King, William: Zabíječ draků


Zabíječ draků je další kapitolou ságy Gotreka a Felixe o jejich hledání smrti. Po událostech popsaných v Zabíječi démonů je neohrožená dvojice pronásledována jejich zapřísáhlým nepřítelem, zákeřným šedým věštcem Tanquolem. Spolu s několika dalšími trolobijci a vyslanci Kislevu se vypraví na cestu za pohádkovým zlatým pokladem - a jeho příšerným strážcem.

Brož., 269 str, 249 Kč, přeložila L. Malčíková, obálka: John Gravato




ÚRYVEK Z KNIHY:

Mí stateční válečníci brzy zaútočí, pomyslel si šedý věštec Thanquol. Thanquol si radostně zamnul tlapy. Brzy se mu všechno plánování a smlouvání vyplatí. Brzy se pomstí trpaslíkovi Gotreku Gurnissonovi a jeho odpornému lidskému poskokovi Felixi Jaegerovi. Brzy budou navždy litovat, že se míchali do plánů tak mocného čaroděje. Brzy je pošle vřískající a žebrající o milost na smrt. Už brzy.
Všude kolem sebe slyšel, jak se vojska dávají do pohybu. Řada za řadou strašlivých skavenských válečníků, opravdová elita krysích vojáků se pohybovala tmou. Růžové oči jim jiskřily v temnotě; dlouhé ocasy švihaly potlačovanou touhou zabíjet; tesáky se leskly slinami. Za sebou slyšel krvežíznivě zabručet svého strašlivého tělesného strážce, obrovského krysího lidožrouta, třetího nositele jména Kostilam.
Krysí lidožrout byl větší než kterýkoli člověk, víc než dvakrát vyšší a desetkrát těžší. Hlava byla děsivou kombinací krysy a vlka. Rudé oči mu planuly šíleným vztekem. Z krátkých a tlustých prstů vyrůstaly strašlivé drápy. Dlouhý, červu podobný ocas divoce švihal vzduchem. Tento nový krysí lidožrout, náhrada za toho, jehož zabil Felix Jaeger v bitvě u Osamělé věže, stál Thanquola malé jmění v chaotitových mincích. Nebyla to jediná věc, kterou Thanquol musel vydat během své nedávné návštěvy v obrovské noře klanu Tvůrců v Pekelné díře. Byl nucen vydat víc než polovinu svého osobního majetku a podílu na kořisti z nadcházejícího vítězství mutovaným vůdcům klanu za jejich podporu při této nové výpravě. Přesto Thanquol věřil, že to bylo bezvýznamné. Odměna z nevyhnutelného vítězství mu více než nahradí tato vydání. Tím si byl naprosto jistý.
Uvažoval o vojscích, které byla hnána na toto místo mimo cestu kvůli jeho skvělému plánu. V uniformě klanu Tvůrců byla nejen komanda válečné havěti a bojovníci krysích klanů, byli tu i krysí lidožrouti a skupinky obrovských krys hnaných pány zvířat. Jeho armáda dosahovala téměř tisíce.
S takovým vojskem měl Thanquol pocit, že vítězství je zajištěno. Zejména když jeho protivníci byli jen lidé. Jak by se mohli postavit opravdovým dědicům tohoto světa, potomstvu samotné Rohaté krysy? Odpověď byla prostá - nemohli. Thanquolovi z toho tuhnul ocas pýchou, když myslel na vítězství, jež bude brzy jeho.
Thanquol začenichal ve vzduchu dlouhým, krysím čenichem. Vousky se mu vzrušeně zahýbaly. Možná to byla blízkost pustin Chaosu, kterou cítil, a přítomnost matečné žíly chaotitu, skutečné esence magické moci. Znovu se zamyslel nad hloupostí ediktu Rady třinácti, který zakazuje armádám skavenů vstoupit do těchto krajů, kde straší démoni. Určitě by ztráta několika skavenských otroků více než vynahradila vlastnictví chaotitu, který mohli získat. Jistě, v minulosti pustiny spolkly celé armády krysáků, ale to přece neospravedlňovalo ustrašenost Rady? Thanquol si byl jist, že pod jeho vedením - nebo spíše radách zpovzdálí, protože po pravdě nebyl důvod riskovat ztrátu skavena jeho vyjímečné inteligence - by v takovém úkolu uspěl i houf té nejpodřadnější havěti.
Ale byly tu i jiné možnosti. Kdyby získal tu vzducholoď, kterou ti prokletí trpaslíci postavili pro Gurnissona a Jaegera a kterou ten hloupý poskok Lurk Rozeklaný jazyk tak naprosto nezvládl zajmout, mohl by ji využít pro pátrání po chaotitu v pustinách. Zklamaně mrskl ocasem nad Lurkovu tupou neschopností, a pak si hamižně promnul tlapy, když pomyslel na vzducholoď. Jakmile ta věc bude jeho, bude pro ni mít nekonečně využití.
Rychle přesune šedého věštce a jeho tělesného strážce kamkoli ve Starém světě. Převeze vojáky za nepřátelské linie. Bude použita jako prototyp pro vybudování vzdušné flotily a s takovou armádou Thanquol a - rychle dodal - skrze něj i Rada dobudou svět.
Ale samozřejmě nejdřív musí tu vzducholoď dostat do spárů, což přesunulo jeho pozornost zpět k událostem tady. Skrz špiónské sklo rozeznal opevněný panský dům obydlený trpasličími spojenci Kislevany. Byla to typická venkovská pevnost zbudovaná lidskými klany v tomto kraji. Byla obklopená vysokou palisádou a příkopem a samotný dům vevnitř byla hrubá stavba z kamenů a polen. Okna byla úzká, v mnoha případech jen štěrbiny na šíp. Dveře a vrata byla silná a masivní. Byla zbudována tak, aby vzdorovala útoku strašlivých tvorů, celkem běžných tady, blízko pustin Chaosu. Uvnitř byly stáje, protože lidé nesmírně milovali své koně. Tomu Thanquol nikdy nerozuměl. Podle něj byla zvířata dobrá jen k jídlu.
Panský dům byl typický ve všech směrech kromě jednoho, zaznamenal potěšeně. Vedle hlavní budovy stála masivní dřevěná věž s vrcholem tvořeným kovovu plošinou. Kromě materiálu, z něhož byla zbudována, byla naprosto stejná jako přistávací věž, kterou Thanquol viděl u Osamělé věže, než se vzducholoď vznesla, aby mu nepadla do spárů. Nepochybně tohle bylo místo, kde se vzducholoď zastavila na cestě k severu do pustin. Zřejmě doplnila palivo nebo zásoby. Thanquolově bystré mysli to naznačilo, že dolet lodi je omezený. To bylo dobré vědět. Ale proč tady? Proč tak blízko pustin Chaosu? Thanquol rychle zvažoval, co to může znamenat. Proč se rozhodli trpaslíci a hlavně ten prokletý trolobijce Gotrek Gurnisson, vzít tak cenné zařízení do pustin? Kdyby to jen ten tupec Lurk dokázal zjistit. Kdyby jen podal hlášení, jak mu bylo nařízeno. Thanquol nebyl ani trochu překvapen, že to neudělal. Bylo jeho osudem, že mu slouží kašpaři, kteří žijí jen proto, aby mařili jeho geniální plány. Thanquol měl často podezření, že tyhle nástroje mu byly podstrčeny machinacemi jeho nevyzpytatelných nepřátel ze Skavenmoru. Intriky skavenských politiků byly nekonečné a spletité a vůdce geniální jako Thanquol měl mnoho žárlivých nepřátel, kteří byli plní závisti a nezastavili by se před ničím, jen aby se ho zbavili.
Jakmile by byl Gurnisson v Thanquolových spárech, mohl by být přinucen odhalit své poslání různými šikovnými přesvědčovacími metodami, které znal jen šedý věštec. A kdyby ne, tak by mohl být k mluvení přinucen ten Gurnissonův poskok, nízký člověk Felix Jaeger. Ve skutečnosti, myslel si Thanquol, by to s ním mohlo být jednodušší. Ne že by se Thanquol bál konfrontace s tím dementním jednookým trpaslíkem, to ani v nejmenším. Věděl, že je ve všech ohledech nebojácný a neděsila ho ani podoba, ani postava nemyslícího divokého zabijáka jako byl Gotrek Gurnisson. To dokázal při mnoha a mnoha svých střetnutích s trolobijcem. Ale přinutit mluvit Felixe Jaegera by dalo mnohem méně práce.
Když o tom tak přemýšlel, Thanquol váhavě připustil, že i Jaeger by mohl být hloupě tvrdohlavý. Možná by bylo snazší zajmout pár vězňů z domu tam dole a dostat z nich, co má trpaslík v úmyslu. Určitě to tajemství musí znát. Koneckonců, jak by mohli ti zakrslíci podstoupit všechny ty potíže s vybudováním té věže v téhle opuštěné stepi a neodhalit při tom úkol svým lidským spojencům? Musí se postarat, aby jeho spojenci zajali pár lidí, takže je bude moci vyslechnout. Vlastně by měl vydat ten rozkaz hned.
Thanquol se při té představě tiše zachechtal. Ať už měli trpaslíci jakýkoli plán, musel být pro ně důležitý, když na něj vynaložili tolik času a úsilí a riskovali při jeho uskutečnění vzducholoď. Možná hledali v pustinách zlato nebo magické poklady. Jak Thanquol znal trpaslíky, tohle bylo nejpravděpodobnější vysvětlení. A jakmile jeho neskutečně skvělý plán vyjde, budou poklady, které nepřítel nashromáždí, pevně sevřeny v Thanqulově tlapě se silnými drápy.
V duchu si přehrál svůj plán. Tak jednoduchý a přitom tak důmyslný. Tak přímý a přitom tak zahalený do lstí. Tak brilantní a přitom tak prostý, jak musí být všechny velké skavenské plány, aby nemohly být pokaženy omezenými poskoky. Skutečně to byl do nebe volající důkaz jedinečného génia, jako byl Thanquolův. Krok za krokem jej znovu s chladnou logikou přezkoumal.
Nejdřív dobudou ten dům. Pak, jakmile se vzducholoď vrátí - což určitě udělá - dostanou překvapené trpaslíky, hned jak přistanou. Než budou moci vzlétnout s použitím skvělé skavenské magie, znehybní loď speciální kouzlo, které Thanquol připravil právě pro tento okamžik. Pak už nebudou muset udělat nic než sklidit odměnu za vítězství.
Samozřejmě tu bylo několik věcí, které se nemusely vydařit. Thanquol byl na sebe pyšný, že částí jeho génia byla schopnost vypořádat se s neočekávaným. S jakýmkoli skavenským vojskem tu byla možnost, že to otroci mohou zkazit. A byla tu malá možnost, že by trpaslíci raději zničili svou loď, než aby ji nechali padnout do spárů skavenů. Takové věci se v minulosti stávaly, protože trpaslíci byli chorobně pyšná a zoufale tvrdohlavá rasa. A byla tu ještě maličká možnost, že by odlétli zpátky jinou cestou.
Thanquol se zachvěl. Veškeré jeho věštecké schopnosti mu říkaly, že to je téměř nemožné. Vyčetl to ze svého trusu, když třináct hodin jedl jen sražené mléko okořeněné chaotitem.
Trpěl nejstrašnějším nadýmáním, když tímto osvědčeným způsobem dokazoval svou oddanost Rohaté kryse. Posvátné výměšky ho ujistily, že jeho plán nemůže selhat a že trpaslíkům bude čelit tady. Samozřejmě jako u všech proroctví i tady byla možná chyba, se kterou se muselo počítat, ale Thanquol nicméně cítil, že jeho bohaté zkušenosti s věštěním z křišťálové koule mu pomáhá. Jiní, slabší věštci by mohli nechat svůj rozum zatemnit vlastními touhami a nadějemi, ale on četl znamení s přísnou nestranností, což bylo jedním ze znaků jeho neselhávajícího génia.
Byl si jistý, že se ten prokletý Gurnisson vrátí z pustin. Velice pochyboval, že by tomu cokoli mohlo zabránit. Thanquol dokázal číst osudová znamení a věděl, že trpaslík na svých ramenou nese mocný osud. Byl to ten druh osudu, který by mohl překonat jen někdo s ještě mocnějším předurčením. Šedý věštec Thanquol přirozeně věděl, že on je takovým jedincem. Ale přesto se nevyplácelo trolobijce podceňovat.
Když hledal místo, kde se skrývá protivník, viděl ve snech vyvolaných chaotitem mnoho podivných vizí. Spatřil nedobytnou pevnost pohřbenou hluboko pod horou a boj s démonem skutečně děsivé moci; bylo to stvoření tak zhoubné a převyšující veškerá očekávání, že Thanquol na ně jen nerad myslel. Odsunul tu myšlenku stranou. Trpaslík se vrátí a přiveze vzducholoď s sebou. Jeho osudem je padnout před Thanquolovým titánským intelektem. Nic menšího ho k zemi srazit nemohlo.
Thanquol si všiml, že ho vůdci drápu pozorují a potichu zaklel.
"Jaké jsou tvé instrukce, šedý věštče Thanquole?" zakvičel nejmohutnější z nich. "Co od nás žádáš?"
"Rozkazuji," řekl Thanquol důrazně, "abyste vy a vaši skaveni začali uskutečňovat plán. Zaberte dům a nechte naživu co nejvíc lidí, aby se bylo koho ptát. Zejména nechte naživu plemenice a jejich spratky. Lidská havěť je velmi tvárná, jakmile ji začnete ohrožovat."
"Stejně bychom je nechali naživu, šedý věštče Thanquole. Pro naše pokusy."
Thanquol naklonil hlavu na jednu stranu, aby uvážil slova vůdce drápu. Co tím Tvůrce myslel? Uvažoval klan o nějakém novém chovném programu, který by zahrnoval mutaci lidí? To by stálo za to vědět. Skaven si očividně uvědomil, že mu něco uklouzlo, protože se otočil zády k Thanquolovi a loudal se z kopce dolů, aby instruoval své oddíly. Thanquola naplnilo vzrušení.
Za pět minut začne útok.

Ulrika Magdovna stála na hradbě domu a hleděla ke vzdáleným horám. Byla to vysoká žena, oblečená v kožené zbroji kislevského válečníka. Vlasy měla krátké a světle popelavé, obličej široký a podivně krásný. Rukama si pohrávala s jílcem meče.
Za horami jasně zářily červánky. Jiskřivé světlo pustin Chaosu v noci ozařovalo vrcholky hor zezadu. Byly jako mohutné zahnuté tesáky patřící vzdálené obludě zamýšlející zhltnout svět.
V té chvíli uvažovala, jestli obluda spolkla Felixe Jaegera a jeho společníky. Týdny od nich neměla ani slovo, ani znamení a ani věštbám čaroděje Maxe Schreibera se nepodařilo odhalit nic o jejich osudu. Ulrika přemítala, jestli Felixe ještě někdy uvidí. A jestli to vůbec chce.
Ne že by chtěla, aby byl mrtvý. To zdaleka ne. Celým srdcem toužila, aby se v pořádku vrátil. Jenže jeho přítomnost byla tak... znepokojující. Přitahoval ji víc, než by měl. Byl to, koneckonců, dobrodruh z Říše bez majetku, který se sám přiznal ke zločinům a povstalectví. Byla dcerou a dědičkou bojara Marcha, jednoho ze šlechticů, kteří střežili severní hranici Kislevu před nestvůrami z pustin Chaosu. Bylo její povinností se vdát podle přání svého otce, aby upevnila svazky se sousedy a zachovala krev svého klanu čistou a silnou.
Idiote, pomyslela si. Copak na tom záleží? Šlo přece jen o to jít do postele s mužem, který se ti líbí a kterého chceš. Už jsi to udělala dřív a uděláš to znovu. Tady na Kislevu to nebylo neobvyklé ani odsouzeníhodné, protože život tu byl krátký a často násilně skončil; lidé si brali potěšení, pokud mohli a tam, kde se dalo najít. Copak záleží na tom, že jsi spala s dobrodruhem bez majetku? Není v tom žádná budoucnost. Ale dokud neodjel, myslela si něco trochu jiného. Pro toho muže bylo typické, že ji uvrhl do takového zmatku a pak odjel, jen bohové ví kam.
Věděla, že měl své důvody. Felix Jaeger přísahal, že bude doprovázet trolobijce Gotreka Gurnissona při jeho hledání smrti, ať to bude trvat jakkoli dlouho a přestože to může skončit jeho smrtí. Ulrika pocházela z kultury, která ctila přísahy jak to dovedou jen sotva civilizovaní lidé, kteří prosazují zákony mečem. Tady na pomezí nebyli právníci ani psané dohody, tak obvyklé v Říši. Tady jste museli dělat to, co jste odpřisáhli, jinak jste uvrhli hanbu na sebe i svou rodinu.
A podívejte se, co s tím bláznem udělala přísaha. Odvedla ho pryč s tou obrovskou trpasličí létající mašinou do pustin Chaosu, hledat ztracené trpasličí město Karag Dum. Ulrice se chtělo prosit ho, aby nechodil, aby zůstal s ní, ale byla příliš hrdá, než aby promluvila, a bála se, že odmítne - a to by byla hanba, kterou by nechtěla zažít.
Spočívala pohledem na horách, jako by mohla proniknout pohledem skrz kámen, aby viděla, co leží za nimi. Navíc neměla tušení, co k ní doopravdy cítí. Možná to pro něj byla jen záležitost na jednu noc. Muži byli takoví, to věděla. Večer mohli slibovat světy a za úsvitu nenašli jediného laskavého slova.
Usmála se. Pochybovala, že by Felix váhal s laskavým slovem, nebo s jakýmkoli slovem. To se jí na něm líbilo. Se slovy uměl zacházet tak, jako její drsný národ nedokázal. To byl dar, který mu po pravdě záviděla, protože sama nebyla dobrá v tom, aby řekla, co cítí. A svým podivným způsobem cítila, že Jaeger je dobrý člověk. Dokázal bojovat, pokud byl volán, ale nebyl to celý jeho život, jako pro muže okolo, s nimiž vyrůstala.
Někdy si myslívala, že není dost tvrdý a někdy bývala překvapená, jak tvrdý a nemilosrdný dokáže být. Určitě jenom hodně nebezpečný muž může být společníkem Gotreka Gurnissona. Podle toho, co jí řekli trpaslíci, kteří stavěli věž, byl trolobijce temnou legendou i mezi svými.
Zavrtěla hlavou. Takhle se nikam nedostane. Musí konat svou povinnost. Je dědičkou svého otce a je jí potřeba tady, aby jezdila po hranici, vedla jezdce a plnila své povinnosti jako kterýkoli muž, ne-li lépe.
Nedaleko zazněly kroky. Otočila hlavu a uviděla Maxe Schreibera, jak jde podél hradby k ní.
"Nemůžeš spát?" zeptal se s úsměvem. "Mohl bych ti namíchat lektvar."
"Kontroluji hlídky," řekla. "Je to moje povinnost."
Pohlédla na mága. Byl vysoký, tmavovlasý, bledý jako učenec a se široce rozevřenýma očima. Nedávno si začal pěstovat kozí bradku, která mu slušela. Měl na sobě formální oděv své školy, dlouhý zlatý vlající šat přes zelený kabátec a žluté kalhoty. Na hlavě mu seděla podivná přiléhavá čapka. Hezký muž, pomyslela si, ale měla z něj divný pocit, ovšem ne ten, jakým na ni někdy působili hezcí muži. Tenhle se skutečně vyčlenil z ostatního lidstva, díky moci, kterou v sobě měl a díky výcviku, který mu umožnil ji ovládnout. Tak úplně mu nevěřila, ale to platilo o vztahu většiny lidí k čarodějům obecně. Pořád jste se museli ptát: dokážou číst myšlenky, podrobit vás své vůli kouzlem, omámit vás iluzemi? A báli jste se říct takové věci nahlas nebo na ně v jejich přítomnosti jen pomyslet, pro případ, že by to dokázali a pochopili to jako urážku.
Schreiber sám jí nikdy nedal důvod pochybovat o své dobrotě. Jen...
"Přemýšlela jsi o vzducholodi," řekl.
"Takže ty čteš myšlenky?"
"Ne. Jen studuji lidskou povahu. Když jsem slyšel povzdech mladé ženy a viděl, že hledí na sever do pustin, dal jsem si dvě a dvě dohromady. A viděl jsem Felixe a tebe spolu. Jste pěkný pár."
"Myslím, že se domýšlíš příliš mnoho."
"Možná." Usmál se; pomyslela si, že možná trochu smutně. "Herr Jaeger je šťastný muž."
"Co je šťastného na křižování pustin Chaosu?"
"To nemyslím, a ty to víš."
"Také nečtu myšlenky, Herr Schreiber, takže jak můžu vědět, co máš na mysli, když to neřekneš?"
"Proč mě nemáš ráda, Ulriko?"
"Ne že bych tě neměla ráda..."
"Zdá se, že se v mé přítomnosti necítíš dobře."
"To jen proto, že jsi..."
"Čaroděj?"
"Ano."
Trochu smutně se usmál. "Jsem na to zvyklý. Lidé nemají sklon nám věřit, ani mít nás rádi. Není to tak dávno, kdy nás přestali v Říši pronásledovat."
"Pořád pálí čarodějnice. Někdy i čaroděje. Jsem si jistá, že někteří mí lidé by s tebou rádi provedli totéž."
"Všiml jsem si."
"Jsme tady blízko pustin Chaosu. Lidé jsou podezíraví. Být tebou, nebrala bych to osobně."
Lítostivě zavrtěl hlavou a usmál se ještě smutněji. Ulrika si uvědomila, že by toho muže snad dokázala mít ráda. "Nedokážu si představit, jak bych měl upálení u kůlu brát jinak než osobně."
"Máš bod."
"Díky," řekl se slabou stopou ironie. Najednou naklonil hlavu ke straně. Zdálo se, že naslouchá.
"Co je?" zeptala se Ulrika. Najednou pocítila strach.
"Huš! Myslím, že tam venku něco je." Zavřel oči a obličej mu ochabnul. Cítila hru sil kolem něj. Skrz jeho zavřená víčka viděla zářící světlo, jako by se jeho oční bulvy staly maličkými slunci, která mohou zářit skrz maso. Svaly na čelistech se mu napjaly. Potichu mumlal slova v prastarém jazyce.
Najednou otevřel oči. Viděla, jak v nich bledne světlo, jako uhlíky vyhasínajícího ohně. Natáhl ruku a dotkl se její paže. Na učence měl pozoruhodnou sílu v prstech. "Zůstaň klidná," řekl. "Ať ti na obličeji není nic vidět. Tam venku něco je a my musíme z téhle předprsně odejít."
"Musíme vyhlásit poplach."
"Když nás sestřelí ostrostřelec, nevyhlásíme nic," namítl tiše.
"Kdo by nás dokázal zasáhnout v tomhle světle?"
"Věř mi," řekl a vedl ji podél předprsně. "Jdi normálně a pak se vyšplhej po žebříku do strážní věže."
"Co se děje?" zeptala se Ulrika. Naléhavost v mágově hlase k ní mluvila sama o sobě.
"Venku jsou skaveni. Krysí stvůry Chaosu."
"Jak to víš?" zeptala se, a pak sama sebe proklela. Už znala odpověď. Byl mág. Lehce pozměnila otázku, aby zakryla svou chybu. "To, že to jsou skaveni, myslím."
"Podrobně jsem studoval služebníky Chaosu," řekl tichým hlasem. Ulrika věděla, že ten pokojný tón jí má dodat jistoty, uklidnit ji. Trochu ji rozčílilo, že si myslí, že potřebuje takové zacházení. Pokud si toho všiml, nedal to najevo. "Koneckonců, proto si mne trpaslíci najali."
Došli k žebříku. "Lez. Za chvíli půjdu za tebou. Jakmile budeš ve věži, začni zvonit na poplach. Nemáme mnoho času."
Navzdory své nedůvěře nikdy nepochybovala, že by to nemyslel vážně. Alespoň v tomhle Schreiberovi dokonale věřila. Koutkem oka vyhledala cupitající masu, jak se rychle se pohybující zvířata přibližovala. Když se vyšvihla na žebřík, měla mezi ramenními pláty šimravý pocit. Představila si, že ji zaměřil luk, samostříl, nebo jiná podivná čarodějná zbraň, o kterých jí Felix řekl, že je používají skaveni. Cítila, jak jí po zádech začíná stékat chladný pot. Udivila ji Schreiberova odvaha. Celou dobu stál jako člověk zabraný do obvyklého rozhovoru, udržující hladký tok konverzace. Jakmile byla nahoře na žebříku, začal šplhat vzhůru.
Vyškrábala se nahoru, jak nejrychleji to šlo a jakmile se dotkla plošiny věže, natáhla se a popadla provaz velkého zvonu. Vší silou za něj zatáhla. Jasný zvonivý hlas zazněl nocí. Věděla, že jej je slyšet po celém panství, od nejhlubších sklepů po nejvyšší komnaty.
"Probuďte se!" vykřikla. "Venku jsou nepřátelé!"
Než začal doznívat zvuk zvonu, uslyšela v dálce strašný pochmurný řev. Ani na okamžik nezapochybovala, že jsou tam skaveni. Válečníci už začali vyskakovat z domu s připravenými zbraněmi. Viděla, jak se otcova mohutná postava vynořila z temnoty. Kolem hrudi měl částečně zapnutý kyrys a jeden ze sluhů mu pomáhal připevnit řemeny, když na muže křičel rozkazy.
"Olegu - vezmi svůj oddíl a muže na předprseň. Stando - chci lučištníky na všech čtyřech zdech, dokud nezjistíme, ze které strany přichází útok. Marto! Shromáždi všechny služky a nabírejte vodu ze studní pro případ požáru. Nachystejte obvazy a masti pro raněné! Pojďte! Pospěšte si!"
Ulrika byla ráda, že její otec je tu. Byl to veterán tisícovky bitev na této nebezpečné hranici. Jen jeho přítomnost už povzbuzovala všechny jeho stoupence, stejně jako ji.
Vyhlédla ze strážní věže a uviděla hordu, která se k nim přibližovala. Byly tam stovky skavenů, přibližujících se jako divoký příboj přes vymýcenou zemi. Uvažovala, jestli má její otec v domě dost mužů, aby je zadrželi. Nějak o tom pochybovala. Přicházely zprávy o dalších a dalších následovnících Chaosu, kteří přicházeli a probíhali průchody. Většina jízdních oddílů držela hlídky na hranici s Chaosem. Byla to jejich smůla, nebo spíše hold mazanosti skavenů, že na ně zaútočili, zrovna když tolik jezdců bylo pryč.
Když tasila meč, přemýšlela, jestli ještě někdy uvidí Felixe. Pak první vlna skavenů narazila do zdi a ona neměla čas myslet na nic jiného než na boj o život.