Myšlení plodí kacířství. Kacířství plodí trest.
Inkvizice se pohybuje mezi lidmi jako mstivý stín a s nekompromisní nemilosrdností drtí všechny nepřátele lidstva. Inkvizitor Eisenhorn se snaží znovu získat tajemný text s nepředstavitelnou mocí – pradávnou knihu známou jako Nekroteuch – a přitom musí čelit obrovskému intergalaktickému spiknutí i temné moci démonů.
První díl trilogie Eisenhorn.
Brož., 328 str., obálka Alex Ovchinnikov, překlad Marek Hrnčíř, cena 349 Kč, vyšlo 18. dubna 2013, dotisk 1.4.2020




Úryvek z románu:

Pouhá vteřina mi stačila, abych si uvědomil, že ať už je Bequin kdekoliv, zanechala nás tu odkryté, bez ochrany své neprostupné aury. Uslyšel jsem křik, přidušené varování jednoho starého ekklesiarchy, na které okamžitě odpovědělo ječením sirén.
Po přistávací ploše se k nám hnaly stráže. Dazzo ukazoval přímo na část zříceniny, které nás ukrývaly. Locke vytáhl ze svého šatu laserovou pistoli. Ozývaly se vzteklé hlasy a chraptivý štěkot cygnidů.
„Fischigu!“ křikl jsem. „Fischigu! Hoď sebou, nebo je po nás!“
Zamžoural, stále ještě bledý, jako by nepoznával vlastní jméno.
Tvrdě jsem ho udeřil ze strany do hlavy. „Hni sebou, trestající!“ zaječel jsem.
První ze strážných dorazili k troskám a jeden už si kopanci sjednával průchod zabedněnými dveřmi. Uviděl jsem jeho obličej za špinavým černým hledím. Zvedl svou laserovou pušku. Bleskově jsem vytáhl svou těžkou karabinu a proděravěl jsem jej i dveře svazkem laserových paprsků. Kámen a dřevo se pod sérií zásahů rozletěly na kusy.
Mezerami ve zdivu zasyčely střely z laserů, které explodovaly proti zadní stěně.
Fischogův těžký stubber se konečně probudil k životu. Vypálil do temných koutů zřícenín vlevo od nás dávku svíticích střel a roztrhal jimi na kusy dvojici strážných, kteří se k nám hnali.
Napravo ode mne, začali další strážní střílet ze svých zbraní. Moje laserová karabina pálila v plně automatickém režimu a oslepující paprsky trhaly vzduch, jak jsem jí zametl úzký vchod a zabil přitom další tři.
Fisching, který rovněž nepřestával pálit, couval do hloubí zříceniny.
„No tak pojďte!“ vrčel. Ustupoval jsem s ním, naše zbraně chrlily smrtící dávky vybuchujícího kovu a pronikavé energie, která trhala na kusy zdivo, rozhazovala suť do vzduchu, vířila prach i popel a spalovala těla.
Rhizor, který byl úplně ochromený hrůzou, pořád ležel na zemi. Popadl jsem ho za jeho hadry a táhl jsem ho za námi. Zoufale se mnou bojoval.
Oknem, kterým jsme pozorovali dění venku, náhle proskočila mohutná postava. Byl to Locke. Jak přistál na zemi, převalil se a jeho laserová pistole začala pálit.
Jeden z jeho výstřelů se mi zařízl do levého ramene. Další tři zasáhly Rhizora do zad. Ten se na mne svalil a při tom mne strhl na zem.
Fischig Locka uviděl a otočil se, prst na spoušti stubberu stále stlačený. Rychle se otáčející mechanismus těžké zbraně vydával mezi jednotlivými detonacemi vysoké, kovové skřípění.
Chabý úkryt kolem Lockeho doslova zmizel a on se s výkřikem vrhl za kus polozbořené zdi. V letu dál střílel a Fischig zabručel bolestí, jak se mu laserový paprsek zabodl do boku.
„Eisenhorne! Ty parchante!“ zařval Locke. Vysoukal jsem se z pod Rhizorovy mrtvoly; bylo mi líto, že otrhaný otrok zaplatil tak vysokou cenu za to, že pomáhal inkvizitorovi. Máš na svých bedrech další zločin, Gorgone Locke!
Proklel jsem kapitána, vytáhl jsem z batohu střepinový granát a hodil jsem ho Lockeho směrem. Pak jsme Fischig a já co nejrychleji vyběhli ven zadním vchodem z dýmem zamořených trosek.
Granát zničil celou zadní stěnu budovy. Doufal jsem, že se Císař na nás usmál a utrhal Lockemu úd po údu.
S kašláním a prskáním jsme já a Fischig vběhli do příkopu, který se táhl za pobořenými domy Severního Qualmu a novými provizorními buňkami. Přímo nad námi se vypínala prefabrikovaná protipopelová ohrada.
Laserové paprsky se zakusovaly do zdí a prosvětlovaly náš příkop. Dvacet metrů od nás do něj naskákali strážní a spolu s nimi i smečka štěkajících cygnidů.
Fischig proměnil příkop v jatka, když vyprázdnil svůj druhý kotoučový zásobník proti strážím, čímž je i s jejich nestvůrnými psy rozdrtil na prach. Pak se rozběhl opačným směrem a přitom se snažil nasadit další zásobník.
Strážní po nás stříleli přes trosky a jejich střely ulamovaly kusy zdiva. My jsme prchali co nám nohy stačily, pronásledovaní jejich divokými salvami.
Příkop nás dovedl na malé prostranství, kde parkoval osmikolový náklaďák. Vyměnili jsme si výstřely se třemi strážnými, kteří vyběhli zpoza rohu, a skolili jsme je, ale objevil se čtvrtý a pustil z vodítka trio cygnidů. Ti se vrhli s divokým štěkotem přímo na nás. Jednoho jsme složil svou karabinou, ale ve výstřelu na zbylé dva mi bránil náklaďák.
Velký stroj se zhoupl, jak mu jeden z nich vyskočil na rám. V příštím okamžiku se ta bestie snesla nás. Jak padala, prostřelil jsme jí laserovou karabinou lebku, a její těžké tělo mne minulo jen o vlas. Poslední cygnid vylezl zpod náklaďáku, špinavý od vazelíny, a skočil na Fischiga. Srazil ho na zem a jeho obrovské čelisti se mu sevřely kolem opancéřovaného ramene.
Vytáhl jsem energetický meč a prohnal jsme jeho praskající čepel skrze cygnidovo tělo.
Do náklaďáku zabubnovaly další střely.
„Vstávej!“ houkl jsem na Fischiga a odvalil jsem z něj mrtvou váhu psa.
Rozběhli jsme se společně k plechové boudě a rozrazili jsme její dveře.
Byl to sklad výstroje. Na regálech tu ležely náhradní hlavice pro kamenické vrtáky, cívky kabelů, baterie do svítilen a všechny možné druhy hornického vybavení. Rychle jsme se ponořili mezi police. Veknu se už ozýval křik a dusání běžících nohou.
Vyměnil jsem baterii ve své karabině a pak jsem zapnul vox.
„Trn požaduje záštitu, vzteklá zvířata dole.“
„Záštita se zvedá, barvy vesmíru,“ ozvala se okamžitě odpověď.
„Stezka břitvový delfos,“ řekl jsem „Vzor slonovina!“
„Vzor potvrzen. Za šest. Záštita, se zvedá.“
Do zadní části boudy vtrhli strážní a Fischig je smetl skrze prefabrikovanou stěnu jedinou dávkou ze své zbraně.
Rozhlédl jsem se a uviděl jsem na paletě v koutě boudy hromadu černých kovových beden. Papírové nálepky byly staré a vybledlé, ale zvedl jsem víko jedné z nich a přesvědčil jsem se, že skutečně obsahují to, co jsem si myslel.
„Připrav se odsud vypadnout,“ řekl jsem a odjistil jsem druhý granát.
„Ale do prdele!“ konstatoval Fischig, když uviděl, co dělám. Než jsem položil granát na horní bedničku, byl už na půl cestě ke dveřím.
vyběhli jsme ven se zbraněmi rozsévajícími smrt a narazili jsme na více než tucet strážných, kteří pročesávali ulice a hledali nás. Většinou to byli důlní hlídači ve svých ohyzdných černých zbrojích, ale tři z nich byli vojáci z námořního bezpečnostního dozoru v černých látkových uniformách. Bezpochyby část kontingentu zrádného kapitána.
V běhu jsme dál pálili. Granát měl desetisekundovou roznětku. Skutečnost, že běžíme přímo mezi ně, je na okamžik zarazila. Nikdo z nich nebyl schopen pořádně zamířit.
Fischig a já jsme se po hlavě vrhnuli za pobořenou část zdi, která kdysi obklopovala tržnici Severního Qualmu. Granát vybuchl. Stejně tak hromada důlních trhavin, na které ležel.
Rázová vlna exploze srovnala se zemí každičkou zeď v okruhu třiceti metrů. Vzhůru směřující složka energie vytvořila ohnivou kouli, zvedla celou střechu boudy dvacet metrů do vzduchu a pak zasypala jejími troskami její okolní.
Na Fischiga a mne začaly pršet kusy kovu, popel a hořící prefabrikát. Pak zavládlo překvapené ticho, které přerušil až hluk poplašných sirén, křik raněných a zoufalý křik. Vzduch byl plný prachu a popela. Nasadili jsme si recyklátory a vyklopýtali jsme z trosek.
V hlavě jsem ucítil intenzivní bodnutí bolesti. Hluboké pálení, před kterým nebylo úniku. Dazzo se po nás natahoval svou neuvěřitelně silnou myslí, hledal nás.
Potáceli jsme se dýmem k uličce mezi obytnými buňkami, jejichž okna rozbil výbuch.
Bolest zesílila.
„Eisenhorne. Přede mnou se nemůžeš ukrýt. Ukaž se.“
Zalapal jsem po dechu, jak se do mne bolest zakousla silněji.
Náhle zmizela.
„Fischigu! Tady!“
Strčil jsem ho do staré kamenné budovy. Soudil jsem, že to kdysi ve venkovštějších dobách Severního Qualmu byla prádelna.
Bequin se ukrývala v koutě, špinavá a uplakaná. Při pohledu na Císařovo dítě Mandragora propadla panice a dala se na útěk. Udělala stejnou chybu jako já a zahleděla se na runy a značky na jeho nečisté, ohlupující zbroji. Na rozdíl ode mne ale neměla dost rozumu, aby se včas odvrátila.
Nedokázala promluvit. Stěží nás vnímala. Ale byli jsme zpátky pod ochranou její aury a pro tuto chvíli jsme byli před Dazzem v bezpečí.
„Co teď?“ zeptal se Fischig. „Řekl bych, že se rychle vzchopí.“
„Midas je na cestě. Vrátíme se k přistávací ploše. Je to jediné místo dost velké na to, aby nás tam vyzvedl.“
Fischig se na mne podíval, jako bych zešílel. „Chceš, aby vletěl do tohohle? Zabijou ho! A i kdyby se mu podařilo nás vyzvednout, flotila na nás pošle stíhačky. Vypustí je v okamžiku, kdy zapne motory, aby odstartoval!“
„Bude to těsné,“ připustil jsem.
Vyběhli jsme z pozůstatků prádelny a Bequin jsme táhli s sebou. Venku bylo pořád ještě všechno zasypané popelem, zvířeným při výbuchu. V hustém dýmu divoce plály ohně. Hlasy pokřikovaly rozkazy a cygnidi štěkali. Ozýval se tam i hlubší, zuřivější řev. Měl jsem nepříjemné tušení, že je to hvězdný pěšák Chaosu.
„Trn požaduje záštitu, oblast hlavní přistávací plocha,“ odvoxoval jsem.
„Záštita, hlavní přistávací plocha za tři, nebe padá.“ Takže je měl v patách. Flotila poslala za kutrem stíhače.
Běželi jsme. Dým se pomalu rozptyloval.
Pak se proti nám rozběhly stráže a my jsme byli nuceni zahnout jinam. Další ulici také blokovali strážní.
„Skrze budovu!“ řekl Fischig.
Byli jsme za plechovým hangárem, jedním z nejnovějších a větších, než ty, co sem přivezla Dazzova nesvatá mise. Dveře z téhle strany neměl, ale vyšplhali jsme na nízkou střechu, Bequin jsme vytáhli za sebou a skočili jsme dovnitř světlíkem.
Na podlaze místnosti byl koberec a byla dobře zařízená; hádal jsem na pracovnu nebo kancelář některého z výše postavených dozorců. Byly tam police datatabletů a hromady map a záznamových desek. V jednom koutě bylo na hromadě několik cestovních truhlic, na kterých ležel kabát a dva pláště. Jeden z nově příchozích si sem odložil věci a ještě je něvybalil.
„Tudy!“ zasyčel Fischig, který zkoumal dveře z pracovny do zbytku budovy.
„Počkej!“ řekl jsem. Energetickým mečem jsem usekal zámky truhlic a pozotvíral jsem je. V první byly šaty, tablety, složená laserová puška, zdobená a opatřená vykládaným jménem Oberon. A další podobný obsah.
„Rychle!“ syčel Fischig zuřivě.
„Záštita, hlavní přistávací plocha za dvě,“ zapraskal vox.
„Eisenhorne? Na co si to hraješ?“ dožadoval se Fischig.
„To jsou Glawovy věci,“ vysvětlil jsem mu, zatímco jsem se jimi přehraboval.
„No a co? Co tam hledáš?“
„Já nevím.“ Sklonil jsem se nad druhou truhlicí. Další šatstvo, nějaké odporné náboženské předměty.
Fischig mne popadl za rameno. „Při vší úctě, inkvizitore, rád bych podotkl, že teď není čas se zdržovat!“
„Musíme odsud vypadnou, musíme odsud k čertu vypadnout!“ mumlala Bequin. Její oči těkaly při každém zvuku zvenčí sem a tam.
„Musí tady být něco… stopa, náznak… něco, co nám bude užitečné, až se odsud dostaneme…“
„Budeme mít štěstí, když se odsud dostaneme živí!“
„Ano!“ Podíval jsem se na něj. „Ano, budeme – a pokud budeme mít štěstí, budeme chtít v boji proti Glawovi pokračovat, ne?“
Zoufale rozhodil rukama.
„Prosím… prosím…“ mumlala Bequin.
„Záštita, hlavní přistávací plocha za jedna,“ zapraskal vox.
Třetí truhlice. Zabalená souprava ocelových chirurgických nástrojů, jejichž účel jsem si ani nechtěl představovat. V krabičce z tvrdého dřeva hra v kostky a počítadlo. Šaty, další podělané šaty!
Ve kterých bylo zabaleno něco tvrdého.
Vytáhl jsem to.
„Spokojený?“ zeptal se Fischig.
Usmál bych se, kdyby mi to Locke jednou pro vždy neznemožnil.
„Jdeme!“ zavelel jsem.
Za obytným pokojem byla předíň. Na roštové podlaze stála další zavazadla, stejně jako dřevěné bedny zabalené v plastu.
„Ani na to nemysli!“ štěkl Fischig, když uviděl, jak si je prohlížím.
„Záštita na místě!“ Hlas voxu napůl zanikl v dunění silného stroje snášejícího se na nás rychle shora. Ozval se rachot menších zbraní a syčení laserů.
Vyběhl jsem z předsíně, dveřmi, které se otevíraly na přistávací plochu. Hemžili se tam lidé, hlavně hlídači otroků a vojáci námořního bezpečnostního dozoru, všichni měli hlavy zvrácení nahoru a stříleli na dělový kutr visící na obloze. Na opačném konci plochy, u sklopené rampy transportéru vojenského námořnictva, stál Malahite. Spatřil nás a vykřikl. Muži se otočili a spustili na nás palbu. Střely zasvištěly kolem nás.
Pak jsem vpravo na ploše uviděl Mandragoru, jak se s nenávistným řevem žene na nás.
„Zpátky dovnitř! Dovnitř!“ zaječel jsem a všichni jsme vklopýtali dveřmi zase zpátky.
Vnější stěna boudy netvora Chaosu nezastaví. Ani dveře. Jeho pěsti z keramitu a oceli trhaly tenký plech na kusy, ohýbaly podpůrné adamitové nosníky a mačkaly plastové desky jako papír. Zběsilý řev ho předcházel a otřásal námi až do morku kosti.
Bequin vykřikla.
Pohoršlivě nesprávně pojmenované Císařovo dítě vtrhlo skrze vnější stěnu předsíně dovnitř silou exploze, bílé rty stažené přes perlové zuby, tělo vybavené posilovači vydávalo zvuky trpícího materiálu. Bolterová pistole v jeho ruce byla obrovská.
„Ani krok blíž!“ vykřikl jsem. Jednou rukou jsem zvedl odjištěný granát tak, aby ho viděl.
Zasmál se, hlubokým, posměšným smíchem plným opovržení.
„Myslím to vážně,“ dodal jsem a kopl jsem do bedny u svých nohou. Byla plná tabulek z dolu zabalených v plastu.
„Jednosekundová roznětka. Ještě krok a tohle všechno zmizí.“
Zaváhal. Otvorem ve stěně za ním se objevil lord Glaw a několik jeho lidí.
„U jámy pekelné, udělej, co říká!“ vyštěkl Glaw.
Mandragore zavrčel a spustil ruku s bolterem.
„Zpátky, Glawe! Jdi zpátky ven a je si vezmi s sebou!“
„Nemůžeš doufat, že unikneš, inkvizitore,“ řekl Glaw.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.