King, William: Zabíječ bestií

Nad ledovým městem Praag se stahují bouřková mračna: odporné hordy Chaosu přitáhly se severních krajů Kislevu, aby na ně zaútočily meči i magií. Pouze trpaslík Gotrek Gurnisson, trolobijce hledající slavnou smrt, a jeho přísežný společník Felix Jaeger, stojí mezi silami Temnoty a prastarým městem.

Brož., 269 str, přeložila B. Matoušková, obálka: Adrian Smith, cena 249 Kč,




ÚRYVEK Z KNIHY:

Felix Jaeger stál na mostní věži, vysoko nad vnějšími hradbami Praag a díval se severním směrem. Jeho ruce spočívaly na vytesané hlavě jedné z obrovských soch, které daly Bráně Chrličů jméno, jako by hledaly oporu. Z téhle výhodně vyvýšené pozice viděl zřetelně na míle daleko.
Jednotvárnost nekonečných plání obklopujících město rušila jen dlouhá hadovitá křivka řeky vinoucí se na západ.
V dálce bylo vidět kouř stoupající z hořících vesnic. Válka se blížila a k městu dojde ještě dnes. Zachvěl se a, ačkoliv ještě nebyla zima, přitáhl si odraný červený plášť těsněji ke svému vytáhlému nahrbenému tělu. Po pravdě řečeno, bylo nezvykle horko. Těch posledních několik podzimních dní tady v Kislevu bylo teplejších, než většina letních dní doma v Říši. Poprvé v životě se modlil za příchod sněhu. Zima zde byla vražedná - neúnavný spojenec, který hromadně zabíjel nepřátele Kislevu - alespoň to tvrdili místní. Pán Zima byl jejich největším vojevůdcem. Vojevůdcem, který vydal za legii ozbrojených mužů. Přemítal, jestli se dožije příchodu zimy. Může se ukázat, že proti válečníkům Chaosu a jejich černé magii je i pán Zima bezmocný.
Válečníci z blížícího se vojska tam venku nebyli obyčejní smrtelníci, ale přívrženci Chaosu, kteří přitáhli ze Severních Pustin. Plést se do cesty vojskům Temných sil byla ze všech pošetilostí, které jako zapisovatel dobrodružství Gotreka Gurnissona udělal, ta největší.
Felix se sotva zotavil ze zranění utrpěných v bitvě se drakem Skjalandirem a armádami orků, kteří se pokoušeli uchvátit drakův poklad. Léčil ho kouzelník Max Schreiber a léčil ho dobře, ale Felix si stále ještě nebyl jist, že je tak silný, jako předtím. Doufal, že až přijdou válečníci Chaosu, bude s to ohánět se mečem stejně obratně, jako obvykle. Bude to potřebovat. Když to nedokáže, zemře. Pravděpodobně zemře tak jako tak. Jezdci v černých brněních a jejich krutí stoupenci nebyli známí svým soucitem. Byli to sveřepí divoši a žili jen proto, aby zabíjeli a dobývali ve jménu démonických sil, které uctívali. Ani masivní zdi Praag je dlouho venku neudrží. A kde selžou tito příšerní válečníci, černá magie jejich spojenců, černokněžníků, nepochybně uspěje.
Jak tam stál na chladných hradbách opevněného města na míle od domova, už po kolikáté uvažoval, co tu vlastně pohledává. Právě teď by mohl být v Altdorfu, sedět si pěkně v teplé kanceláři rodinné firmy, smlouvat s obchodníky s vlnou a počítat zlato. Místo toho se připravoval na největší vpád, jaký svět zažil za posledních dvě stě let, od doby, kdy Magnus Pobožný zahnal zpátky legie zatracenců a znovu sjednotil Říši. Jako obvykle nebylo možné poznat, co si trolobijce myslí. Trpaslík měl ještě neurvalejší a mrzutější výraz než obvykle. Byl malý - hřeben červených vlasů, který mu trčel z holé a potetované lebky sahal Felixovi sotva po prsa - ale široký byl za dva. V jedné ruce držel sekeru, kterou by Felix stěží uzvedl oběma rukama. A to byl Felix silák. Trolobijce potřásl hlavou a zlatý řetěz, který měl zavěšený mezi ušním boltcem a nosní přepážkou, zazvonil.
Mimovolně si zamnul pásku zakrývající jeho prázdný oční důlek a plivl přes zeď.
"Jestli tu nebudou za soumraku, človíčku, tak byl můj otec ork," prohlásil.
"Myslíš, že to stihnou? Zvědové říkají, že cestou vypalují vesnice. Taková horda se přece nemůže pohybovat moc rychle."
Felix měl lepší představu o velikosti hordy, než většina mužů v Kislevu. Přelétali nad ní se vzducholodí Duch Grugniho , když se s Gotrekem a ostatními trpaslíky vraceli ze ztraceného města Karag Dum. Vzpomínal si na to, jako by k tomu došlo v minulém životě, a přitom tomu není ani měsíc. Felix užasle potřásl hlavou nad tím, jak moc se jeho život za ten měsíc změnil. Určitě nejvíc od chvíle, kdy se přísahou zavázal následovat trolobijce a zvěčnit jeho osud v eposu.
Za tu dobu letěl vzducholodí, navštívil pohřbené město trpaslíků ve zničených pustinách Chaosu, bojoval s démony a draky, s orky a bestiemi. Zamiloval se do kislevské šlechtičny Ulriky Magdovny a navázal s ní nešťastný vztah. Málem podlehl utrženým zraněním. Vykonal pouť ke dvoru hrozivé Ledové královny, carevny Katariny a přinesl jí zprávu o blížícím se nepřátelském vojsku, a nakonec s Gotrekem a ostatními došel až sem, aby pomáhal městu vzdorovat nepřátelskému vpádu. Zdálo se, že měl sotva čas popadnout dech a už se ocitl uprostřed šílené války s houfujícími se silami Temnoty.
Znovu začal uvažovat, proč je vlastně tady. Za prvé je stále vázán přísahou, kterou dal Gotrekovi. A také je tu Ulrika. Čeká, jestli se jejímu otci a jeho mužům podaří dostat do Praag dřív než hordám Chaosu. Felix věděl, že bude zklamaná.
Odhrnul si z očí pramen světlých vlasů a rukou si je zaclonil proti slunci. Zdálo se mu, že v dálce rozeznává zlověstné záblesky žlutého a červeného světla. Čáry, pomyslel si. Uctívači démonů užívají zakázanou magii. Znovu se zachvěl a pomyslel si, že by mu možná bylo lépe v učtárně doma v Altdorfu.
Přesto tomu nedokázal tak docela uvěřit. Věděl, že si na dobrodružný život zvykl. Vždyť život v hlavním městě se mu zdál nesnesitelně jednotvárný už předtím, než se vydal na cesty s Gotrekem. Věděl, že bez ohledu na to, jak často si myslel, že troška jednotvárnosti by mu vůbec neuškodila, už nikdy nemůže být tím, čím byl kdysi. Byl vyvržencem, protože na univerzitě zabil v souboji jiného studenta. A on i Gotrek byli hledaní v souvislosti s občanskými nepokoji kolem daně z oken.
"Myslíš si, človíčku, že Kislevané jsou jediní, kdo má zvědy?" zeptal se Gotrek. "Válečníci Chaosu mají určitě také předvoj. Ani oni nejsou takoví blázni, aby jeli bez zvědů. Budou tu co nevidět."
Felix nerad diskutoval o tom, čeho všeho jsou stoupenci Temných sil schopni. Jemu se zdálo dost šílené už to, že někdo chce dobrovolně uctívat démony. Kdo ví, čeho dalšího jsou schopni? Na druhou stranu, když došlo na válku, bylo jedno, jak jsou šílení. Vraždili stejně jako každé jiné vojsko. V tomhle měl trolobijce nejspíš pravdu. Řekl mu to. Gotrek si přejel jazykem zčernalé zuby.
"Na pochody s vojskem je už dost pozdní roční doba," řekl. "Velitelé si musejí být jisti, že Praag přemohou dřív, než přijde zima. A nebo je jim to jedno."
"Díky," odsekl mrzutě Felix. "Vždycky je dobré dívat se na věci z té lepší stránky, že ano?"
Gotrek naklonil hlavu ke straně a plivl přes zeď: "Určitě mají něco za lubem."
"Možná mají kouzla. Možná, že věštci z města měli pravdu. Možná, že letos zima nepřijde. Je opravdu nezvyklé teplo."
Vyhrkl ta slova rychle a ne tak klidně, jak by si byl přál. Věděl, že napůl doufá, že mu Gotrek bude oponovat. Trpaslík měl koneckonců víc zkušeností, než on.
Gotrek se ušklíbl a vycenil přitom zčernalé pahýly - zbytky zubů: "Kdože to bere z té lepší stránky, človíčku?"
Padlo mezi ně zasmušilé ticho. Felix přelétl očima obzor. K obloze stále stoupal pracha dým. Přísahal by, že z dálky slyší troubení rohů, řinčení zbraní a výkřiky umírajících mužů. Je to jen tvá vlastní představivost, napomínal se.
Dole pod nimi se lidé lopotili s mohutné kůly, které zatloukali do jámy - jedné z mnohých, které teď lemovala hradby. Další zpevňovali hradby města opěrnými pilíři. Gotrek se jich nahlídal víc než dost. Za normálních okolností by Felixovi bylo zatěžko uvěřit, že takové masivní zdi ještě potřebují rozšířit. Hradby Praag byly desetkrát vyšší než dospělý muž a tak široké, že se po nich nahoře dalo jezdit s vozem. Každých sto metrů trčela ze zdi bašta hemžící se obléhacími stroji. Ve vzduchu byl cítit štiplavý pach chemikálií šířící se z některých bašt. Pomyslel si, že tam jsou věci skoro stejně nebezpečné pro toho, kdo je užívá, jako pro nepřítele, ale Kislevané byli tak zoufalí, že zdejší cech alchymistů je od chvíle, kdy dorazily zvěsti o blížícím se vpádu, vyráběl ve dne v noci. Plnili jimi nádoby, které pak vystřelí z obléhacích strojů.
Musí se uznat, že obyvatelé Praag a jejich vévoda vzali zprávy vážně, pomyslel si Felix. Udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby posílili opevnění města, o němž si mnozí mysleli, že je nedobytné. Tyto mohutné vnější hradby byly jen první obranná linie. Za nimi byla další zeď, vyšší a ještě působivější a nad ní, na mohutné špičaté skále, se tyčila obrovská citadela, která byla zároveň vevodovým palácem.
Felix se ohlédl. Z citadely šla hrůza a ze všeho nejvíc přispívala k pověsti, že v Praag straší. Zdi měla stejně tlusté, jako kterákoliv říšská pevnost, ale bylo do nich vytesáno mnoho podivných postav. Z kamene vystupovaly šklebící se hlavy. Gigantické sochy s výrazem trýzně v obličejích podpíraly zdivo. Vrcholek věže tvořily obrovité dračí hlavy. Bylo to dílo šíleného sochaře. Jaký mozek asi vymyslel a vystavěl něco takového, uvažoval Felix.
Bíle natřené zdi a červené střechy zbytku města byly po citadele jistou úlevou. Ale i ty se Felixovi zdály podivné a zlověstné. Střechy byly vyšší a strmější, bezpochyby proto, aby po nich lépe sklouzával sníh Pána zimy. Věže chrámu byly zakončeny minarety a cibulovitými báněmi. Taková architektura v Říši k vidění nebyla. Vzhled města stejně jako hluboké hrdelní hlasy vojáků kolem Felixovi připomínaly, že je daleko od domova. Připadal si tu jako cizinec. Zvláštnost města nutila jeho mysl uvěřit pověstem, které tvrdily, že je prokleté.
Povídalo se, že tu straší od doby, kdy bylo město vypleněno silami Chaosu, že se tu dějí všelijaké příšerné věci. Říkalo se, že za některých nocí, kdy je Morrslieb v úplňku, chodí ulicemi duchové a mrtví, a že stavební kameny domů občas obživnou. Z kamene se pak vynoří nová socha. Na místě, kde předtím nic nebylo, se najednou objeví chrlič. Za normálních okolností by tomu Felix jen stěží uvěřil, ale něco ve zdejší atmosféře mu říkalo, že na těchto pověstech je něco pravdy. Spěšně se od města odvrátil.
Na polích rozkládajících se na veliké planině kolem města stále ještě pracovali rolníci. Postupovali za svými zvířaty směrem k městu a sklízeli úrodu z dlouhých pásů obdělané půdy. Vzduch tam dole se chvěl horečnatou pílí lidí, kteří se snažili, aby měli rychle pod střechou poslední hubené drobty letošní úrody. Oháněli se jako o život. O který jim také asi šlo, pomyslel si Felix. Pokud dojde k obléhání - ne, až dojde obléhání - bude vzácný každý drobek. A Kislevané tohle věděli. Na hranicích mezi zemí lidí a územím obývaným silami Temnoty trávili celé své životy.
Felix uvažoval, jestli by rolníci z Říše dokázali takhle klidně pokračovat v práci. Pochyboval o tom. Pravděpodobně by už dávno byli pryč, nechali by pole polem a úroda ať shnije. Části říše byly od války s Chaosem daleko a Kislev stál jako pevnost mezi nejbližšími osadami a věčným nepřítelem. V Říši se našli i tací, kteří o existenci válečníků Chaosu pochybovali. Takový luxus si tady nikdo dovolit nemohl.
Další pohled jej příliš neuklidnil. Podél cest už byly připraveny obrovské kotle na vařící olej. Z věží podél zdí trčely gigantické katapulty. Felix pochyboval, že by jakékoliv vojsko sestavené Říší dokázalo město dobýt, ale blížící se hordy měly k vojsku obyčejných smrtelníků hodně daleko. Věděl, že se to v ní hemží netvory, bestiemi a černokněžníky, stejně jako šílenými válečníky nadanými Temnými silami. Ať jela vojska Chaosu kamkoliv, vždycky měla na pomoc černou magii, mor a hnilobnou zkázu.
A co hůř, Felix věděl, že i v samotném městě má nepřítel nejspíš mocné spojence. Uctívačů Chaosu bylo mnoho a ne všichni byli mutanti, ne všichni nosili zdobené černé brnění. Někteří z nich mají možná v plánu jedné temné noci otevřít bránu. Jeden z těch vznešených velitelů chce možná otrávit své muže a vlákat je do pasti. Ze zkušenosti věděl, že takové věci se dějí často. Raději tu pochmurnou myšlenku zapudil. Teď není vhodná doba na podobné úvahy.
Pohlédl na svou ruku a překvapilo ho, že se nechvěje. Od chvíle, kdy se s trolobijcem vydal na cesty, hodně se změnil. Bývaly doby, kdy by se mu při pouhém pomyšlení na to, co tam venku plenilo městečka, zauzlila střeva. Nyní byl s to tady stát a klidně se o tom bavit s trpaslíkem. Možná, že to nejsou uctívači Chaosu, kdo je pomatený. Možná, že to jsem já.
Bystrým okem postřehl na obzoru jakýsi rozruch. Oblaka prachu, pomyslel si. Rychle se blížící jezdci. Pohlédl nahoru na strážní věž nad branou. Byli tam muži, kteří měli jestřábí zrak a dalekohledy. Jeden z nich pozvedl k ústům roh a dlouze zatroubil. Z ostatních věží mu odpověděla ozvěna. Jakmile se ozvalo zatroubení, rozezněly se v hloubi města zvony. Muži, kteří pracovali dole, si klidně posbírali nářadí a vydali se k městu. Rolníci venku v polích naskládali do košů poslední tuříny a odebrali se s nimi k branám. Lidé, ženoucí k městu dobytek, znatelně zrychlili. Zdola Felix slyšel rachot brnění, jak se ozbrojenci hnali na hradby.
"Tenhle vévoda je možná šílenec, ale stráže má vycvičené dokonale," řekl Felix a hned si přál, aby byl raději mlčel. Pochybovat za války o příčetnosti vládce města nebylo právě rozumné, i když jen opakoval to, co říkala většina lidí. Ale věci, které jsou přijatelné v dobách míru nemusí být přijatelné za války.
"Když myslíš, človíčku," odpověděl Gotrek. Nezdálo se, že by to na něj udělalo velký dojem, ale stejné to bylo se vším, co se týkalo lidí. Starší rasy byly prostě takové. Nikdy by nepřiznaly, že něco je dnes lepší, než to bylo před dvěma tisíci lety. Velmi osamocený, do minulosti zahleděný a hrdý národ, pomyslel si Felix.
Kolem nich se na hradby valili vojáci. Většinou měli luky a přijímali rozkazy od několika důstojníků vyzbrojených meči. Všichni měli pláště s okřídleným lvem, symbolem Praag. Stejný znak zářil na stovkách praporců vlajících nad jejich hlavami. K Felixovi s Gotrekem přiběhl nějaký důstojník a tvářil se, jako by se je chystal odvelet pryč. Jediný pohled na Gotreka ho přiměl, aby od svého záměru upustil. Nikdo si nebyl jist, co je vlastně trolobijce zač, ale všichni věděli, že i se svým společníkem přiletěl do Praag na té obrovské létající lodi a přinesl zprávu o vpádu a rozkazy od samotné Ledové královny. Felix slyšel pověsti, že Gotrek a ostatní trpaslíci jsou vyslanci z Karak Kadrin, že jsou předvojem mocného vojska trpaslíků, které má Kislev přijít na pomoc, až bude třeba. Kéž by to byla pravda. Felix viděl nepřítele a věděl, že seveřané budou potřebovat veškerou pomoc, kterou mohou dostat.
Uvažoval, kdy se vrátí Duch Grugniho , a jakou pomoc sebou přiveze. Loď Malakaie Makassona byla mocnou zbraní, ale nebyl si jist, jestli něco zmůže proti blížícím se hordám. Malakai slíbil, že přiveze vojáky, ale ve skutečnosti to nezáleželo na něm. Byl trolobijce a technik, ne král.
Trpaslíci jim pomůžou jen, když to bude chtít jejich panovník. Anebo možná ne, pomyslel si Felix. V Karak Kadrin byly stovky trolobijců. Členové kultu vyhledávačů smrti pravděpodobně přijdou i bez rozkazu shora. Nakonec, kde by tak ještě mohli najít hrdinskou smrt, když ne právě tady v Kislevu? Jestli existovalo něco, čím mohli odčinit hříchy, které je uvrhly do řad trolobijců, byla to právě smrt v bitvě proti hordám Chaosu.
Felix se rozhlédl, jestli neuvidí ještě nějakého trpaslíka. Na dohled, nebyl jediný. Snorri s Ullim a Bjornim byli nejspíš ještě u Bílého medvěda, nalévali se, co jim hrdla stačila a přitom nadávali na slabé člověčí pivo. Starý učenec Borek se vrátil s Malakaiem Makaissonem do Kadrin. Stále ještě truchlil nad ztrátou svého synovce Vareka. Felix mu to neměl za zlé. Ten tichý mladý učenec občas chyběl i jemu. Škoda, že Varek položil život při záchraně vzducholodi před drakem Skjalandirem. Je to lepší, než kdyby se to stalo tobě, šeptalo mu něco. Zastyděl se. Věděl, že by si takové věci myslet neměl.
Oblaka prachu se zvětšovala. Felix už rozeznával muže na koních. Každý z jezdců měl na zádech připevněnou tyč obalenou peřím, která vypadala jako ptačí křídlo. Felix neměl o hlubším významu tohoto znaku ponětí, ale věděl, že je to znak elitní Kislevské kavalérie. Teď ale příliš elitně nevypadali. Viděl, že jsou potlučení a vyčerpaní. Pokud cestou svedli bitvu, vsadil by se, že byli na straně poražených. Za nimi se hnali další jezdci v černých brněních na černých ořích. Nemusel ani slyšet, jak Gotrek zabručel kletbu, aby věděl, kdo jsou. Svého času také bojoval s válečníky Chaosu.
Gotrek vyplivl další nadávku a vydal se ke schodům. Jestli se uctívači démonů dostanou k bráně, měl v úmyslu se s nimi setkat. Felix šel za ním a cestou si připravoval meč. Nevěděl, jestli má být zklamaný nebo ne, když viděl, že po tajemné energii už v něm není ani stopy. Zdálo se, že zbraň splnila svůj úkol, když s ní zabil draka. Za zády slyšel ryčivý válečný pokřik a výzvy a povzbuzování okřídlených kopiníků. Vypadalo to, že vojáci už také pochopili, kdo pronásleduje jejich krajany.
Jakmile došel k věži, uviděl další okřídlené kopiníky, kteří právě projíždějí branou. Musel se zády přitisknout ke zdi u schodiště, aby ho nesrazili. Tváře jezdců byly zachmuřené. Dobře chápal proč - také se z vyhlídky na střet s válečníky Chaosu nijak neradoval. Jakmile jezdci přejeli, začali dovnitř proudit další rolníci. Najednou se Felix tlačil proti vlně zpocených špinavých těl. Kdyby před ním nestál trolobijce, nejspíš by ho ten náraz smetl zpátky do města. Takhle se ale dav rozdělil a obtékal je jako proud řeky. Felix následoval Gotreka přes hliněný most a přes příkop obklopující hradby města, a pak se dal do běhu. Několik dlouhých kroků a ocitl se před trolobijcem. Zpomalil.
"Není kam spěchat. Vypadá to, že bitva k nám přijde sama," řekl. Byla to pravda. Blížící se Kislevané prchali před pronásledovateli směrem k branám. Kislevské posily se rozestavovaly do dlouhé řady a připravovaly se k útoku. Brzy Felixovi zastínili výhled. Stále ještě zepředu slyšel řev a válečný pokřik a zvuky mečů dopadajících na těla. Možná, že to není tak dobrý nápad, pomyslel si. Čekat na útočícího jezdce na otevřeném prostranství mu nepřipadalo příliš rozumné. Uvažoval, jestli to má říci Gotrekovi. Nejspíš ne. Trolobijce zdvojnásobil zatím jen zrychlil, aby se co nejdříve dostal do bitevní vřavy.
Před nimi projel první z jezdců kolem mužů, kteří jim přišli na pomoc. V obličejích měli vepsaný strach. Hnali se, jako by za sebou viděli otevřené brány pekla. Felix věděl, jak neohrožení jsou kislevští jezdci, a tak ho ten pohled příliš neuklidnil. To, co dokázalo přimět okřídlené kopiníky, aby se dali na útěk, by nejspíš vyděsilo i ty největšího hrdinu. Ohlédl se směrem k hradbám obklopeným válečníky. Překvapilo ho, jak málo se zatím vzdálili od města, a jak moc se naopak přiblížili útočníci než on a Gotrek seběhli z věže. Bylo docela dobře možné, že kdyby kavalérie před nimi podlehla přesile nebo se dala na útěk, dostali by se válečníci Chaosu branami dovnitř. Felix si najednou uvědomil, že nemá nejmenší ponětí, kolik jich vlastně je. Sami by město nejspíš dobýt nedokázali, ale mohli by uhlídat brány, dokud nepřijde posila. V časech války se děly i podivnější věci. Tak jako tak, kdyby uctívači démonů vstoupili do města v tak ranné fázi obléhání, morálku by to určitě nezvedlo.
Kapitán jízdy před nimi dal povel k útoku. Felix se díval, jak se koně vzepjali a vzápětí vyrazili směrem k nepříteli. Vzduchem zazněl bojový křik. O několik okamžiků později zařinčelo kopí o štít. Viděl odlétající jiskry, slyšel skřípání kovového hrotu kopí o brnění. Ohlušil ho jekot a zvířecký řev. Nějaký muž vyletěl ze sedla. Koně se vzpínali. Přímo před nimi umírali muži. A pak Kislevané podlehli. Kopiníci v lehké zbroji neměli proti obrněným válečníkům Chaosu žádnou šanci.
To ale Gotrekovi v žádném případě nezabránilo zúčastnit se bitvy. Zařval až to zahřmělo a vrhl se vpřed jako když plavec skáče ze skály do nebezpečných vod. Felix běžel za ním, protože věděl, že jedinou jeho šancí na přežití je držet se blízko trolobijce. Z davu se vyvalil válečník v černé zbroji, masivním ebenově černým mečem s runami rozštípl lebku jakémusi kislevskému jezdci a zamířil k nim. Gotrek se zachechtal a trpasličtinou na něj křikl výzvu k boji. Zdálo se, že jezdec rozumí. Nasadil koni ostruhy a vyrazil přímo ke Gotrekovi.
V těch několika okamžicích, kdy se k nim blížil, se pro Felixe jakoby zastavil čas. Všechno jako by se pohybovalo pomalu a s naléhavostí jako ve zlém snu. Všiml si, že válečník Chaosu má složitě zdobené brnění. Byly na něm vyobrazeny hlavy bestií a démonů. Všiml si také ďábelských run planoucích podél ostří jeho meče a narudlé záře, která mu vycházela z očních otvorů přílby s netopýřími křídly. Z jeho nozder vyšlehávaly magické plamínky a nepříjemně Felixovi připomínaly nedávný střet s drakem. Oči mu rudě plály.
Válečník Chaosu se řítil na ně. Felix ještě nikdy neviděl tak velikého koně. Vypadal spíš jako pohyblivý kopec, než jako zvíře. Pod uhlově černou srstí bylo za běhu vidět jeho napínající se šlachy. Z pod kopyt mu vylétávaly obláčky prachu. A tam, kde kopyta udeřila do oblázku se rozstřikovaly vějíře jisker. Felix zjistil, že už má v ruce meč. Cítil, kolik z něj vysává síly, ale zažil s ním už dost bitev na to, aby věděl, že je to klam. Věděl, že až přijde čas, bude se pohybovat tak rychle a s takovou silou, jaké bude třeba. Alespoň v to doufal.
Gotrek stál kousek před ním, sekeru měl vysoko nad hlavou a bez bázně se díval na blížícího se nepřítele. Když jezdec viděl, jak se mu ti dva snaží stavět do cesty, opovržlivě se zachechtal. Kůň se za ohlušujícího burácení blížil. Z úst mu stříkala krvavá pěna. Žluté zuby měl zkrvavené a Felix viděl, že to nejsou koňské zuby, ale vlčí tesáky. Nevěděl, proč ho to překvapilo. Mezi stoupenci Chaosu už viděl mnohem podivnější mutace. Když se jezdec přiblížil, naklonil se v sedle, aby mohl Gotreka lépe zasáhnout. Gotrek stál nehybně jako socha a čekal. Felix alespoň doufal, že čeká. Ještě neviděl, aby Gotrek uprostřed bitvy ztuhl, ale všechno je jednou poprvé.
V poslední okamžiku před střetem se trolobijce pohnul. Máchl sekerou. Její hlavice podťala koni nohy, rychle a nevyhnutelně jako blesk. Zvíře upadlo a z pahýlů nohou mu stříkala krev. Jezdec vylétl ze sedla a po udusané zemi se dokutálel až k Felixovým nohám. Řinčel přitom, jako železářství při zemětřesení. Felix takřka bezmyšlenkovitě ťal mečem a pohroužil mu ho do krku. Ostří projelo kusem brnění spojujícím přilbu s krunýřem. Válečník Chaosu vydal dávivý klokotavý zvuk. Z díry v kovu se vyvalila krev. Felix vytáhl meč a udeřil jim znovu takovou silo, že hlava odskočil od trupu. Kolem padlého oře prošel bez lítosti. Kůň byl možná hloupý, ale možná také ne. Některá taková zvířata byla nadpřirozeně inteligentní. A všichni to byli sveřepí nepřátelé.
Spolu s Gotrekem se vrhl do bitevní vřavy. Bylo to jako uvíznout v mlýnku na maso. Všude kolem byli koně, kteří hrabali kopyty a vzpínali se. Kopiníci vši silou bodali do zplozenců Chaosu. Ocitli se v samém středu nespoutaného, brutálního boje. Gotrek si vykračoval jako sama smrt, mával sekerou nalevo napravo a kosil všechno, co mu přišlo do cesty. Felix šel za ním, kryl mu záda a zabil každého, kdo se na něj chtěl vrhnout. Během několika okamžiků stáli za barikádou z mrtvých koní a umírajících mužů. Za nimi se ozýval další válečný pokřik a Felix poznal, že se z města valí vojsko, aby se zapojilo do boje. Dusot kopyt mu napověděl, že se vzpamatovali i někteří okřídlení kopiníci a vraceli se do vřavy. Během chvilky se situace obrátila a válečníci Chaosu byli Kislevany zatlačeni na ústup. Z hradeb za jejich zády se ozývaly povzbudivé výkřiky.
Felix najednou zjistil, že hledí na mladého kislevského šlechtice na bílém oři. Jeho vlasy a obočí byly skoro tak bílé, jako koňova srst. Oči měl ledově modré. Brnění měl těžší a dražší, než obyčejní vojáci. Meč se zlatým jílcem, který třímal v pravé ruce, mluvil o značném bohatství. Felix měl dojem, že ho viděl na krátké audienci u vévody. Byl to vévodův bratr Villem.
"Nemnozí z mužů opustili bezpečí města, aby se utkali s prokletými," zavolal a probíral si přitom dlouhý vybledlý knír, který mu spadal podél brady. Mezi mladými kislevskými šlechtici to teď byla móda. "Zdá se, že vám budeme zavázáni za mnohem více, než jen za doručené varování od carevny, naší vládkyně."
"Nejsem žádný muž," řekl Gotrek. "Jsem trpaslík, jak každý hlupák vidí." Válečníci, kteří šlechtice obklopovali se napjali a připravili se k boji. Výborně, pomyslel si Felix, nestačí, že máme nepřátele mimo město. Proč si neudělat nějaké i ve městě. K jeho údivu se muž jenom zasmál. Felix slyšel, že vévodův bratr byl, jako většina členů jeho rodiny, šílený. Šílenství zjevně sahalo tak daleko, že byl schopen tolerovat chování, které by ostatní pokládali za vážnou urážku. Ať už byly jeho důvody jakékoliv, Felix byl za ně vděčný. "Slyšel jsem, že starší rasa je pyšná a nedůtklivá a nejvíc ze všech trolobijci," řekl.
"Žádný trolobijce nemá být na co pyšný," odsekl Gotrek.
"Jak myslíš," odvětil cizinec, ačkoliv žertovný tón v jeho hlase naznačoval, že tomu tak docela nevěří. "Ať jsou mi tu všichni svědky, že já, Villem z domu Kozinských, si tvé statečnosti vážím a dohlédnu na to, aby byla odměněna."
"Jediná odměna, kterou žádám, je být v první linii nadcházející bitvy."
"To by nemělo být těžké zařídit, příteli."
Felix se modlil, aby trpaslík nevypustil další sarkastickou poznámku.
Koneckonců, tohle nebyl žádný obyčejný šlechtic. Gotrek byl na dobré cestě znepřátelit si vévodova bratra.
"Postarám se, aby se o vašich chrabrých skutcích dozvěděl bratr."
"Díky, mylorde," řekl Felix.
"Ne, to já bych vám měl děkovat. Jste z Říše. Nemnozí by se vydali až sem, aby bojovali a možná i zemřeli při obraně naší země. Taková chrabrost musí být odměněna."
Felix na něj pohlédl. Zdálo se, že Villem je příjemný a uhlazený muž, ale Felix se naučil šlechticům nedůvěřovat, ať byli jakkoliv zdvořilí. Nezdálo se ale, že by teď byla vhodná chvíle říkat, co si myslí. Kolovaly zvěsti, že Villem umí být zvlášť nepříjemným protivníkem.
"Chceme jen dobrý boj," zabručel nespokojeně Gotrek. "A jedno je jisté: Tady jsme ho nedostali."
"Počkej ještě několik dní, příteli," odpověděl Villem. "Pak bude boj tak žhavý a lítý, jak si jen kdo může přát, trolobijce nevyjímaje." Šlechticovi průvodci souhlasně pokyvovali. Felix také neměl důvod jeho slova zpochybňovat.
Gotrek si jen odplivl a civěl do dálky na oblaka dýmu stoupající nad obzorem. "Sem s ním," zavrčel.
Villem se nenuceně zasmál: "To je dobře, že je ve městě alespoň jeden válečník, který se na setkání s nepřítelem těší. Jsi pro nás pro všechny vzorem, Gotreku, synu Gurniho."
"Po ničem jiném jsem nikdy netoužil," opáčil kysele Gotrek. Jestli si všiml jízlivých pohledů družiníků, nedával to najevo. Trolobijce sotva prokazoval úctu vlastním panovníkům. Lidským nikdy.
Felix uvažoval, jestli je tahle jeho vlastnost jednoho dne zabije.
Nejraději by se za jeho chování omluvil, ale věděl, že by mu trolobijce nejspíš stejně odporoval, takže byl zticha a modlil se, aby byl Villem tak tolerantní, jak se zdál.
Šlechtic nevypadal ani trochu uraženě, což bylo v situaci, kdy měl za sebou tisíce vojáků, kteří ho poslechnou na slovo, dobře. "Musím už jet, ale rozhodnete-li se nás poctít návštěvou v paláci, budete vítáni," řekl a odcválal pryč.
"Tohle pozvání rozhodně neodmítnu," zamumlal sarkasticky Gotrek za vzdalujícími se zády.
Jeden z rádců se otočil a podíval se na něj. V očích měl chuť vraždit.
To jsem zvědav, kdo nás zabije dřív, pomyslel si Felix, jestli Kislevané nebo uctívači Chaosu.