Abychom jim pomohli uvědomit si, že jsou mrtví, ale čeká na ně lepší místo. Ukázali jim pokoj a ochranu jasného bílého světla.“
„Amatérská noc,“ zavrčela Melody. „Přesně tohle jsme potřebovali.“
„Ticho, tam vzadu,“ řekl JC. „Ale bojím se, že ta prostořeká dáma má pravdu, pane Tileyi. Tady skutečně není bezpečno. Měli byste odejít.“
„Mladý muži,“ odpověděl Graham ostře. „Já jsem už vyčistil sedmnáct nešťastných míst, která jsou teď pokojná a prostá jakýchkoliv neklidných duchů. Vím, co dělám. Mám v úmyslu navázat spojení s tou neklidnou duší, která tady přebývá. Pokud chcete, můžete zůstat a pomoct.“
„Pomoct, ne vměšovat se,“ dodala Susan. „Na mého dědu se nikdo vytahovat nebude, když jsem tady já!“
„A co máte v úmyslu podniknout?“ zeptal se JC. „Opravdu rád bych to věděl.“
Tiley na něj podezřívavě pohlédl, nebyl si úplně jistý, jestli ho JC bere vážně. „Mám svoje vlastní vyzkoušené a spolehlivé metody. Budu se jich držet. Ty a tví kolegové můžete dělat, co je vám libo.“
A vešel do temného nitra továrny, svítilnu držel před sebou, louže jejího zlatavého světla postupovala temnotou. Susan se za ním rozpačitě dívala, jako by si nebyla jistá, jestli o její společnost doopravdy stojí. Zamračila se na JC.
„Oficiální… jak konkrétně oficiální? Policajti nejste.“
„Bože chraň,“ řekl JC. „Řekněme prostě, že jsme profesionálové. Na tomto poli máme spoustu zkušeností, dost, abychom věděli, že to, co se děje tady, není obyčejné strašení. Albert Winter tady jenom nezemřel. Něco ho sem přilákalo a pak si ho to vychutnalo. A ať to bylo cokoliv, pořád to tu ještě je.“
Susan se náhle mimoděk zachvěla. Z JC klidného hlasu cítila, že mluví pravdu. Ohlédla se na svého dědečka. „Děda si našel lovení duchů jako koníčka, když odešel na důchod. Něco, co ho zaměstnává… Ale po tom, co loni umřela babička Lily, to začal brát mnohem vážněji.“
„Mám tomu rozumět tak, že ty věřící nejsi?“ zeptal se JC.
Susan si hlasitě odfrkla a opovržlivě na něj pohlédla. „Samozřejmě, že ne! Jsem tady, abych ho doprovázela a dohlédla, že se nedostane do žádného průšvihu. Hlídala jsem ho při tuctu podobných výprav a nikdy jsem nic neviděla ani neslyšela. Vždycky to byly jen prázdné místnosti, stíny v koutech a rachocení vodovodních trubek ve zdech. Ale vy toho víte spoustu o té vraždě; jste si jistý, že nejste nějaký druh policie?“
„Jak si mohu být jistý, dovol mi počítat způsoby,“ zamumlal JC. „Věř mi, Susan, v policii není jediné oddělení, které by kohokoliv z nás přijalo do svých řad. Možná ještě jako odstrašující příklady. Ale tady došlo k vraždě a my to prošetřujeme. Zajímá nás, jak se to mohlo stát.“
Všichni se prudce otočili, když k nim došel Graham Tiley, jehož kroky se hlasitě rozléhaly v tichu. Zastavil se přímo před JC a přísně se na něj podíval.
„Byl jsem se podívat na vaše přístroje. Přístroje vám v duchovním světě nepomohou. Ani oficiální místa. Tohle je o modlitbách, víře a pochopení. Osobní přístup je v jednání s duchy, kteří mají potíže s přechodem do věčného odpočinku, nejlepší. Lidský kontakt, laskavost, sympatie, pozitivní postoje. Já jsem tady, abych mluvil a poslouchal a také pomohl, když to bude možné.“
„To je skutečně ušlechtilý záměr,“ řekl JC rychle, než Melody přestane prskat na dost dlouho, aby mohla říct něco, co by v dané situaci vůbec nepomohlo. „Bohužel… ne všichni duchové touží po klidu. Některé je třeba zpacifikovat.“
Náhle, bez jakéhokoliv varování, se celá budova otřásla ohlušujícím zvukem pracujících strojů. Obrovské stroje skřípěly a duněly, až se podlaha těžce rozvibrovala a všichni se zapotáceli brutální silou neviditelného strojového parku. Rychle si zakryli uši dlaněmi, ale tohle nebyl ten druh zvuku, na který to pomáhá. Řev strojů naplnil celou tovární halu i jejich hlavy a rozechvěl jim kosti. Susan popadla svého dědu oběma rukama, aby ho zachránila před pádem. Všichni se začali rozhlížet. Tiley mával roztřesenou rukou svou lucernou na všechny strany, ale nikde nebylo nic vidět.
„Ten hluk znám!“ křičel Tiley, aby překřičel pekelný rámus. „I když jsem ho neslyšel už celé roky. Tak to tady vypadalo, když všechny stroje pracovaly najednou. Když jsem tady začínal, za první týden jsem skoro ohluchnul! Tehdy ještě nebyla protihluková sluchátka… Ale všechny stroje přece odpojili, když tady zastavili výrobu!“
Hluk náhle ustal a Tiley křičel poslední slova do naprostého ticha. Vzduch byl nehybný, budova se přestala otřásat a hala byla zase tichá a prázdná, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Ale pořád tam bylo něco… ve tmě, za hranicí světla.
„Cítíte to?“ zeptal se Štístko a váhavě vykročil vpřed. „Určitě je tady něco s námi…“
„Samozřejmě, že je!“ vyprskl Tiley. „A ty a tví mladí přátelé jste to vyrušili svým moderním vědeckým postojem! Musíte odsud okamžitě odejít. Jenom to zhoršujete. Nechte mne dělat svou práci.“
„To nemůžeme,“ řekl JC.
„Proč ne?“ zeptala se Susan. „Kdo jste doopravdy? A ty svoje řečičky o profesionálech si nechte. Kdo nosí sluneční brýle v noci, v opuštěné budově? Nepatříte k žádné oficiální skupině lovců duchů, jako jsou SUD a PRDA.“
„Sud a co?“ zeptal se Štístko.
„Společnost utěšitelů duchů a Paranormálně racionální detektivní agentura,“ řekl Tiley. Ukázal na JC obviňujícně prstem. „Vy jste novináři, že ano? Zatracený bulvár!“
„Ne,“ odpověděl JC. „Publicita opravdu není našim zájmem. Strach z duchů u většiny lidí vyplývá ze skutečnosti, že se nedají ovládat obvyklými metodami. Lidé se před nimi cítí bezmocní, děsí je neznámo, nevědí, co mají dělat. Ale my jsme z Carnackiho institutu a my víme, co a jak.“
„Co jako?“ zeptal se Tiley.
„Cokoliv je třeba,“ ujistil ho JC.
Znovu bylo v jeho hlase něco, co jako by proniklo starci pod kůži a uklidnilo ho to. JC mu věnoval svou plnou pozornost.
„Jaké to bylo, pane Tileyi, pracovat tady, tehdy před všemi těmi lety? Bylo to už tenkrát zlé místo?“
„Vlastně ne,“ odpověděl Tiley. „Těžká práce, ale stálá. Pravidelná práce, na kterou se člověk mohl spolehnout i do budoucna. A to v dobách mého mládí znamenalo hodně. Většinu svého produktivního života jsem strávil tady, jako mladík i jako muž.“
„Nechápu, jak můžeš být k něčemu takovému tak sentimentální, dědo,“ ozvala se Susan.
„Byla to práce, na kterou se dalo spolehnout,“ zopakoval Tiley. „A všichni jsme za ni byli vděční. Ne že bychom měli být na co pyšní – dělali jsme jen součástky pro jiné stroje. V životě jsme nedělali jediný hotový výrobek.“
„To je zajímavé,“ řekl JC. „Žádný pocit ukončení. To by mohlo být významné.“
Pomalu vykročil obrovským prostorem tovární haly, hlavu nakloněnou na stranu, jako kdyby naslouchal. „Velké stroje, těžké zařízení, pracující bez přestání, vyrábějící pořád stejné věci, obsluhované lidmi, kteří také mají tendenci dělat stále stejné věci, den po dni. Po celá desetiletí… Rituál, který se vtiskává do času a prostoru, vyrývá do prostředí psychické koleje…“
„Zadrž,“ řekla Melody. „Chceš říct, že tady straší duchové výrobních strojů?“
„Přemýšlej o tom,“ řekl Štístko. „Kdyby člověk zrovna procházel místy, ke se najednou zjeví stroje… roztrhaly by ho na kusy.“ A pak se odmlčel a pomalu zavrtěl hlavou.
„Ne, je mi líto, JC, ale naprosto určitě ne. Říkal jsem si, že jsem cítil emoce – drsné, surové a divoké.“
„Všichni plácáte nesmysly,“ prohlásil Tiley rozhodně. „Duchové jsou neklidné duše zemřelých lidí. Tak je to. Přečetl jsem o tom všechno, co se dá, a pevně věřím, že tady je třeba důkladné vymítání.“
„To není špatný nápad,“ řekl JC a znovu se připojil k ostatním. „Ale nejdřív si myslím, že bychom měli uspořádat seanci. Přivolat všechny hráče, abychom si je mohli dobře prohlédnout. Udělat si představu, co se tady vlastně děje. Zopakuji to ještě jednou: Albert Winter tady jen neumřel. Byl úmyslně zabit a jeho smrt měla nějaký účel.“
„Nemáme medium,“ namítl Tiley, který se soustředil na jedinou věc z toho všeho, která mu dávala smysl.
„Vlastně máme,“ řekl JC. „Medium je spojka mezi světem mrtvých a živých. A jeden člen našeho malého týmu této definici dokonale vyhovuje. Kim, miláčku, mohla bys jít sem a ukázat se nám?“
Ze stínu vyplula Kim a zářivě se usmívala. Přitom se vznášela palec nebo dva nad zaprášenou podlahou. Udělala se poloprůhledná, aby bylo od samého počátku zřejmé, co je zač. Graham Tiley a jeho vnučka na ní civěli s ústy dokořán. Susan polekaně ucouvla a Tiley ji chytil za ruku, aby ji uklidnil. Oba se drželi těsně u sebe, pro vzájemnou oporu. Kim se zastavila v taktní vzdálenosti a přívětivě se na oba usmála.
„Ahoj,“ řekla. „Jmenuji se Kim a jsem duch. Prosím. Nebojte se mě. Já nekoušu. Patřím k týmu.“
Z těch dvou zapůsobila Kim mnohem silněji na Grahama. Lapal po dechu, vypoulené oči upřené na Kim. Vypadal, jako by se měl každou chvíli otočit a dát se na útěk, kdyby se ho nedržela Susan. Nakonec s hlasitým klapnutím zavřel ústa, nasucho polkl a kývl na Kim.
„Dobrý Bože… Celé ty roky jsem pátral po duších a přízracích, po nějakém skutečném důkazu, že duše přežívá… ale nikdy jsem nic neviděl. Vlastně ani není jisté, jestli jsem tomu ve svém nitru doopravdy věřil… Ale teď jsi tady ty. Celou dobu jsem měl pravdu. Jsi duch. Poznám to, cítím to… Ach, moje milá, jsi tady uvězněná? Drží tě něco na tomto světě?“
„Ano,“ přisvědčila Kim šťastně. „JC, moje láska, můj milovaný. Není úžasný?“
„Nepřibližuj se k ní, dědo,“ zašeptala Susan. „Nemluv s ní. Ona nemůže být… Nemůže být…“
„Já jí nejsem vůbec hoden,“ řekl JC. „Ale věřte mi, když vám říkám, že tady Kim nikdo proti její vůli nedrží a ani nikde jinde.“
„Někdo by si to mohl zkusit,“ řekla Kim.
„Jak jsi… zemřela?“ zeptala se Susan.
„Byla jsem zavražděna,“ odpověděla Kim. „Ale JC mne pomstil.“
„Ty jsi nikdy nevěřila,“ řekl Graham Tiley Susan a po rtech se mu pomalu rozlil úsměv. „Nezapírej, vždycky jsem věděl, že jsi se mnou chodila, jen abys mi dělala společnost. Takže skutečný živý… skutečný mrtvý duch. Přímo před námi. Co si myslíš o svém starém dědovi teď, Susan? Vůbec není tak potrhlý, jak sis myslela, co?“
„Měli bychom odsud vypadnout,“ prohlásila Susan. „Neměli bychom tady být. To není správné! Není to přirozené!“
„Je to jenom duch!“ řekl Tiley. „Osoba, která pozbyla tělo. Vzpamatuj se, dítě, a přestaň mi dělat ostudu. Hezky si s duchem té mladé dámy popovídej. Vypadá, že je zhruba ve tvém věku.“
„O čem mám mluvit s duchem?“ ohradila se Susan. „Ahoj, moc ráda tě vidím, jak ti šlape ektoplazma? Dej mi pokoj, dědo, celý můj svět se právě otočil naruby a jeho trosky se rozsypaly po koberci. Mluv si s ní sám. Já si najdu klidný kout a tam si budu sama pro sebe tiše mumlat.“
„To je ta dnešní mládež,“ řekl Tiley. „Nic nevydrží.“ Usmál se na Kim. „Moc rád vás vidím, mladá dámo. Jste si vážně jistá, že vám vůbec nic nebrání jít dál? Moc rád bych pomohl…“
„Jediná věc, která mě tady drží, je můj JC,“ odpověděla Kim. „A od něj bych se neodloučila ani za všechny světy, které mne možná někde čekají. Musela jsem zemřít, abych našla svou pravou lásku, a teď se jí už nevzdám.“
„Dobře, dobře,“ řekl Tiley. „Takže tohle je moje první skutečné setkání s duchem. Vůbec to není takové, jak jsem čekal, ale stejně je to velice povznášející. Promiňte, že se ptám, má drahá, ale když jste duch, proč nemůžete mluvit s duchy, kteří tady straší?“
„Bojím se, že takhle to nefunguje,“ odpověděla Kim. „Existuje mnoho druhů duchů a jsou různá strašení.“
„Ale můžete se stát médiem a pomoci nám navázat kontakt s tím, co se tady stalo?“
„Nevidím důvod, proč by nemohla,“ odpověděl místo ní JC. „Kim stojí každou nohou v jiném světě, živých a mrtvých. Jaké lepší médium si dokážete představit?“
„Ty máš tak báječné nápady,“ řekla Kim. „Uvidíme, co můžu udělat.“
„Zadržte, zadržte!“ ozvala se Melody, která se k nim přihnala od svých přístrojů. „Chtěla bych zaznamenat všechno, co se bude dít! Už jen proto, abych se zbavila veškeré zodpovědnosti, pokud by se to všechno jako obvykle najednou podělalo.“
JC kývl na Štístka, aby Melody pomohl, a telepat se rychle přesunul k ní – a hlídal jí záda. Jakmile se Melody zabrala do práce s přístroji, často byla úplně slepá i k těm nejbezprostřednějším nebezpečím. A Štístko také věděl, že po něm JC chce, aby všechno z bezpečné vzdálenosti sledoval telepaticky. Pro všechny případy. Kim se klidně vznášela nad podlahou tovární haly a natolik se soustředila na svůj úkol, že se ani neobtěžovala předstírat chůzi. Ještě trochu vybledla, jako by se méně starala o svůj vzhled a více o to, co po ní JC chce.
Náhle se všichni ohlédli. Nic se nezměnilo, ale ten pocit cizí přítomnosti, někoho nebo něčeho, co je pozorovalo ze stínů, byl najednou mnohem silnější. Tiley zavolal Susan zpátky k sobě a chytili se za ruce, přitisknutý jeden k druhému. Melody se sklonila nad svými přístroji, dychtivá zjistit, co zaznamenávají všechna ta čidla. Štístko se bolestivě kousl do spodního rtu a soustředil se na svoje mentální štíty. Stíny všude v tovární hale byly najednou delší, temnější a hlubší. Kvalita toho světla, co ještě zbývalo, se jakoby trochu změnila; bylo špinavé, poskvrněné. Všechny zahalila atmosféra napětí, které se stále stupňovalo. A JC… to všechno sledoval s lehkým úsměvem jako principál svůj soukromý cirkus.
„Máš něco, Kim?“ zeptal se.
„Něco ano, JC,“ odpověděl duch. „Je tady tolik informací. Různé vrstvy a úrovně, některé čerstvé, jiné starší… některé velice staré. Počkat, myslím, že jsem navázala spojení…“
A stroje se vrátily. Celá tovární hala najednou zaplála světly a byla plná velkých strojů, které všechny pracovaly, bez ustání se pohybovaly a hlasitě při tom hlomozily. Jejich součásti se zvedaly a klesaly, jiné narážely na sebe nebo se otáčely, a kolem pobíhaly stovky dělníků, kteří obsluhovali stroje, přecházeli sem a tam, zvedali věci a přenášeli je z místa na místo. Všechno to bylo strašlivě hlučné a neodbytně přítomné, ale přesto nějak… vzdálené. Jako by oddělené od tohoto času v nějakém nepopsatelném směru. JC přistoupil k Tileymu, aby mu mohl zařvat do ucha.
„Tohle je horní vrstva záznamu v kameni, který se teď přehrává. Minulé události, které vsákly do prostředí a nyní se zase vynořují. To, co vidíte, je zjevení, zobrazení toho, co tady bývalo. Obraz skutečných událostí, ale teď to skutečné není. Vidíme to, ale nemůžeme to nijak ovlivnit.“
Graham Tiley nevěřícně potřásl hlavou. „Tohle si pamatuji… vždyť já ty lidi znám! Jsou to mí spolupracovníci, muži, se kterými jsem pracoval… Tváře, které jsem neviděl tolik let, staří a dávno mrtví přátelé… Jsem tady někde i já? Všichni vypadají tak mladě! Chtěl bych za nimi jít a popovídat si s nimi, varovat je před věcmi, které se stanou…“
„Ale nemůžete,“ řekl JC. „Protože oni tady ve skutečnosti nejsou. Kdybyste šel mezi ně, neviděli by vás… Pro ně byste byl duch. Obraz mimo čas.“
„Někteří z nich zemřou mladí,“ pokračoval Tiley. „Někteří budou zmrzačeni a zabiti při hloupých nehodách, kterým by se dalo snadno zabránit. A já jim nemůžu pomoct. Minulost dokáže být někdy krutá.“
A pak obrovské stroje a veškerá pracovní síla, která je udržovala v chodu, začali pomalu mizet. Nejprve utichly zvuky: burácení strojů bylo čím dál slabší, jako kdyby se vzdalovaly. Potom začal řídnout obraz, postupně se rozplýval, až zmizel docela. Vrchní vrstva záznamu v kameni se vytratila a do popředí se posunulo něco jiného, co ji překrylo. Nové obrazy z minulosti se začaly formovat.
„Další vrstva záznamu v kameni,“ řekl JC Grahamovi. „Druhá úroveň, z dávnějších let. Odsunula stranou novější vzpomínky, aby se mohla zjevit.“
„Přichází to,“ ozvala se Kim. Pohled měla vzdálený a její hlas nezněl tak docela lidsky. „Rozráží to pozdější minulost na všechny strany. JC, něco se blíží…“
„Kdo?“ zeptal se JC tiše, ale rozhodně. „Pověz mi to, Kim. Kdo přichází?“
„Živoucí věci, staré věci, vyvolané věci,“ řekla Kim, která se na něj ani nepodívala. Její oči byly upřené na něco, co mohla vidět jenom ona. „Moc. Stará moc. Spojená moc… krev a smrt, sloužící nepřirozenému záměru… Něco velice starého sem bylo přivoláno, aby to dělalo strašlivé věci… a je to pořád tady!“
„Přivoláno?“ zopakoval JC. „Co bylo přivoláno, Kim? A kdo to přivolal? Proč?“
„Pomsta,“ řekla Kim.
JC vyšel do popředí a sundal si sluneční brýle. Když Tiley a Susan uviděli, proč je nosí, oba vykřikli překvapením. Při předchozím případu se s JC něco stalo. Ocitl se lapen v pekelném vlaku, obklopený démony a musel bojovat o svůj a Kimin život. Když už se zdálo být všechno ztraceno, Něco se k němu natáhlo z vyšších dimenzí a krátce se ho to dotklo. A JC získal sílu, která mu umožnila oba je zachránit. Většina z té síly už byla pryč, ale jeho oči stále zářily jako slunce, žhnuly podivným světlem. JC teď viděl svět velice jasně a když to potřeboval, mohl Vidět mnoho věcí, které byly před živými normálně skryty. Všechna tajemství a divy neviditelného světa.
Dost dlouho mu trvalo najít sluneční brýle natolik tmavé a tlusté, aby jeho zářící oči zakryly.
JC se podíval na Grahama Tileye a Susan a oba před jeho svítícím pohledem ucouvli.
„Nemusíte se bát,“ řekl jim. „Považujte to za psychické pátrací reflektory.“
„Přestaň se předvádět a soustřeď se,“ zavrčela Melody aniž vzhlédla od svých přístrojů. „Co Vidíš? Data, která dostávám, zahrnují celé tohle místo a většina z nich nedává za mák smyslu. Mám tady energetické amplitudy, elektromagnetické záření… měřím čas, hluboko do minulosti … To, co k nám míří, vystupuje z hlubin kamenného záznamu z vrstev, které tam byly uloženy před stovkami let. A všechny hodnoty jsou mimo rozsah… jako kdyby se něco vezlo na záznamu v kameni, používalo ho, aby prorazilo z minulosti do přítomnosti.“
„A to nikdy není dobré znamení,“ řekl Štístko. „Kdybych myslel, že to bude k něčemu dobré, vzal bych nohy na ramena. Něco se sem rozhodně žene, JC, míří to k nám, přibližuje se to…“
Najednou se odnikud vynořily temné tvary, obrovské a děsivé, a vtiskly svou existenci realitě. Zjevovaly se po celém prostoru tovární haly, probleskovaly do tohoto světa po jednom nebo po dvou a zdržovaly se v blízkosti stínů, co nejdále od zbytků světla, které tu ještě bylo. Tiley zvedl svou lucernu vysoko, tak, aby zalévala jeho a Susan svou přívětivě nažloutlou září… ale temné stíny ho ignorovaly a plížily se kolem nich po obvodu továrny. Velice pomalu získávaly tvar a formu, zlověstnou, dravčí podobu s drápy, tesáky a rudě žhnoucíma očima.
„Štístko,“ řekl JC, na kterého to, co se kolem něj dělo, zjevně neudělalo vůbec žádný dojem. „Nezachytil jsi čistě náhodou něco tou svou úžasnou telepatickou myslí? Protože jestli ano, teď by byla skvělá příležitost se o to s námi podělit. Co jsou tihle zač? S čím tu máme tu čest?“
„Cítím z nich hlad, vztek a zatraceně velkou porci zlých úmyslů,“ odpověděl Štístko, schovávající se za Melody. „Ale tohle sis patrně už domyslel z pohledu na ně. Co jsou doopravdy zač mi pořád uniká; myslím, že jejich podobu a tvar jim vtisklo to, co je vyvolalo. Melody, co jsou ty věci zač? Elementálové? Animální duchové? Něco z vnějších kruhů?“
„Ať se propadnu,“ odpověděla Melody těkající pohledem z jednoho displeje na druhý. Prsty jí tančily po klávesnicích. „Data, která dostávám, jsou… přinejmenším zmatená. Všechno, co o tom mohu říct, je, že ať už se za těmi zjeveními skrývá cokoliv, je to staré. Velice staré. Celá staletí. K čertu, možná je to dokonce starší než člověk!
“ „Spolu se zvířecími zachycuji i lidské stopy,“ řekl Štístko a žalostně se škrábal na hlavě. „A nikoliv v dobrém.“
„Nemohla by to mít na svědomí některá z Velkých bestií?“ zeptal se JC. „Kanec nebo Ječící úly?“
„Nádhera,“ řekl Štístko. „Právě jsem si udělal něco do kalhot. Okamžitě odcházím. Držte se.“
„Ani se nehni!“ odsekl JC. „Chceš, aby si tě všimli?“
„Tohle s Velkými bestiemi rozhodně spojené není,“ ozvala se Melody. „Není tu ani stopa po jemných energiích, které obvykle Vnějšími odpornosti doprovázejí… Ať už je za těmi věcmi cokoliv, má to původ tady na Zemi. A zdroj jejich moci, ten, kdo je původně vyvolal, je zaručeně člověk. Tohle začali lidé. Ať už je to cokoliv.“
„Nepochopil jsem jedinou věc z toho, o čem se tady vy lidi bavíte,“ postěžoval si Graham Tiley.
„My ano, takže vy nemusíte,“ odpověděl JC vesele. „My jsme profesionálové.“
„A já jsem pouhý amatér,“ dodal Graham. „Ale tohle je moje továrna a můj svět, a pár věcí taky znám.“
Předal lucernu Susan a vyrazil, prázdné ruce zvednuté před sebou. Temné stíny, které se honily a poskakovaly kolem stěn továrny, jako by zpomalily a všimnuly si ho. Začaly se k němu stahovat, kroužily kolem něj. Susan se tvářila, jako by se chtěla rozběhnout za ním, ale nedokázala se hnout. JC se rychle postavil vedle ní a ujistil se, že nikam nepůjde, ani neřekne nic, čím by na sebe upoutala pozornost těch temných tvarů. Graham Tiley neucouvl, když se k němu blížily. Napřáhl k nim ruce a promluvil klidným, racionálním hlasem.
„Ve jménu jasného bílého světla,“ řekl. „Buďte v pokoji. Kdokoliv jste, cokoliv jste, buďte v pokoji a naleznete odpočinutí věčné. Tady není nic, co by vás rušilo, nic, co by vás ohrožovalo. Všichni jsme tady lidi dobré vůle. Chceme jen pomoct. Můžeme vám pomoct najít odpočinutí, ukázat vám cestu na lepší místo, které čeká na nás na všechny. Pojďte ke mně. Naslouchejte mi. Jasné bílé světlo je všude. Musíte se mu jen otevřít a ono vás přijme. Nemusíte zůstávat tady. Je lepší místo…“
Zmlkl. Některé z temných tvarů už byly hodně blízko. Čišela z nich moc a nelítostná divokost. Zuřivost, hlad a násilí pulzovaly ve vzduchu. Záblesky dlouhých, zakřivených drápů a ostrých, zlověstných zubů. Oči planoucí ryzím hněvem a nenávistí. A to všechno se k němu neustále přibližovalo. Pokoušel se znovu začít mluvit o pomoci a útěše, ale slova se mu zadrhla v krku. Cítil, jak mu jeho staré srdce divoce buší v hrudi. Teď ne, ty starý blázne, pomyslel si. To by byl skutečně hloupý způsob, jak zemřít.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.