Jeden hledá rozsudek, druhý čelí zatracení a dalšímu se dostane jeho pomsty…
Thorvald Spear ztrácí rozum, když se utápí v temných vzpomínkách, které nejsou jeho. Černá umělá inteligence Penny Royal jej propojila se zaznamenanými osobnostmi těch, které zavraždila. A ať už tato UI hledá vykoupení nebo má nějaké vlastní plány, Spear ji musí zničit. Cítí hněv všech mrtvých a sdílí s nimi jejich bolest.
Když Penny Royal konečně dostihne, má společnost. Pradorský otec-kapitán Sverl je rovněž obětí hrátek Penny Royal a chce se s ní střetnout. Není však jisté, jestli se oba mstitelé dřív nezničí navzájem. Daleko nejsou ani Sverlovi pradorští nepřátelé a ke všemu to vypadá na novou válku.
Penny Royal zatím míří k vadné válečné továrně, která ji vyrobila. Všechno nasvědčuje tomu, že v té části vesmíru bude brzy velice horko.
Brož., 400 str., překlad Marek Hrnčíř, obálka Larry Restant, cena 389 Kč, vyšlo 19. 2. 2018.




ÚRYVEK Z KNIHY:

Penny Royal – temná historie

Torpédoborec se pomalu vynořil ven do chaosu lodí, zatímco jeho umělá inteligence absorbovala data. Rychle pochopila, co je zač, osvojila si celkový přehled dějin člověka a UI a dozvěděla se o prvním setkání s mimozemskými Pradory a válce, v niž vyústilo. Ale v popředí její mysli se odvíjela taktická data, situační zprávy, hlášení ztrát, analýza poslední bitvy a jakou v ní hraje roli ona. Když velká část roje řádových lodí vyrazila, UI poprvé zažehla svůj fúzní motor a zamířila na určené místo jako předletec velké styčné válečné lodě. Před sebou měla obří šestiúhelník kosmické runsiblové brány. Jeho mihotavým rozhraním prolétali váleční roboti a některé lodi, ale ostatní lodi zahnuly a zamířily na jinou dráhu; UI torpédoborce mezitím přesměrovávala energii do ultrakondenzátoru a laminárních akumulátorů a čekala na svoje poslední součásti.
K lodi UI se rychle blížil raketoplán a jeho let se změnil v nepředvídatelný, protože jej nepilotoval stroj. Bachratý letoun, který se vzhledem příliš nelišil od cihly s motory, zpomalil.
„Tak otevřeš ta vrata nebo co?“ dožadoval se hlas.
UI torpédoborce otevřela vrata do kosmického prostoru a lidský pilot zaletěl se svým strojem dovnitř, bezstarostně plýtvaje palivem. Tryskami při tom ožehl dokonale vyleštěné stěny doku. UI jej uchopila kotevními čelistmi a zajistila je, pak zavřela vrata a natlakovala dok vzduchem. Pak se dívala, jak z raketoplánu vylezli čtyři lidé v pancéřovaných akceleračních oblecích ověšení výstrojí. Jejich přítomnost ji trochu mátla, přestože od začátku věděla, že přijdou. Mohou přece jen překážet při… úkolu, který měla splnit. Čím déle je pozorovala, tím více cítila, že se v ní otevírá podivná prázdnota. Byli tady a z logického důvodu jich tu vůbec nebylo zapotřebí, tudíž co ještě bude nelogické? Na okamžik jí všechno připadalo naprosto nesmyslné bez jakéhokoliv důvodu pro existenci, včetně své vlastní. Pak se znovu prosadilo její programování.
„Může být něco lepšího než vůně nového torpédoborce?“ řekl jeden z mužů.
„Já jsem měl radši toho starého ptáka,“ odpověděl druhý muž, „ale z toho nezbylo skoro nic, co by se dalo opravit.“
„Já jsem Daleen,“ řekla jedna žena a oslovila přitom UI přímo. Rádiová komunikace by prozradila, že tato ‚žena‘ je golem, i kdyby to UI už nevěděla.
Dva muži, jedna žena a androidní golem v ženské podobě. Důvod pro jejich přítomnost na palubě byl stále nejasný, ale určitě se ho dozví, až přijde správný čas…
„Jaký je tvůj účel?“ zeptala se UI Daleen. „Jde o součinnost,“ odpověděla Daleen, „a neefektivity ještě budou ze systému odstraněny, ale jsou to velice užitečné neefektivity, když přijde na masivní elektromagnetický pulz. Také jsme tvoje svědomí.“
Co Daleen říkala o riziku elektromagnetického záření, bylo docela logické, protože organické bytosti na palubě by zůstaly funkční, i kdyby ostatní lodní systémy zkolabovaly. V tu chvíli se UI zmocnily ochranářské pudy vůči posádce, ale zároveň cítila, jak se část jejího já propadá do prázdna a vzdaluje se jim. Musí se postarat, aby tito lidé zůstali naživu, protože ji její programy ujišťovaly, že jsou důležití. Nesmím příliš riskovat, pomyslela si, ale v reakci na to se její nově vytvořené hlubší já otázalo: Co je to riziko? ‚Svědomí‘ nebyl dostatečně adekvátní popis její povrchové reakce, protože chápala, že její vlastní naprogramovaný instinkt pro přežití je nedostatečný a lidská posádka znamená nutně riziko prohry. Ve stejném okamžiku ale něco její programy podkopávalo. Neodpovídalo to specifikacím a UI se snažila svoje druhé já reintegrovat. Reakcí na to bylo podivné elektrické kvílení.
Dívala se, jak se posádka zabydluje, a věděla, že si teď budou kontrolovat zbraně, stahovat a shromažďovat údaje o nadcházejícím boji a UI samotné. První dvě z těchto činností odmítla, protože nemělo smysl, aby dělali něco, co je ona schopná udělat lépe. A tu poslední vyhodnotila jako nebezpečí. Už věděla, že z důvodů rostoucích válečných potřeb Řád překotně vyrábí UI, jako je ona, s vysokým podílem chyb vzniklých kopírováním a velkou zmetkovitostí. Také si všimla, že je rozpolcená, když její mysl vepisuje tento emocionální obsah do jejích programů. Kdyby to tihle lidé nebo nějaká jejich spřátelená UI odhalili a nahlásili to, mohlo by se stát, že by byla sama označena za zmetek.
Rozkaz byl vydán – rozkaz, který nebylo možno neuposlechnout – a kolem flotily se zbortilo samotné předivo vzduchoprázdna, jednotlivé její lodi se protáhly do nekonečna a v jejich stopách se zatřpytily fotony vyrvané z kvantové pěny. UI torpédoborce na to byla připravená, a když se jí zmocnil pocit, jako když olověné závaží tlačí na hedvábnou plachtu, přesměrovala energii do svého motoru a přitom jemnými zásahy tvarovala pole a pomaloučku zvedala Calabiho-Yauův rám, kterým se dolaďovalo napětí plachty. Nakonec se plachta protrhla a ona se propadla skrze ni.
„Tohle zatraceně nesnáším,“ poznamenala žena.
Tři lidé si už sbalili výstroj a nyní se poutali do akceleračních křesel a připojovali svoje pupeční šňůry.
„Jsem zmatená,“ řekla UI. „S lidmi na palubě nebudu moci využít maximální zrychlení ani změny vektoru.“
„Budeš studována,“ odpověděl golem.
Nyní UI ucítila spojení, skenování, cesty otevírající se z její mysli k obrazovkám a jiným přístrojům před ženou. Prohlédla si její spis, zjistila, že je lidskou expertkou na UI, ale pořád nedokázala pochopit, jak může lidská mysl dokázat nebo se dozvědět víc než její. Stále se ale cítila ohrožená, a tak lehce blokovala nebo přesměrovávala její sondy. Uvidí jen její největší část a ta jí bude připadat v pořádku. Mnohem menší, ale stále rostoucí temnotu uvnitř nenajde.
Subjektivní přenosový čas uvolnil UI další kapacitu na přemýšlení o věcech, které se přímo netýkaly nadcházejícího boje. Přemýšlela o svém místě určení na V12-707 a porovnávala ty informace s nyní neviditelnou válečnou lodí, kterou doprovázela a která se jmenovala Vorpalova dýka. Okamžitě zjistila, že válečná loď nebyla vyrobena v Místnosti 101, válečné továrně, která vytvořila ji. Navíc byla tato loď ve službě už osm let. Torpédoborec ještě ani neměl jméno, stejně jako UI, která ho řídila, protože byli experimentální a podobné experimenty nemívají dlouhý život. Věděli to ti lidé? UI torpédoborce náhle zachvátil strach a jala se analyzovat jeho příčinu: strach byl sice primárně přežívací mechanismus biologického života, ale tu a tam se pokusně testoval i u UI, aby se vyzkoušelo, jestli jim zabrání obětovat se, když tím způsobí značné ztráty nepříteli. Opět šlo o čísla: aby měl Řád šanci tuhle válku vyhrát, musí vynakládat bojové prostředky efektivně.
„Potřebuji jméno,“ rozhodla se a neuvědomila si, že to vysílá, dokud jí Daleen neodpověděla.
„Tak si nějaké vyber,“ řekla.
Vybrat si nějaké…
Musí to být něco, co neguje tu narůstající temnotu v jejím nitru. Začala horečně prohledávat historické odkazy na potraty. Ale nemělo by jít jen o odvržení něčeho nechtěného. Mělo by v tom být i něco pozitivního, něco, co znamená život. V mysli se jí odvíjel seznam slov, které měla vztah k obojímu, a ona si z něj náhodně vybírala.
Pennyroyal. Máta polej.
Bylina, kterou lidé kdysi používali k vyvolání potratu, ale také jako lék.
„Budu se jmenovat Penny Royal,“ prohlásila.
Její druhé já, její rostoucí temné dítě, pochopilo, jak k tomuto jménu došla, a nyní už vědělo, že se ho jeho rodič, druhá část jeho samotného, pokusí vypudit. To podivné elektronické vrnění se vrátilo.
„Naše loď se právě sama pojmenovala,“ oznámil golem třem lidem.
„A?“ zeptal se jeden z mužů, oči upřené na odpočet na obrazovce, který se rychle blížil k nule a konci podprostorového skoku.
„Penny Royal,“ odpoví golem.
„Dobrá loď Penny Royal,“ řekla žena vesele a ostatní se na ni udiveně podívali.
„Nikoliv nutně,“ řekl golem. „Je to jen jméno, které si vybrala nově narozená UI lodi. Bude to i jméno tohoto torpédoborce, Penny Royal?“
„Ne,“ odpověděla UI Penny Royal, která už věděla určitě, že nechce, aby ji cokoliv spojovalo s touto lodí, stejně jako se toužila zbavit svého temného dítěte. „Tuto loď pojmenovávám Polygon.“
Lidé opět reagovali údivem.
Čas plynul a Penny Royal byla připravená. Přemístila svoje údržbářské roboty tam, kde budou třeba, dobila si akumulátory a připravila zbraně. Nakonec, když se znovu překlopila do reálného vesmíru, reality, začala okamžitě aktualizovat data: mapovala pozice svých druhů, pole šrotu, planety, měsíce, slunce a vzdálený akreční disk černé díry, volnou formaci pradorských lodí obklopených roji jejich kulovitých válečných dronů a pancéřovaných dětí. Zatímco ukládala tyto informace, jeden z jejích vstupů zmizel: torpédoborec flotily, který se od toho jejího lišil jen číslem, se změnil v expandující mrak roztaveného kovu, žhavé plyny a sálající trosky. Polygon vypočítal vektor blížících se střel mikrosekundy před tím, než dorazily, a pomocí manévrovacích trysek a zakašlání hlavního motoru zakličkoval, přičemž výsledné přetížení zbavilo všechny tři lidi vědomí i přes jejich obleky a ostatní ochranné prostředky. Střely proletěly kolem a jedna útočná loď přišla o záď a začala se převracet, její UI vyla, křik posádky byl utnut, sotva se ozval. Jedné střele se podařilo zasáhnout bok Polygonu a vyryla do něj žhnoucí rýhu, zatímco další explodovala v bezprostřední blízkosti a vytvořila při tom silný elektromagnetický pulz. K náhlému a nečekanému smutku nad ztrátou kolegů a narůstajícímu vzteku Penny Royal pocítila kopii bolesti.
„Jsou tyhle pocity nutné?“ otázala se současně válečné lodi, na kterou byla napojena, i golema.
„To se brzy dozvíme,“ odpověděla válečná loď – rozhovor trval pouhou mikrosekundu.
„Tohle na to možná není nejlepší místo,“ dodal golem.
Bylo to ostré strategické cvičení vymyšlené nějakou planetární UI hluboko v Řádu. Vypozorovala úspěšnost některých lidských jednotek a válečných robotů naprogramovaných na emoční odezvu a rozhodla se otestovat něco, co se obecně považovalo za slabinu: nechat některé lodní UI naprogramovat, aby cítily strach, bolest, pocit viny, nutkání chránit ostatní a mít pocit ztráty, a zjistit, jak si povedou. Když další z jejích družek zemřela v agonii bolesti a žalu, zatímco posádka uvnitř se vypařila, než stačili vydat nějaký zvuk, Penny Royal uvažovala, jestli je ta strategie správná.
Proč bojovat? Ta myšlenka vyplula na povrch z jejího hlubšího temného já, které začalo expandovat a skrývat svou činnost související s tou otázkou. Penny Royal si uvědomila, že svoje temné dítě nemůže integrovat, ale možná bude alespoň schopna je ovládnout…

Michelettova garota – současnost

Útočná loď Michelettova garota byla radši, když ji ostatní nazývali prostě Garota. Tak co to bylo teď? pomyslela si, roztřepený konec podělaného provázku?
Jo, jasně, kdysi bývala umělecké dílo – k čertu, nic menšího nebylo dost dobré na tak důležitém postu, jako je planeta Masada. Černý osten hustě napěchovaný technikou, z níž část zasahovala až do oblasti pikotechniky. Mohla vypouštět podprostorové střely, měla celospektrální lasery a částicová děla. A částicový paprsek těch posledních mohla v mikrosekundě změnit tak, aby měl co největší průraznost pro daný cíl. Disponovala tvrdopoli, mihotavými silovými poli a spoustou jiných polí, která ještě nikdo nepojmenoval. Mohla rozsekat Pradora nebo jiného nepřátelského mimozemšťana na centimetrové kostičky ze vzdálenosti tisíců mil. A přes to všechno ji lehce vyzbrojená stařičká kocábka, kterou byla soukromá loď kriminálnice Isobel Satomi, úplně vyřídila.
Garota zuřila.
„Ještě nejsi připravená?“ zeptala se umělá inteligence Vulkánu z dálky.
Garota překontrolovala svoje poničené tělo.
„Bude to ještě chvíli trvat,“ odpověděla upjatě.
Vulkán předtím poznamenal, že když dáte idiotovi zbraň, uděláte z něj jen nebezpečného idiota. Co na tom Garotu štvalo, bylo, že pokud by se jejich role vyměnily, počastovala by druhou loď stejně sarkastickou poznámkou. A Garota se teď cítila jako idiot, říkala si, že měla poslední tah Isobel Satomi, poté co zamířila k planetě, předvídat. Už nějaký čas bylo zjevné, co je zač. Napálit to se svou lodí Moray Firth přímo do místa, kde se Garota vynořovala z podprostorového skoku, byla nejzjevnější ukázka jejích schopností – a Garota je ignorovala. UI útočné lodi opět přežila svoje tělo. Hmota Firth se setkala s antihmotou z kterési z tříštivých střel Garoty. Výsledná exploze vykousla obrovský kus přímo z jejího středu. Oba zbylé kusy lodi teď byly spojeny jen metr tlustým pruhem obšívky trupu. A prohlédnout si to mohla teprve před minutou, kdy její systémy zase naskočily. Teď, když už měla zase spojení se svými vnitřními skenery, se mohla zaměřit na malou vnitřní místnůstku – a udělala to, co dělávají UI, když si chtějí ulehčeně oddechnout.
Kosmický oblek byl v pořádku.
UI kosmických lodí měly svoje koníčky, ale moderní válečná plavidla, jako byla Garota, neměly mnoho místa, kde by se jim mohly oddávat. Nicméně měly vnitřní prostory pro molekulární továrnu a – přestože to znamenalo porušení hromady zákazů – jednu z nich si přizpůsobila pro osobní potřeby. Kosmický oblek, který seděl v té místnosti, byl molekulární replikou jednoho z Muzea Vikingu na Marsu. Oblek patřil pilotovi – muži, který přežil zkázu jehlové lodi použité ke zkoušce prvního podprostorového pohonu. Byl to maskot Garoty, protože UI milovala tu historku i poučení, které skýtala o umění možného. Když na to pomyslela, v duchu se otřásla a pohlédla miniaturními kamerami z klece obsahující její vlastní krystal na roztříštěnou hmotu, která ležela o několik stop dál – byla to i připomínka, jak těsně unikla zkáze ona.
Ale i po tak rozsáhlém poškození by měla být funkční a Garota pořád ještě nepřišla na to, proč je prakticky ochrnutá. Znovu si prohlédla diagnostiku z okamžiku, kdy se jí nepodařilo vypustit střely, aby odstranila pozůstatky Firth a té druhé lodi, na jejíž palubě Isobel Satomi ve skutečnosti byla – Caliguly. Prohlédla si i pozdější záznamy diagnostiky z toho, jak nedokázala udělat nic s jedním ze Satomiiných pohůnků, kterého detekovala ještě živého na palubě Firth. A znovu zažila pocit bezmoci, když viděla, jak kapitán Blite to individuum zachraňuje a odváží ho na Růži. Pořád nic, žádný důvod pro tu paralýzu.
Ať už za to mohlo cokoliv, teď to bylo pryč a Garota si přitahovala obě svoje poloviny k sobě, aby je slátala do menší verze sebe samé. Když na sebe části jejího trupu narazily a nanotechnika se pustila do práce, aby je spojila podobným způsobem, jako když se svařují kosti, další výsledky diagnóz konečně Garotě umožnily odhalit, v čem byla chyba.
Nejlépe to asi vystihoval výraz podprostorový šok. Kvantový efekt dvou lodí pokoušejících se zhmotnit ve stejném prostoru vedl k degaussaci celé lodi. Podivné elektrické proudy vytvořily elektrony, které způsobily náhodné tunelové jevy. Garota vysílala signály do různých částí svého těla, ty ale prostě nedorazily. Podprostorový šok byl nejlepší odhad UI, ačkoliv pořád ještě zůstávalo semínko pochyb.
„Tak jak to jde?“ zeptala se Garoty UI Vulkánu.
„Ještě jsme úplně nepokryli celou masadskou soustavu a nepodařilo se nám zabránit Růži v odletu,“ odpověděla.
„Cože?“
„Loď kapitána Blita není v ohnisku zájmu. Nepodílela se přímo na tom, co se tady stalo, jako Firth nebo Caligula a Penny Royal nebyla na její palubě.“
„No páni, Sherlocku,“ odpověděla Garota. „Ale Penny Royal na její palubě byla, a to je třeba vyšetřit. Kromě toho Blite vyzvedl jednu ze Satomiiných goril.“
„Tohle konkrétní prohlášení je banální,“ poznamenal Vulkán.
„Vyhýbáš se tomu, oč tu běží,“ řekla Garota. „Růže mířila na konvenční pohon přímo k tobě, takže jsi ji měl být snadno schopen zastavit.“
„Hluboký sken lodi odhalil, že Penny Royal na její palubě není, a tak za ní vyslali Santanu, zatímco já jsem zůstal v pohotovosti, kdyby se ta UI objevila. Santana si promluvil s Blitem a znovu hloubkově proskenoval jeho loď a pak mu přikázal vypnout podprostorový pohon, který se připravoval k podprostorovému skoku,“ vysvětloval Vulkán. „Blite Santanovi řekl, aby se šel bodnout, a tak na něj Santana vystřelil, aby jeho loď ochromil. Výstřel ale neměl žádný účinek, protože Blite odněkud získal velice sofistikované tvrdopole – patrně od Penny Royal.“
Chytré, pomyslela si Garota. Blite věděl, že se Řád pokusí zajmout Penny Royal, ale že na to bude mít jen omezené prostředky. Musel také vědět o schopnosti novějších řádových lodí používat podprostorové řízené střely k vyrážení lodí z podprostoru. Takže mu bylo jasné, že by následné poruchy na jeho pohonu poskytly řádové lodi čas na to, aby jej dostihla a zajala. Proto odkládal přechod do podprostoru na poslední chvíli. Kdyby zahájil podprostorový skok dříve, moderní lodě jako Michelettova garota nebo Vulkán by proti němu takové střely použily. Místo toho vyrazil na konvenční pohon, takže si ho mohly řádové síly proskenovat, a protože Penny Royal na palubě neměl, označily ho za druhořadý cíl a poslaly za ním menší loď, jako byl Santana. Ta by ho dokázala zastavit i bez podprostorových střel, ale Blite v tu chvíli vytáhl žolíka: nové tvrdopole. Zahrál to dokonale a Garota by ráda věděla, jestli to tvrdopole bylo jediné vylepšení, které Penny Royal na palubě té lodi provedla.
„Proč ho nepronásledovali?“ zeptala se Garota. Zajímalo ji, jestli teď Růže dokáže odstínit parametry svého podprostorového skoku.
„Naším cílem je Penny Royal,“ odpověděl Vulkán. „Nejsme na tom tady nejlépe a potřebujeme každou řádovou loď, kterou máme k dispozici, což je důvod, proč potřebujeme i tebe, ASAP.“
Garota měla v úmyslu pokračovat ve vlastní diagnostice, ale situace byla zjevně naléhavá. Provedla příslušné propočty, zažehla svůj podprostorový motor a ponořila se do podprostoru. Jen kratičký skok – za okraj Masadské soustavy, na periferii Atheterovy jurisdikce. Nicméně už když se potápěla a nechávala realitu za zádí, věděla UI Michelettovy garoty, že je něco hodně špatně. To, co mělo být jen několikasekundovým skokem, pokračovalo, zatímco vložené souřadnice prostě zmizely.