v pavucine

Asher, Neal: V pavučině

Píše se rok 2432. Teleportace jistého technika rychlostí blízkou rychlosti světla způsobí na planetě Samarkand termojadernou explozi, která zabije tisíce lidí a úplně zničí rozběhnutý terraformační proces. Zemská centrála vyšle agenta Cormaka, aby případ vyšetřil.
Jelikož však třicet let připojení na síť začíná ovlivňovat Cormakův pocit sounáležitosti s lidstvem, musí se pokusit případ vyřešit bez její pomoci. Naštěstí pořád ještě má svůj inteligentní šuriken – vrhací hvězdici s vlastní osobností – stajně jako bojové androidy třídy Golem a silné spojence ve dvojici drakomanů. Proti němu však stojí vraždící psychopat podporovaný upravenými žoldáky a zabijáckým robotem nazývaným pan Jeřáb.
Na Samarkandu mezitím zavládla třeskutá zima a navíc byla odhalena sabotáž. Hlavním podezřelým je mimozemská entita, která sama sebe nazývá Drak – ten však před očima svědků sám sebe před sedmadvaceti lety zničil. Nyní je objeven mimozemský artefakt střežený obludným zabijákem – ale jak se oba dostali tam, kde teď jsou? A proč byl vlastně zničen runcibl na Samarkandu?
Na tyto otázky musí Cormac najít odpovědi a přitom se vyhnout nechtěné pozornosti ze strany pana Jestřába. Než tento případ skončí, někdo musí být potrestán.
Brož. cca 360 str., velký formát, překlad P. Kotrle, obálka Steve Rawlings, cena 239 Kč, vyšlo 29.11.2005

Úryvek z románu:

Prolog

Na střechu odbavovací haly se snášel modrý sníh. Roztával na ní a v inkoustových čúrcích se plazil po skle. Freeman odložil kávu na stůl a zabořil se do anatomického křesla. Tepavá bolest pod víčky nenadále zesílila tak, že sebou škubl. Obrátil slzící oči k ostatním cestujícím, kteří pospíchali po mozaikové podlaze, poslušně následováni svými vznášecími zavazadly. Pokusil se zapřáhnout myšlenky, které se plazily jako šedí slimáci, a vzpomenout si, co přesně se minulou noc stalo. Jasně si pamatoval, jak ho poloviční kočkodaptka svlékala uprostřed tanečního parketu, ale pak bylo všechno rozmazané. Zabředlý hluboko do deprese s pocity viny, zkusil rozptýlit svou pozornost tím, že si přečte heslo v minikompu. Potřeboval dva pokusy, aby ho zapnul.
Samarkandské tlumiče jsou na horní straně galaxie, což znamená, že přijímají víc energie, než kolik se odebírá. Proto je runsiblový terminál tady a ne na Minostře. Minostra je schopná provozovat pouze runsibl pro místní přepravu, to znamená do vzdálenosti 100 světelných let. Tam by odpadní teplo z galaktického runsiblu způsobilo ekologickou katastrofu, zatímco na Samarkandu se energie v podobě tepla využívá jako hnací síla—
„Poprvé?“
Freeman pohlédl na soucitné individuum, které se posadilo vedle něho. Typický opruz, který se snaží chovat jako příslušník runsiblové kultury, napadlo ho. Módní lesklé kalhoty a pirátská košile mu řekly všechno, co potřeboval vědět. Sensická superka, kterou měl muž za levým uchem, mu prozradila věci, které vědět nechtěl. Na rozdíl od těch, kteří žili pro vzdušení, které jim přinášely nové světy a nové zážitky, měl tenhle chlapík nevhodný ohoz a jeho superka byla jen levná kopie, která mu s největší pravděpodobností do měsíce rozhasí mozek. Jenže Freeman nebyl ten, kdo by měl někoho soudit. Sám si dokázal mozek rozhasit i bez mechanické pomůcky.
„Ne, už jsem to párkrát dělal.“ Freeman vrátil svou pozornost zpátky k minikompu. Momentálně neměl náladu se s někým bavit. Mlhavě si vybavil upocenou nahotu a napadlo ho, jestli ji náhodou neopíchal přímo tam na tanečním parketu. Do hajzlu.
—projektu terraformace. Objevily se námitky, že tato—
„Jsem z toho nervózní.“
„Co? Prosím?“
„Jsem z toho nervózní. Nikdy jsem Skaidonovu techniku nepochopil, ani když jsem byl napojený.“
Freeman se pokusil vypudit z hlavy smějící se obličej kočičí ženy.
„Což o to, ten parchant byl geniální, ještě než se spřáhnul s Craysteinským počítačem.“
—studená planeta by měla—
„Měli bychom to dokázat pochopit i bez superek.“
Freeman si vytáhl z poloprázdného zásobníku v horní kapse dvě detoxikačních tablety. Neměly se brát víc než po jedné, ale v tu chvíli je potřeboval. Spláchl je douškem vřelé kávy. Zakašlal a otřel si slzy v očích.
„Skaidonově technice nerozumí žádný člověk, ani se superkou. Já mám to svinstvo v práci a většinou ani nevím, co dělám.“
Po pravdě řečeno to asi nebyla věc, kterou potřeboval slyšet někdo, kdo byl nervózní z použití runsiblu.
Muž se díval, jak Freeman dopil kávu a s toužebným výrazem se ohlédl po automatu. Možná by stihl ještě jednu, než na něho dojde řada.
„Už budu na řadě. Tak já mizím. Nedělejte si starosti, je to naprosto bezpečné. Runsibly se skoro nikdy nepokazí.“
Do prdele – už to udělal zase.
Když Freeman odcházel po mozaikové podlaze, cítil, jak se černý mrak obrovské kocoviny zvedá a hlava se mu projasňuje. Mrzelo ho, že se s mužovými obavami nedokáže vypořádat, ale s tím mu nemohlo pomoci nic jiného než několik dalších cest přes bránu. V situaci, kdy runsiblové cestování využívaly každou solstanovou hodinu řádově miliardy a jen nepatrný zlomek procenta přišel při přepravě k úhoně, bylo nebezpečnější přejít po této podlaze.
Na druhém konci haly byly východy k runsiblům a u nich stál prodejní automat. Freeman si všiml, že před východem 2 čekají tři osoby: jeden kočkodapt a dva normálové. Kočkodapt právě využíval automat na kávu. Měl pocit, jako by se pod ním propadla zem: poloviční kočkodapt. Byla to ona; véčko z oranžové a růžové srsti, které se sbíhalo po zádech, bylo velice charakteristické, stejně jako cop z vlasů, který se táhl jeho středem. Místo aby zamířil ke svému východu, zastavil se u sloupu a zadíval se na obrazovku se zprávami, která k němu byla připevněná. Obvyklé mediální mlácení prázdné slámy, ale s obrazovkou se aspoň nemusel bavit. Koutkem oka si všiml, že kočkodaptka pije kávu, jako by ji doopravdy potřebovala, hltá ji. Potom se rozběhla k východu, zahodila pohárek na podlahu a proběhla jím. Že by taky trpěla? To už by byl vrchol, kdyby taky cestovala na Samarkand, co? Ostatní dva lidé už také prošli. Určitě měli namířeno na stejné místo, jinak by změna nastavení trvala déle. Freeman zamířil k bráně. Zastavil se jen na chviličku, když kolem něho s bzučením projel černý robot podobný ostrorepovi, který ze sebou šířil pronikavý pach silného čistidla na koberce. Vybavila se mu další letmá vzpomínka. Určitě tam byl koberec. Cítil, jak se mrak zase o něco zvedl. Na tanečním parketu žádné koberce nebyly.
U odjezdového východu Freeman přitiskl ruku na desku na registračním sloupu. Na displeji nalevo od jeho ruky se objevilo jeho jméno, úvěrový statut a cíl. Pro potvrzení přitiskl ruku ještě jednou. Dveře před ním se otevřely a on jimi prošel na pohyblivý chodník. Ten ho provezl dlouhou chodbou, žebrovanou jako jícen nějakého plaza, a pak ke dveřím, za nimiž byla runsiblová komora.
Komoru tvořila třicetimetrová koule ze zrcadlového skla, s podlahou z černého skla. Vlastní runsibl stál na stupňovitém podstavci uprostřed koule.
Vypadalo to jako oltář nějakého kybernetického boha techniky. Z podstavce vybíhaly perleťové, desetimetrové, k sobě zakřivené býčí rohy. Mezi nimi se matně třpytil srpek Skaidonovy deformace nebo ‚vidličky‘, jak se tomu teď říkalo, když Skaidonova technika získala tak podivné názvosloví.
Mechanika pětidimenzionální singularity. Skaidonova deformace prostoročasu. Skaidonova technika...
Sice si to přiznával velice nerad, ale Freeman dával přednost kompotovým vidličkám a kdoulím z absurdní básně Edwarda Leara. Nelíbila se mu ta pasáž, kdy se kdoule krájela, protože kdoule bylo kolektivní označení pro ty, kteří pomocí runsiblu cestovali. Většina lidí teď tu starou báseň znala a Freeman si občas říkal, že by ho zajímalo, co by si Lear o tomto neobvyklém použití svých slov pomyslel. Došel k podstavci, po schodech vystoupal k srpku, prošel jím a zmizel.
Cestoval tím srpkem techniky, již jeho mysl nevybavená superkou nedokázala pochopit, vržený do podprostoru, vláčený mezi přízraky hvězd, a dělal dlouhý nos na relativitu. Mezi runsibly přestával v einsteinovském vesmíru existovat. Byl za horizontem událostí, roztažený do nekonečné plochy s nulovou tloušťkou, putoval mezi hvězdami tak, jak to před ním udělaly biliony těch, jimž se říkalo ‚kdoule‘.
Jak to dělaly v tom mžiku, kdy je čas dělen nekonečnem a zastaví se.
Jak to dělaly v tom věčném momentě.
Freeman překonal vzdálenost 253 světelných let. Druhý runsibl ho zachytil, přetáhl ho zpátky přes horizont a svedl to obrovské nahromadění energie, kterou nesl... jenže... jenže tentokrát něco nebylo v pořádku. Když Freeman srpkem prošel, stále si držel svou energii. Einsteinovský vesmír se ho zmocnil a nemilosrdně uplatnil své zákony. V tom neměřitelném okamžiku, kdy se Freeman objevil v cíli své cesty, se pohyboval rychlostí o nejnepatrnější možný zlomek nižší, než je rychlost světla.
Na planetu Samarkand v soustavě Andellanu dodal Freeman energii odpovídající jaderné explozi o ráži třiceti megatun. Atomy jeho těla vydaly většinu své hmoty jako energii. Při explozi přišlo o život osm tisíc lidí. Další dva tisíce zemřely na nemoc z ozáření v následujících týdnech. Několik set jich přežilo i to, avšak v situaci, kdy nemohli odebírat energii z runsiblových tlumičů a většina zařízení byla vyřazena z provozu, se na Samarkand vrátila zima a oni umrzli. Dva přežili, ale nejednalo se o lidi a bylo sporné, jestli jsou vůbec živí. Rodina a přátelé Freemana oplakali, když zjistili, co se mu stalo, a poloviční kočkodaptka se občas, když měla dobrou náladu, usmála vzpomínce, která jí zůstala; jindy sebou škubla.

Dvoukilometrová kostka z keramalu, v níž sídlilo ústředí Zemské bezpečnostní centrály, ležela na břehu Ženevského jezera jako dílek ze stavebnice odhozený nějakým božským dítětem. Budova neměla okna ani dveře a 50 000 lidí, kteří v ní pracovali, mělo jediný přístup runsiblem. Nazí přicházeli, nazí odcházeli a při každé cestě byli kontrolováni molekulu po molekule, přesto ani oni neměli tušení, jaké informace se zde shromažďují, jaká rozhodnutí jsou činěna a jaké rozkazy vydávány. Pokaždé, když budovu opouštěli, nechávali uvnitř kousek své mysli, nahraný do jiné mysli, které věděla všechno.
Nějaký vtipálek ji na začátku projektu pokřtil Hal, podle počítače ze starého klasického díla, ale to byla nyní utajovaná informace. Zemská centrála byla UI, výjimečně velká UI na to, že v této době se planetární koordinátor mohl ztratit v popelníku. Zemská centrála měla velikost tenisového míčku nicméně terabyty informací se v jejích obvodech, vyrytých do atomů, zpracovávaly v pikosekundách; informace přicházely, třídily se a sloužily jako podklad k rozhodování. Vládce lidského řádu nebyl člověk.

Netlumený skok na Samarkand – potvrzeno.
Závažná havárie tlumiče – potvrzeno.
– Analýza cyklických vzpour od Edwarda Landela –
ROZKAZ: AGENT 2XG4112039768 NA RUNSIBLOVOU STOPU.
Možná zainteresovanost mimozemských entit – nepotvrzeno.
Stopa do druhého kvadrantu.
– Terorismus ve 20. století –
ROZKAZ: ZRUŠENO.
Veškerý lidský život na Samarkandu zničen – odhad.
– Moře smrti (Hood) –
ROZKAZ: AGENT PRVOTNÍ PŘÍČINA NA CHEYNE III
„Co se děje, Hale?“
OTÁZKA: JAK TO DĚLÁTE?
Smích.

Všechno to netrvalo ani sekundu. Zvláštní starý orientálec z komory zmizel a zároveň s ním se vytratil smích. Zemská centrála pocítila zklamání, nebo jeho věrnou napodobeninu, a pak obrátila pozornost k jiným záležitostem. Zatímco dál třídila existující informace a vydávala rozkazy, v nekonečně malých zlomcích sekund, které jí zůstávaly volné, pokračovala ve vstřebávání obrovského korpusu lidského poznání. Ve vzdálenosti stovek světelných let byla její rozhodnutí vykonávána.

1

Samozřejmě že tomu nerozumíte. Jste zvyklí uvažovat lineárním způsobem, tak vás vybavila evoluce. Víte, co je nekonečno a věčnost? Že vesmír je zakřivená plocha nad ničím a že když budete dost dlouho cestovat po přímce, skončíte v bodě, odkud jste vyšli? I když se to vysvětlí nejjednodušeji, nedává to smysl: jeden rozměr je přímka, dva rozměry jsou plocha, tři jsou prostor a čtyři jsou prostor v čase. Tam jsme. Toto všechno má pod sebou nulitu, nulaprostor nebo podprostor, jak se tomu začalo říkat. Neexistuje tam čas ani vzdálenost, nic. Odtamtud jsou všechny runsibly na stejném místě a ve stejném čase. Když tam šoupnete člověka, nepřestane existovat, protože na to nemá čas. Vytáhnete ho ven. Nic na tom není. Jak runsiblové UI poznají, kdy, koho a kam? Tyto informace se dovnitř šoupnou spolu s člověkem. UI to nemusí vědět předem, protože tam, kde je vidlička, není čas. Jednoduché, ne...?
Gordon: Jak to je

Angelina Pelterová se rozhlédla po moři, bezbarvém jako uhlová kresba, a ucítila, jak její odhodlání sílí: tady byla doma, toto místo musela chránit před křemíkovým autokratem Zemské centrály a všemi jejími agenty. Zvedla oči k obloze pokryté olejovými mraky hnanými větrem. Vypadala jako plachta umazaná od sazí, napjatá od horizontu. Slunce na ní viselo jako mlhavý kotouček. Sklouzla pohledem k místu, kde vlny v barvě železa pleskaly o plastbetonové desky z boku vlnolamu. Den odrážel její náladu.
„Tobě to nedochází?“ zeptala se ho.
Nechápavě se na ni podíval. Možná pátrá ve své databance po vhodné reakci, pomyslela si. Hrál roli romanticky poblázněného; zamilovaného. Uvažovala, nakolik to pro něho bylo minulou noc těžké, když byl v ní – jestli něco cítil. Zachvěla se, strčila ruku hlouběji do kapsy a stiskla uklidňující teplý kov uvnitř. Jak se mohlo stát, že se nechala oklamat? Jistě, byl hezký; vlasy měl ostříhané nakrátko, zbarvené do stříbrna, pleť lehce olivovou jako většina mimozemského lidstva, tvář ostře řezanou, okouzlující – dokonce tolik, že to se to bilo s mrtvou prázdnotou jeho šedých očí. Nebyl však natolik hezký, natolik dokonalý, aby prozradil, co je. Měl chyby, jizvy, zlozvyk, že si v posteli šťoural za nehty u nohou, sklon nestrpět hlupáky. Všechno to jenom napodoboval, že?
„Černé vydry se rojí,“ prohlásil.
Byl to výstižný postřeh. Pravděpodobně znal jejich počet a odchylku od standardní velikosti. Angelině se lehce zvedl žaludek. Jeho další slova skoro neslyšela.
„Zajímavý pohled... Na to jsme se sem přišli podívat?“
Není dost dobrý.
Arian měl od začátku pravdu: byl to špicl. Musela to udělat. A musela to udělat teď. Ale bylo to těžké – tolik těžké zabít někoho, koho propustila svou obranou, komu dovolila, aby se s ní pomiloval... aby se s ní vyspal... napodobil páření.
Odstoupil od ní, blíž k okraji, a podíval se dolů. Moře bouřilo, naráželo na vlnolam, husté jako olej. Pod hladinou se míhaly sem a tam černé vydry, jak lovily adaptované šproty, které sem byly vysazeny před dvěma stoletími; ještě se nestačily poučit, že pozemské maso má odpornou chuť a není vůbec výživné. Angelina vytáhla zbraň, jejíž získání je přišlo tak draho. Peníze a nejeden život.
„Někdy si říkám,“ začal a otočil se k ní, s výrazem zkřiveným do parodie porozumění, „že—“
Uviděl její zbraň.
„Miloval jsi jako stroj,“ řekla Angelina a namířila na něho. Pistole byla matně černá a tvarem připomínala starou střelnou zbraň, ale ze strany měla displeje z tekutých krystalů a hlaveň byla otevřená kostka s vyleštěným vnitřkem. Někteří tomu říkali antifotonová zbraň, přestože to, co z ní vycházelo, nebyly antifotony, ale jen protony urychlené polem. Kdysi to byla nutná lež. Vymysleli ji separatisté a teď ji separatisté použijí. Angelina dosud nikdy žádnou neviděla, natož aby ji použila. Opět nutnost. Čekala na jeho reakci. Chvíli to vypadalo, jako by poslouchal něco z dálky, potom poraženě poklesl v ramenou.
„Jak dlouho to víš?“ zeptal se. Otočil se k ní ramenem a zahleděl se do vnitrozemí na záplavovou oblast a úhledná pole adaptovaného papyru.
Angelina zalhala. „Proklepli jsme si tě krátce po příjezdu. Skeny nám ukázaly, že jsi člověk, ale dozvěděli jsme se o chameleonwaru. Nějakou dobu jsi nás vodil za nos, když jsi hrál ďáblova advokáta, ale pokazils to tím, že jsi věděl příliš. Jsi jenom zkurvená napodobenina. Vyspala jsem se s androidem.“
„Takže včerejší noc pro tebe nic neznamenala?“ zeptal se.
„Nic,“ odpověděla. Bude to muset udělat teď, než jí vyhrknou slzy. „Proto ta zakázaná zbraň,“ řekl. Jeho obličej byl prázdný. Mluvil, aby se udržel naživu.
„Nezůstane z tebe vůbec nic, šmejde!“
„Ano, já tě chápu—“
Pohnul se a ten pohyb byl tak rychlý, že jej Angelina skoro nestačila sledovat. Zahlédla, jak jí proti obličeji vystřelilo něco třpytivého. On zmizel. Přitiskla prst na dotekový senzor. Rána ji srazila dozadu. Bolest byla krátká. Pak přišla tma.

Když se ozvalo zasvištění, Cormac se vrhl na zem. Výstřel šlehl kolem něho s fialovým zábleskem a sjel na zem, jak Angelina upadla. Vlhké bláto doslova explodovalo. Fialový oheň se na okamžik rozhořel a pak zhasl. Zatímco se k němu blížil šuriken k novému útoku a jeho čepele z makroskla se s bzučením napřímily, Cormac se překulil na nohy. Stiskl přivolávací tlačítko na pouzdru a zastavil jej v letu; zbraň se k němu vrátila se zlostnou neochotou. Cestou ze sebe setřásla krev a úlomky kostí. Pomocné čepele se zasunuly. Cormac se podíval se na rýhu ve tvaru otazníku, kterou její zbraň vyryla do země. Rudá lávová záře pomalu slábla. Cormac natáhl ruku jako sokolník, který čeká na návrat svého ptáka. Když se šuriken uvelebil v kovovém pouzdře na jeho předloktí, dřepl si k Angelině. Ztratila hodně krve. Její hlavu spojovala se zbytkem těla jen kůže a svalovina o šířce prstu. Vzal ji za ruku, jako kdyby jí chtěl poskytnout útěchu. Tělo, které se k němu minulou noc tisklo, se v posledních nervových reakcích chvělo a prohýbalo. Krátce nato třas a záškuby ustaly.
UI mu zbytečně řekla, že může použít maximální sankci. Byl to odjakživa oblíbený eufeismus, který UI používaly pro vraždu. To povolení bylo samozřejmé v okamžiku, kdy vytáhl zbraň. Cormac beze spěchu zvážil své další možnosti. UI ho už předtím informovala, že s rolí, kterou tu hraje, musí neprodleně skoncovat. Tímhle to fakticky udělal. Nedokázal si představit, že by ho zbytek buňky znovu přivítal mezi sebou, když zabil sestru jejich vůdce. Angelina je mrtvá. Instrukce?
Pauza tentokrát nebyla tak dlouhá. Usoudil, že měsíc vyšel nad obzor, takže je teď v oblasti přímého spojení.
Znič zbraň a všechny související důkazy. Až to uděláš, musíš se vrátit k runsiblu. Během přesunu dostaneš další instrukce.
Proč ten spěch, runsiblová UI?
Pokyny jsi dostal, Iane Cormaku.
Cormac sáhl dolů a vytáhl zbraň z Angelininých sevřených prstů. Potěžkal ji v ruce a podivil se, kdo asi dodává separatistům z Cheyene III takové věci Než dostal tento nouzový příkaz k návratu, měl v úmyslu to zjistit. Teď na to mohl zapomenout. Jak si zbraň prohlížel, vzedmula se v něm zlost. Podělal to.
Stažení přišlo ve vhodném okamžiku. Co ho to ksakru napadlo? Zíral na zbraň, pohroužený sám do sebe, a tak mu chvíli trvalo, než zaregistroval, že všechny displeje klesly na nulu. Zbraň začala vibrovat a kvílet jako vysoké napětí. Zavrtěl hlavou. Úplně stačilo, že dostávali zbraně s takovým ničivým potenciálem, ale zbraně, které byly vázané na identitu? Z místa, kde klečel, mrštil protonovou zbraň do moře. Kvílení, které vydávala, překročilo slyšitelný rozsah. Do moře dopadla jako kus rozžhaveného železa. Díval se, jak její záře klesá do hlubin a mizí. Krátce nato se objevil krátký, měděně zelený záblesk a na hladinu se vyvalily bubliny páry, jak zbraň vybila svou energii. Cormac se díval, jak na hladinu vyplula těla šprot.
Cormaku?
Cormac se nepřítomně zahleděl do dálky, kde se vlny rozbíjely o útes těsně pod hladinou, a pak pomalu vstal. Vítr od moře byl studený a rychle mu pronikl do noh. Když se podíval dolů, uviděl, že klečel v Angelinině krvi.
Cormaku? Zaznamenala jsem prudké zvýšení energie z tvé pozice.
Za útesem rozráželo vlny něco velkého. Platýs o velikosti člověka se ve vzduchu otočil, vyvrhl vodní tříšť a jeho široké černé tělo se potopilo. Cormac přikývl a klesl očima k tělu ženy, s níž se pomiloval.
Zbraň byla vázaná otiskem dlaně na Angelinu. Provedla autodestrukci.
Jsi zraněný?
Všechny systémy funkční.
Ptala jsem se, jestli jsi zraněný.
Cormac se prohlédl. „Žádné zranění,“ řekl nahlas.
Mořský vítr s sebou přinášel pach spáleného dřeva. Na straně vlnolamu obrácené k pevnině papyrus šustil jako papír a semeníky významně přikyvovaly. Modré volavky tady lovily v rovných kanálech mezi řadami rostlin šproty a platýsy a mladé černé vydry zase lovily modré volavky. Vydry, kterým se to podařilo, to udělaly jenom jednou; maso těchto adaptovaných ptáků pozemského původu bylo pro domorodý život Cheyne III jedovaté. Cormac se díval, jak jedna volavka vylovila z šedivé vody platýse, který se na první pohled zdál být příliš velký, než aby ho mohla spolknout. Pokynem, k němuž téměř nepotřeboval jazyk, se dostal k informacím a statistikám o volně žijících zvířatech. V jednom koutku zrakového centra si rychle přehrál obrázky změn, které zde terraformace způsobila. Rychle si přečetl a stáhl soubor o vypuštění modrých volavek do zdejší přírody. V pozadí podprahově mumlal komentář.
Volavka, která neměla nejmenší tušení, že jí někdo věnuje takovou pozornost, pohazováním a otáčením dostala kořist do správné polohy a nakonec ji spolkla. Platýs se v jejím pytlovitém voleti ještě kroutil, ale pták se už pustil za další kořistí. V těsném závěsu ho sledovaly dva stíny. Cormac přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. Zapudil šepot a přístup, na jehož vyžádání si nevzpomínal. Ruce ho pálily tíhou, kterou nesl. Podíval se dolů a pak, po další pauze, položil bezhlavé tělo Angeliny na sedadlo pro spolucestujícího svého otevřeného antigravitačního vozu. Potom se otočil a vrátil se pro hlavu.
Měl bych něco cítit.
A co by měl cítit? Byla to teroristka a jeho povinností bylo chránit občany Řádu před takovými jako ona. Pokud věděl, byla osobně a přímo zodpovědná za tři mrtvé. Nepřímo byla se svým bratrem Arianem zapletena do separatistických násilností, jejichž výsledkem byly stovky zabitých nebo zmrzačených občanů Řádu. Cormac o nich věděl všechno; statistické údaje mu běžely po okraji zorného pole, když se u Angelininy hlavy zastavil, shýbl se pro ni a zvedl ji za dlouhé blond vlasy.
Angelinina tvář neměla žádný výraz, smrt ji nechala naprosto uvolněnou. Zachvěl se. Cítil něco skoro jako rozpaky. S hlavou, kterou nesl jako nějakou groteskní kabelku, se vrátil k vozu. Otevřel dveře řidiče, natáhl se a položil hlavu tělu do klína. Pak nastoupil. Když seděl, zapnul bezpečnostní pás nejdřív jí a potom sobě. Nechtěl, aby padla na ovládací panel; už tak dělala dost svinčíku. Uvažoval, že by ji nechal na místě, ale bylo lepší, aby zmizela úplně, a on věděl, jak toho dosáhnout; byla to jedna z prvních věcí, které se od separatistů z Cheyne III naučil. Cormac se pro sebe ušklíbl a zatáhl za řídící páku. Stroj se zvedl do deseti metrů a zastavil se. Zatočil s ním k moři a posunul páku co nejdál dopředu. Zajížďka do míst, kde plavaly oceánské černé vydry, nebude dlouhá. Nikdy nebyla.
Za tři minuty už byl nad vodou černou jako olej. Pozorně se rozhlížel a zanedlouho si všiml sto metrů od sebe obrovského víru; byla to vejconoska a byla obrovská. Když byl nad ní, otevřel dveře spolucestujícího, odepnul Angelinin pás a vystrčil ji ven. Vejconoska se na ni vrhla. Zpěněná voda vystříkla, jak se bezzubá tlama, podobná tlamě obrovského kapra, otevřela a zase zavřela. Pak se černá vydra potopila. Její široký hladký hřbet při tom vypadal jako nějaká otáčející se, obrovitá pneumatika.
Cormac zavrtěl hlavou. V útrobách cítil napětí a svíravý pocit. Zamrkal, jako by čekal slzy. A pak překvapeně zjistil, že cítí lítost. Bylo mu líto, že Angelinino tělo plné chloridu sodného může černou vydru otrávit. Neochotně si přiznal, že právě tento nedostatek zaujetí ho prozradil. Zavřel dveře spolucestujícího a zamračeně se podíval na loužičku krve na sedadle. V půjčovně nebudou mít radost, pomyslel si s kyselou lhostejností. Otočil AGV a zamířil maximální rychlostí ke Gordonstonu.