Podivné anomálie, které se začaly objevovat na různých místech Velké Británie, jsou díry v předivu prostoročasu, dovolující tvorům z daleké minulosti a vzdálené budoucnosti pronikat do dnešního světa. Úkolem zoologa Nicka Cuttera a jeho týmu je tyto nebezpečné návštěvníky vystopovat a pokusit se je poslat zpátky, kam patří.
Poté, co se na londýnské Oxford Street objeví rozzuřený entelodont a působí škody na majetku a ztráty na životech, Cutter se rozhodne prozkoumat nový způsob, jak se s anomáliemi vypořádat. Vzápětí ale dojde k poněkud rušnému setkání s tajemnými Rusy a celý tým musí rázem čelit úplně jiným komplikacím.
Cutter, Abby a Connor zmizí beze stopy, Lester a Jenny musí vyzkoušet každičký trik, aby je našli.
A konec světa se blíží…
Úplně nový příběh ze světa Primevalu, časově zasazen mezi druhou a třetí řadu seriálu u nás známého pod českým jménem Pravěk útočí.
Brož., 336 str., obálka Shutterstock, překlad Petr Caha, cena 259 Kč, vyšlo 28. května 2012




Úryvek z románu:

Tohle bude zlé.
Vnitřní Londýn, všední den, doba oběda, hezké počasí, přeplněné ulice; tyto faktory nijak nepomáhaly. Kdykoliv PDA – přístroj pro detekci anomálií – vykreslil kontakt někde poblíž hustě obydlené oblasti, tým vyrazil zvlášť rychle. Dneska zářil bod kontaktu přímo uprostřed nejhustěji obydlené oblasti široko daleko.
„Doufejme, že to bude něco malého a huňatého,“ řekl James Lester, který seděl na zadním sedadle leskle černého SUV, prodírajícího se hustým městským provozem. „Něco z klidnějších okamžiků dějin. Něco roztomilého. Možná něco s hebkou srstí a velkýma očima. Nebo nějaký ptáček. Já nevím, něco—“
„Vegetariánského?“ navrhla Jenny.
Lester se otočil, aby se na ni podíval.
„Vegetarián by byl fajn,“ souhlasil. „Vegetarián by byl skvělý.“
Jenny Lewisová se znovu soustředila na notebook, který měla otevřený na klíně.
„Kamuflážní historka?“ zeptal se Lester.
„Jen v základních rysech, pro tisk,“ odpověděla. „Abychom s ní mohli vyjít hned, jakmile ten incident zvládneme.“
Lester vytáhl mobil a vyzkoušel jedno číslo. Zatvářil se zklamaně.
„Cutter mi to nebere. Proč mě to nepřekvapuje? Asi by bylo moc, po něm chtít, aby nás informoval.“
„Pravděpodobně má teď plné ruce práce,“ poznamenala Jenny, aniž přestala psát.
Lester se naklonil dopředu a zesílil hlas. „Mohli bychom se skrz tohle dostat?“ zeptal se šoféra. „Mohli bychom to zkusit? Nejsme ještě ani na Charing Cross Road.“
„Je to tady trochu ucpané, pane,“ odpověděl šofér.
Lesterovi se ve tváři objevil bolestný výraz a zase se opřel.
Jenny vzhlédla. „Jestli se to brzy nepohne, vystoupím a půjdu pěšky,“ řekla.
Lestera ta myšlenka příliš nenadchla.
„Je to na Oxford Street,“ pokračovala. „Ke kontaktu došlo přímo na Oxford Street. Musí to být méně než tři sta yardů odsud. Já—“
„Sakra,“ zaklel řidič procítěně.
Náhle byli všude kolem nich lidé, valící se vlna lidí, kteří se snažili procpat mezi stojícími auty. Běželi rychle, hnaní panikou, strachem. Ozýval se vzrušený křik a ječení. Lesterův vůz se zahoupal, jak do něj ten lidský příval narazil a pak ho obtekl. Stovky lidí – nakupujících, turistů, zaměstnanců města – se valily po Charing Cross Road směrem od Oxford Street.
„Ach, bože,“ řekl Lester.
„Myslím, že tohle by se dalo považovat za odpověď na vaši otázku,“ konstatovala Jenny.
„Cože?“
„Není to vegetarián.“

„Držte se!“ křikl Cutter.
„Ne ne ne ne!“ prosil Connor z pasažérského sedadla vedle něj.
Cesta byla zablokovaná. Ulici ucpaly spěšně opuštěná auta a směrem k nim se valil dav lidí. Cutter zatočil volantem a velký stříbrný pickup vyjel plnou rychlostí na chodník. Jednu ruku držel přitištěnou na klaksonu a troubil lidi, aby se jim klidili z cesty.
„Snažte se nikoho nezabít!“ zavolala Abby zezadu.
„Hlavně nás!“ dodal Connor.
Nick Cutter měl ve tváři sveřepý výraz. Neodpovídal. Dlaň měl stále přitištěnou na klaksonu a nohu na plynu. Jeho pickup se řítil po chodníku. Cutter musel strhnout volant, aby se vyhnul starci, který byl příliš zmatený, než aby se mu dokázal sám odklidit z cesty, a rámem předního nárazníku při tom zachytil popelnici a odhodil ji přes cestu.
„Byl to člověk? Ach, bože, srazili jsme někoho?“ sténal Connor. Oči si zakrýval rukama.
„Ne, nesrazili,“ zamumlal Cutter. Znovu strhl volant a sjel z chodníku, ostře zahnul na přechod pro chodce. Pak trhl volantem na druhou stranu a vyrazil po Oxford Street v opačném pruhu.
V těsném závěsu za Cutterovým pickupem ujížděly ve formaci dva černé Land Rovery s kouřovými skly. Každou nečekanou změnu směru a ilegální manévr, který Cutter udělal, okamžitě napodobily, sledovaly ho přes chodník i přechod v jakémsi super rychlém konvoji, nárazník na nárazník.
Dav prchajících civilistů postupně řídl. Během chvilky je míjel už jen sem tam nějaký opozdilec, uhánějící opačným směrem, než oni. Oxford Street – kolem poledne běžného pracovního dne – se vyprázdnila. Bylo to skoro, jako by zazněla poplachová siréna. Autobusy, taxíky a tu a tam nějaký soukromý vůz ucpali ulici z obou stran, ale všechny teď byly prázdné. Někteří lidé opustili svoje vozy a nechali je stát s otevřenými dveřmi a zapnutými motory. Všude se povalovala odhozená kola, tašky s rozsypaným obsahem a dokonce i trosky přenosné deskové reklamy na totální výprodej.
„Jak jsme blízko?“ zeptal se Cutter.
„To nedokážu říct,“ odpověděl Connor.
„A dokázal bys to, kdybys otevřel oči a podíval se na detektor?“
„Nejspíš ano,“ opáčil Connor. Otevřel oči. Už byli zase na cestě, ujížděli velice úzkou uličkou mezi řadami stojících autobusů a aut. Connor nepočítal, že je jejich zpětným zrcátkům souzen dlouhý život.
„Ehm, ostrůvek,“ řekl a ukázal.
„Vidím ho,“ odsekl Cutter a prudce zakličkoval kolem nástupního ostrůvku, aniž by ztratil rychlost. „Detektor?“
Connor, poletující na sedadle spoluřidiče řítícího se pickupu, pohlédl na displej přenosného detektoru.
„Už je to méně než sto metrů,“ oznámil.
„Zastavte!“ vykřikla najednou Abby.
Cutter dupl na brzdy a pickup zastavil prakticky na místě. Dva černé Land Rovery za ním brzdily jako o život. První z nich se na poslední chvíli vyhnul Cutterovu vozu a zastavil vedle něj.
Boční okénko Land Roveru sjelo a odhalilo Hemplův zamračený obličej.
„Profesore?“ zeptal se.
Cutter kývl hlavou před sebe, jako by to vysvětlovalo vše. Pak vystoupil z vozu. Abby vzala z bedny na zbraně dvě pistole na CO2 a pumpovací vzduchovky a nabila je, pak se vydala spolu s Connorem za ním.
Hemple se dotkl sluchátek handsfree.
„Kostěný idol vyráží. Pokračujeme pěšky. Rychle, rychle!“
Ozbrojený zásahový alfa tým Archy rychle vyskákal z Land Roverů. Bylo jich šest – včetně Jacka Hempla – všichni v černých polních uniformách a neprůstřelných vestách, vybavení nejrůznějšími ultramoderními útočnými zbraněmi. Než nastoupili u Archy, každý z nich sloužil u některých ze speciálních jednotek: u SAS, parašutistů nebo úderného oddílu.
„Kostěný idol?“ zeptal se Cutter a v běhu se podíval se na Hempla. „Opravdu?“
Hemple pokrčil rameny.
„Já kódová jména nevymýšlím, profesore.“
„A kdo?“
„Podle mne to nejspíš bude Lewisová,“ odpověděl Hemple.
„Ano. Tomu bych věřil,“ řekl Cutter, pohled upřený před sebe.
„Mám taky kódové jméno?“ zeptal se Connor dychtivě.
„Ano,“ odpověděl Hemple.
Před nimi někdo opuštěné vozy přearanžoval. Několik vozů bylo odsunuto doprostřed cesty a tvořily tak docela funkční barikádu. Abby podala Cutterovi plynovou pistoli a vzduchovku. Pistoli si strčil za opasek a zkontroloval tlak ve vzduchovce.

Hemple zvedl pravou pěst a signalizoval tak svému týmu, aby vyrazil vpřed. Kličkovali mezi zpřeházenými vozy, sunuli se do strany s puškami neustále přiloženými k líci. Hemlpe a tři ostatní měli MP53. Jenkins a Mason byli vybaveni poloautomatickými brokovnicemi Benelli MI Super 90.
Cutter a Abby běželi v čele s Connorem upírajícím oči na přenosný detektor v těsném závěsu. Hemple rozvinul svoje lidi do vějíře tak, aby všichni měli tři civilisty neustále pod dohledem a kryli je. Pracoval u Archy dost dlouho na to, aby věděl, že se tady kterýkoliv den mohou dostat do stejně nebezpečné situace, jako třeba v Basře nebo Helmandu. Viděl věci, které by mu jeho bývalí spolubojovníci z 22. pluku neuvěřili ani za milion let.
Milion? Klidně by mohl říct miliony.
Věčná škoda, že Hample neměl o ničem z toho dovoleno mluvit.
Byla to zatraceně divná práce, na kterou se upsal, to bylo jisté. Třeba teď: běželi po Oxford Street, ozbrojeni až po uši, a poslouchali rozkazy tří bláznivých civilistů. Connor, vysoký a divně oblečený mladík co se zapomínal holit. Vtipálek, cvok přes počítače… nebo se teď říká přes kompy? Hemple si nebyl jistý. Abby Maitlandová, drobná a velice hezká s těmi svými nakrátko ostříhanými blond vlasy. Pokaždé, když plnili nějaký úkol, vykazovala takovou oddanost své práci, že by zahanbila kdejakého starého veterána. A profesor, Nick Cutter, hladce oholený, s rozcuchanými vlasy, mrzoutský a náladový, podivínský a geniální. Jako se všemi genii, nebylo s ním zrovna lehké pořízení. Hemple ho obdivoval, ale k srdci mu zrovna nepřirostl. Cutter kolem sebe šířil atmosféru zraněné zahořklosti, jako kdyby už ztratil příliš mnoho a už se nemínil nechat připravit o nic dalšího.
Cutter je vedl mezi opuštěnými vozy. Ve svých outdoorových kalhotách, vybledlé zelené vojenské bundě a s puškou vypadal jako velký bílý lovec pronásledující v africkém veldtu nějakou velkou zvěř.
Hemple by rád věděl, jak přesně velká ta zvěř dneska bude.
„Vau, to nevypadá dobře,“ prohlásil Connor.
Blížili se k černému taxíku, který ležel uprostřed cesty před nimi. Něco do něj narazilo takovou silou, že ho to převrátilo na bok a teď ležel v hromadě skleněných střepů. Connor se zastavil a nakoukl rozbitým oknem dovnitř.
„Ty jen hledej anomálii,“ řekl mu Cutter. „Musí být přímo před námi.“
Odněkud znedaleka se ozvalo krátké odfrknutí. Cutter okamžitě zabočil tím směrem a Abby a Connor ho bez rozmýšlení následovali, jako by k němu byli připoutáni provázky.
Hemple pokynul svým mužům, aby běželi za nimi.
Cutter vyběhl zpoza rohu a zastavil se, rychle se rozhlédl na obě strany. Ostatní zůstali stát za ním.
„Máte něco?“ zeptala se Abby.
Cutter zavrtěl hlavou.
„Slyšíte to?“
„Ne,“ odpověděl Cutter. „Je to pryč. Ale něco cítím.“
„Nádhera!“ prohlásil Connor. Sešel z chodníku a šlápl přímo do hromady vlhkého trusu. „Sakra, moje boty! Fuj, to je hnus!“
Cutter se vrátil k němu a dřepl si, aby výkaly prozkoumal zblízka.
„Je to čerstvé,“ zaúpěl Connor. „I když ne v každém významu toho slova. Koukněte se na moje boty! Jsou to úplně nové Vans a jsou totálně zničené!“ Začal si oškrabovat trus o obrubník chodníku.
„Profesore, zjistil jste něco užitečného z toho ho— ehm… exkrementu?“ zeptal se Hemple, který se tyčil nad Cutterem.
„Smrdí skutečně příšerně,“ stěžoval si Connor. Našel nějaké odhozené ubrousky a začal si nechutnou fekální hmotu otírat.
„Ehm, ano,“ řekl Cutter Hemplovi. „Z množství výkalů to vypadá, že máme co do činění se skutečně velkým zvířetem.“
„To už mě napadlo podle toho převrženého taxíku,“ opáčil Hemple.
„Pravda,“ přikývl Cutter. „A z konzistence…“
„Ano, je třeba to prozkoumat detailně,“ řekl Hemple s úsměvem.
Cutter vzhlédl a kývl na Abby.
„Co si myslíš ty?“ zeptal se jí.
„Jistá si tím být nemůžu,“ odpověděla dívka, když přidřepla vedle něj. „Ale řekla bych, že to vypadá na všežravce. A nevybíravého k tomu. Je v tom spousta úlomků kostí i nestrávené kůry. A jiné věci.“
„Takže?“
Abby vstala a rozhlédla se.
„Já nevím. Obrovské prase?“ navrhla.
„Obrovské prase,“ zopakoval Hemple pochybovačně.
„Hele, tohle není exaktní věda,“ bránila se.
„A smrdí to! Věda smrdí!“ zaúpěl Connor, který si pořád ještě otíral botu.
„Musíme se rozdělit,“ prohlásil Cutter.
„Byl bych mnohem šťastnější, kdybychom zůstali ve skupině,“ namítl Hemple.
„Já bych byl úplně nejšťastnější, kdyby se tohle vůbec nestalo,“ řekl Cutter. „Musíme to zvíře najít hodně rychle. Je velké, je rozčílené a nevybírá si, do čeho se zakousne. Možná už vůbec není na Oxford Street. Mohlo utéct některou boční ulicí. Může už být kdekoliv.“
Hemple si povzdechl.
„Potřebuji, aby Connor a Abby našli anomálii a uzavřeli to kolem ní,“ pokračoval Cutter.
„Masone? Redferne? Zůstaňte s nimi.“ Hemple se otočil k ostatním. „Vy ostatní půjdete se mnou a profesorem.“

Cutter a čtyři vojáci se znovu rozběhli ulicí. Cutter se ještě ohlédl přes rameno.
„Anomálie,“ pobídl je. „Rychle, prosím.“
Connor přikývl, naposledy si otřel nohu o chodník a znovu se soustředil na detektor.
„Kde máme začít?“ zeptal se ho Mason, těžkou brokovnici přehozenou přes rameno.
Connor se začal pomalu otáčet dokola, přičemž stál na jednom místě, detektor napřažený před sebe.
„Jsme přímo u ní. Tudy.“
Zamířil k nejbližším obchodům. Mason se zařadil za něj a brokovnici si při tom přendal do pohotovostní polohy. Druhý voják, Redfern, měl svou MP53 přitištěnou těsně k hrudi.
„Až po vás, madam,“ řekl Abby. „A držte se tak, abych na vás pořád viděl.“

Cutter ušel po ulici dalších třicet yardů, s Hemplem a jeho muži v závěsu. Minuli dvě další auta – dodávku BT a další černý taxík – obě totálně zničená. Vypadaly, jako kdyby se do nich někdo vztekle pustil s dobývacím beranidlem.
Cutterovi se zdálo, že znovu uslyšel hluboké, drsné zafrkání.
Pak se Jenkins ostře otočil doleva a namířil brokovnici.
„Kontakt!“ vyštěkl.
„Nestřílej!“ přikázal mu Hemple. Rozběhl se vpřed. U dveří do obchodu s obuví ležela zhroucená žena. Vlasy měla rozcuchané a mokré a přední část kabátu nasáklý krví.
„Zatraceně!“ zavrčel Cutter, doběhl Hempla a sklonil se nad ženou.
„Paní? Už je to dobré,“ řekl Hemple uklidňujícím tónem. „Budete v pořádku.“
Žena neodpověděla. Tvář měla bledou a upírala oči do prázdna. Celé její tělo se viditelně třáslo.
„Je v šoku,“ prohlásil Cutter. Natáhl se a opatrně jí odsunul kabát stranou. Po zranění tam nebylo ani stopy.
„To není její krev,“ potvrdil Cutter. Kabát měla vpředu promočený něčím jiným, než krví. Cutter se toho dotkl prsty a přičichl si k nim.
„Musí to být sliny,“ řekl. „Páchne to příšerně.“
„Co jste viděla? Paní? Co jste viděla?“
Žena byla prakticky katatonická. Hemplovi neodpověděla.
„Pane!“ zavolal jeden z vojáků.
Hemple a Cutter se narovnali.
„Zůstaň s ní,“ řekl Hemple Jenkinsovi. „Nepřestávej na ni mluvit.“ Jenkins přikývl a poklekl u dveří vedle zhroucené ženy.
Cutter a Hemple se rozběhli, aby dohonili druhé dva muže. Ti se zastavili před jednopatrovým autobusem. Jak se k němu blížili, Cutter uviděl, nad čím stojí a vztekle a zklamaně se odvrátil.
„Máme tady dva mrtvé,“ řekl Garney, jeden ze dvou členů jednotky. Kývl k tělu u svých nohou a dalšímu opodál. „U obrubníku je ještě jeden.“
„Ach, Bože,“ zamumlal Cutter.
„Nedokážu poznat, jestli byli zakousnuti nebo udupáni k smrti,“ řekl Murdoch, druhý člen jednotky.
„Nebo obojí,“ navrhl Garney.
Tělo bylo v strašlivém, ohavném stavu. Krev se z něj rozlévala na cestu, postříkala bok autobusu i plastový refýžový sloupek na blízkém ostrůvku. Tam, kde byla plechová karosérie autobusu na několika místech promáčknuta, se daly rozeznat hluboké otisky zubů. Některé z bočních oken byly rozbité.
Cutter se přinutil prohlédnout si mrtvoly. Takhle to vypadalo, když neudělal svou práci správně – smrt, strašná, nezasloužená, násilná smrt; nevinní lidé zaplatí nejvyšší cenu a jejich každodenní životy jsou v momentě ukončeny. Napadlo ho, kdo asi byly oběti. Co tady dělali? Nakupovali, nebo si odskočili na oběd, nebo mířili do kina na odpolední představení? Co si plánovali na zbytek dne, zbytek týdne?
Zbytek života?
Komu budou chybět, až se dnes nevrátí domů?
Cutter nasucho polkl. V útrobách se mu svíjel bezmocný vztek. Kolik ještě jich bude?
Zavřel oči a uvidět Stephenův obličej.
Uslyšel hluboký, frkavý zvuk.
Cutter otevřel oči. Zaposlouchal se. Podíval se na Hempla a dva vojáky, zachytil jejich pohledy a přiměl je, aby se podívali tam, co on.
Třicet yardů od nich, za dodávkou Fed Ex, se pohybovalo něco velkého. Slyšel funění a chrochtání. Nad střechou dodávky nakrátko zahlédl masitý, hrbatý hřbet porostlý černými štětinami. Bylo to obrovské, to rozhodně, ať už to bylo cokoliv. A cítil čpavý, hnilobný pach, který to kolem sebe šířilo.
Postupoval pomalu vpřed, pušku v jedné ruce, druhou zvednutou s otevřenou dlaní, aby ostatním signalizoval maximální opatrnost.
Ten tvor za dodávkou se znovu pohnul. Uslyšeli něco, co připomínalo klapot kopyt na asfaltu.
„Pomalu,“ zašeptal Cutter. „Chci první výstřel. Když to bude možné, chci to živé.“
„Po tom, co to udělalo těm lidem?“ zeptal se Garney s šokovaným výrazem v obličeji.
„Chci to živé,“ zopakoval Cutter.
Udělal další krok.
Jeho mobil se rozezvonil.
Cutter bleskově stiskl tlačítko ‚odmítnout hovor‘ a podíval se na mobil. Na displeji bylo pod číslem volajícího jméno ‚Jenny Lewisová‘.
Ale nebyl dost rychlý. Zvíře to uslyšelo. Zpoza dodávky Fed Ex se ozvalo divoké, odporné zachrochtání a něco udeřilo do boku vozu takovou silou, že se zakolébal. Pak to vzalo nohy na ramena. Slyšeli, jak to naráží do aut. Slyšeli klapot kopyt na povrchu ulice.
„Jdeme!“ zakřičel Cutter.
S vojáky v patách se jal zvíře pronásledovat.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.