Trpasličí trolobijce Gotrek a jeho lidský společník Felix Jaeger se znovu setkají s čarodějem Maxem Schreiberem, aby se společně vrhli po hlavě do dalšího dobrodružství. Tentokrát musí čelit protivníkovi nad jiné nebezpečnému, temným elfům. Při pronásledování svých nepřátel se dostanou až do zrádného Moře spárů a tam jsou zajati a uvězněni v magické plovoucí pevnosti. Záhy zjistí, že nebude stačit jen uniknout z obklíčení tisíců temných elfů; bude také třeba zmařit jejich plány na zničení Říše a všech zemí Starého světa.
Brož. 312 str., překlad Leona Malčíková, obálka Geoff Taylor, cena 329 Kč, vyšlo 8. prosince 2009, dotisk 2017.





Úryvek z románu:


Gotrek s Felixem vyběhli z Gryfa a se zbraněmi v rukou vrazili do zešeřelé uličky za ním. Gotrek se při běhu potácel a klopýtal, ale vzhledem k tomu, že byl už měsíc v jednom kuse opilý, stejně to bylo pozoruhodné.
Na půl cesty přes dvůr u stájí, odkud šipka vyletěla, zahlédl Felix rychlý pohyb. V běhu zvedl hlavu. Kolem očí mu na ramena padlo cosi nezřetelného. Pohlédl dolů; na hrudi mu ležela smyčka šedého provazu. Sáhl po ní.
Smyčka se pevně stáhla a zařízla se mu do krku. S trhnutím ho to zastavilo jako vodítko psa; meč mu vypadl z ruky a málem skončil na zemi. Provaz jej táhl do výšky a brzy ho přinutil stát na špičkách, zatímco se dávil a škubal za smyčku. Jeho pozornost upoutala nezřetelná kletba, která zazněla vedle něj – trolobijce se potácel v opileckém kruhu, zasádrovanou ruku zdviženou nad hlavou, jako by s ní mával, a provaz utažený na sádře kolem zápěstí. Smyčka ho nemilosrdně vlekla nahoru.
„Zbabělci!“ řval Gotrek. „Pojďte sem dolů a bojujte!“
Trolobijce namířil sekeru na provaz, ale než se mohl rozmáchnout, udeřil jej do obličeje dlažební kámen. Zavrčel a otočil se. Z čela mu kapala krev. Felix se zhoupl a začalo se mu zatmívat před očima, protože se mu nedostávalo vzduchu. Ze stínů vyběhl houf mužů s obušky, sítěmi a pytli. Gotrek se po nich ohnal sekerou, ale trhnutí smyčky, ve které mu vězela paže, mu znemožnilo zamířit. Muži se shlukli kolem něj a hodili na něj sítě a lana.
Felixe zasáhl odražený obušek zezadu do hlavy, zrovna když šmátral na opasku po dýce. Další jej udeřil do ramene. Kopl po útočnících, ale ztratil při tom rovnováhu a spadl na bok. Celou vahou se pověsil na lano utažené kolem krku. Z bolesti a nedostatku vzduchu se mu zatmělo před očima. Ze všech stran na něj pršely údery pěstí a klacků. Muži měli divoké vytřeštěné oči a zčernalé rty, z nichž jim kapaly sliny. Zdálo se, že jich jsou desítky.
Tři muži s připravenými pytli volali na někoho dalšího. „Zvedněte ho nahoru! Pospěšte si!“
Felix uslyšel těžké údery a praskání. Od Gotreka odletěli zakrvácení a zmrzačení muži, ale další se hrnuli těsně k němu, tloukli ho a omotávali jako kokon. Sekeru už měl přitaženou k boku.
„Rozvažte mě, vy zatracení pavouci!“ zařval trolobijce, vykopl oběma nohama a dopadl přímo na zadek do špíny v uličce. Odkopl své trapiče a ostře trhl provazem stáhnutým kolem sádrového obvazu. Ozvalo se zavřeštění a z horního patra Gryfa spadlo cosi, co zadunělo na nižší střeše na opačné straně uličky. Provaz se prověsil.
Dav mužů se opět těsně sevřeli kolem Gotreka, zatímco jejich komplici strkali Felixe k otevřenému pytli. Jenže trolobijce teď měl volnou ruku. Špinavá sádra se mihla vzduchem a udeřila muže do holení a kolen. Gotrek rychle vstal a začal se vymotávat ze sítí, zatímco muži couvali pryč.
Znovu na něj skočili a snažili se ho srazit dřív, než si uvolní sekeru, jenže její ostří už přeseklo poslední lana a vzápětí vykuchalo prvního z útočníků. Ten se svalil na zem, vnitřnosti mu vyhřezly mezi křečovitě sevřenýma rukama a jak sebou házel ve smrtelných křečích, narazil do mužů, kteři spouštěli Felixe do pytle. Ten, co držel Felixe za levou ruku, klopýtl a pustil ho, jak se snažil získat zpátky rovnováhu. Felix toho využil a vytrhl z opasku dýku. Ti, co jej drželi, s trhnutím uskočili a vykřikli, jenže zrovna oni jeho cílem nebyli. Ťal čepelí nad sebou a přeřízl provaz, který ho dusil. Muži jej pustili, když jim nečekaně klesl do rukou plnou vahou a Felix sebou tvrdě plácl do bláta v uličce.
„Mám ho!“ vykřikl muž, který se vrhl na Felixovu ruku s dýkou a snažil se mu ji stáhnout dolů.
Jenže Felix druhou rukou našel meč napolo schovaný ve smetí a rozehnal se jim. Muž zaječel, jak mu čepel dopadla na rameno; vzápětí se odvalil a roztrhané šaty se mu rychle barvily krví. Ostatní na Felixe znovu zaútočili obušky a klacky, jenže Felix kolem sebe točil Karaghulem. Útočníci, krvácející z vážných ran, spěšně uhýbali.
Felix se vrávoravě zvedl; všechno mu před očima plavalo a nemohl najít rovnováhu. Nemotorně před sebou zamával mečem, pak upustil dýku a hrábl po šedém provazu, který měl stále pevně utažený kolem krku. Konečně se uvonil a bolestně, ale dychtivě nadechl.
Jakmile mu s bušením začala opět proudit krev do hlavy, před očima se mu vyjasnilo. Rozhlédl se. Všude ležely zakrvácené mrtvoly, některým chyběla ruka nebo noha. Zbývající útočníci prchali na obě strany uličky. Gotrek jich hnal asi tucet na dvorek hospody a křičel na ně, ať se otočí a bojují. Felix klopýtal za ním a snažil se přinutit nohy, aby ho poslouchaly. Měl je jako z tvarohu.
Kdo byli ti muži? A co s nimi chtěli dělat? To nemohl být jen nějaký náhodný útok. Že by se kult Očistného plamene snažil pomstít? Byli to nevolníci lahminaských upírek, kteří jim přísahali pomstu? Pokud ano, tak proč se je snažili zajmout a ne zabít? Felix se otřásl, když si představil, co by mu ty tři harpyje udělaly, kdyby byl bezmocný. Krvavá smrt v zadní uličce by byla rozhodně přijatelnější.
Felix doběhl na rozblácený dvorek Gryfa se stájemi a záchody na jedné straně a prázdným vozíkem na pivo na druhé. Gotrek právě mizel zadní brankou v uličce vzadu a dosud za sebou vlekl provaz utažený kolem sádry.
Felix se vydal za ním. Záhadní útočníci před nimi prchali za roh do ještě užší uličky.
„Vraťte se, verbeži!“ zařval Gotrek.
Neposlechli.
„Víš, oč tady jde?“ zeptal se Felix, když vyběhli do uličky za nimi. „Kdo to je?“
„Bídáci, co mi rozlili pivo,“ zachraptěl Gotrek.
Hnali útočníky bludištěm uliček, kde vládla tma přestože bylo poledne, neboť vysoké budovy tu stály blízko sebe. Felixe překvapilo, že ač se mu nedostávalo dechu a Gotrek měl krátké nohy, snadno se mužům drželi v patách. Byli zřejmě v hrozném stavu – zesláblí a zmatení, vrávorali, skučeli bolestí a při útěku do sebe naráželi.
Naneštěstí nebyli jediným nebezpečím. Když Felix s Gotrekem zahnuli za další roh, pročísla trolobijci hřeben další šipka a odrazila se od stěny uličky. Vzhlédli. Z jedné střechy na druhou se mihla nějaká postava a zmizela za komínem. Felix si vzpomněl na Ulriku tančící na střechách Nulnu. Byla to ona? Další lahmiané? To byli jediní nepřátelé, u kterých si myslel, že dokážou takhle skákat.
Gotrek s Felixem vyrazili z úzké uličky na rušné tržiště. Felix si to tu pamatoval z mládí – Huhnmarkt, tržiště s drůbeží, kde otcův kuchař kupoval kuřata a kachny. Útočníci se prodírali davem sluhů a křičících prodejců a nechávali za sebou strašlivou spoušť. Převraceli klece s kuřaty a husami a prodavači vajec a řezníci za nimi vztekle hrozili pěstmi a sekáčky. Gotrek se slepě hnal za nimi – dusal po převrácených klecích a srážel další, protože měl v hlavě jen jedinou myšlenku. Felix zaskřípal zuby a vydal se za ním. V tom rumraji kolem mu uši jen hořely.
„Hlídka!“ ječela nějaká žena. „Zavolejte někdo hlídku!“
Stejné volání se ozvalo všude kolem.
V půli náměstí otrhanci zpomalili – uvízli mezi stěnou z klecí a vozík, ze kterého prodavači vykládali další. Než se mezi tím mohli prodrat, byl u nich Gotrek. Jednomu zasekl sekeru do zad a hmátl po dalším. Muži byli zahnáni do rohu, a tak se obrátili, aby začali bojovat. Mávali kolem sebe svými primitivními zbraněmi a házeli vším, co jim přišlo pod ruku.
Většinou to byla kuřata. Kuřata v klecích, kuřata jen tak, mrtvá kuřata, živá kuřata a rozporcovaná kuřata – to všechno teď létalo na Gotreka s Felixem jako kvokající, pleskající bouře. Oba je sráželi mečem i sekerou stranou, rozbíjeli klece a vraždili drůbež, zatímco se snažili dostat blíž ke svým nepřátelům. Krev, peří a dřevěné třísky létaly vzduchem.
Felix uhnul před klecí s rozzuřenou husou a probodl muže s ostnatým kyjem, pak sekl po dalším, který popadl řeznický sekáček a divoce s ním mával kolem sebe. Poprvé od chvíle, kdy mu smyčka dopadla kolem krku, měl čas prohlédnout si útočníky. A zjistil, že to jsou skutečně velmi zvláštní lidé.
Byli otrhaní a zbědovaní, jako žebráci, vlasy a vousy zacuchané, špinaví, s mastnými, pothanými šaty – ale velmi zneklidňující byly jejich obličeje. Oči se jim leskly nepřirozeným vzrušením a neustále slitali – rty, dásně i oblečení jim špinily černé provazce slin.
Přestože byli slabí a hubení jako podvyživené děti, bojovali s horečnatým zápalem a jakousi trhanou rychlostí, takže se jejich útoky nedaly předvídat. Způsobila to nějaká droga? Byli to vyznavači nějakého boha? Otroci nějakého zlého pána? Felix by je možná kvůli jejich špatnému stavu litoval, jenže ho málem uškrtili a nyní se ho pokoušeli ztlouct do bezvědomí. Ťal muže se sekáčkem přes kotníky rukou. I když se rána zarazila až o kost, muž ji zřejmě sotva cítil a zaútočil znovu.
Felix úder vykryl a bodl muže hluboko do ramene. Ten zaječel a upadl. Felix se podíval na Gotreka. Trolobijce už obklopovala hromada mrtvol a další dva muži právě klesali, ze strašných ran se jim řinula krev. Zezadu na něj skočili další tři šílenci vyjící jako hejno zatracených. Gotrek se otočil a jednomu skoro přesekl krk, druhého popadl za opasek a přehodil si ho přes rameno na třetího. Oba muži propadli řezníkovým stánkem, strhli střechu z plachtoviny a přistáli na pytlech vytrhaného peří, zatímco řezník a jeho učni se s křikem rozutekli. Vzduchem začaly vířit chuchvalce peří.
Na Felixe se z toho bílého oblaku vrhli další dva muži. Runovým mečem snadno přeťal jejich kyje a vzápětí jim stejně snadno zpětným úderem přeťal i kosti a svaly. S jekotem se před ním svalili na zem.
Ostražitě se rozhlédl, ale už bylo po boji. Uprostřed zničeného stánku s drůbeží se narovnával Gotrek a srazil poslednímu z mužů hlavu. Otřel si zakrvácené čelo hřbetem zakrvácené ruky.
„Tak vy mě budete rušit v pití, co?“ zabručel na mrtvolu.
Trolobijce byl postříkaný krví od hlavy k patě a navíc ještě obalený peřím a špínou. Pěří se nalepilo i na krev na jeho sekeře. Gotrek ho měl na obličeji, na ramenou i ve vousech, vlasech a obočí. Felix se podíval na své ruce a uvědomil si, že nejspíš vypadá stejně. Všude měl chomáčky bílého a hnědého peří. Peříčka měl v puse, v nose a dokonce i na řasách.
„Co se to tady děje?“ ozvalo se za nimi.
Felix s Gotrekem se otočili. Mezi peřím sedajícím na zem prošla městská hlídka v čele s vysokým šlachovitým kapitánem, který se tvářil jako přísný ředitel školy.
„Sigmarova krev!“ řekl, když narazil na tělo prvního podivného muže. „Tady se stala vražda! Kdo je za tohle zodpovědný?“
Všichni na náměstí ukázali na Gotreka s Felixem.
„To oni!“ křikla rozložitá žena v zástěře a s vyhrnutými rukávy. „Nahnali ty ubohé žebráky sem a rozsekali je na kusy!“
„Ti zločinci mi rozbili stánek!“ zvolal obchodník.
„Pobili mi kuřata!“ přidal se další.
„Mám rozbitá všechna vejce!“ kvílel třetí.
„Kapitáne, mohu to vysvětlit,“ řekl Felix a přistoupil blíž.
Ale kapitán uskočil a pokynul svým mužům, aby se postavili do střehu. Najednou Felix stál proti houštině čepelí.
„Zůstaneš tam, kde jsi, vrahu,“ řekl kapitán. Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Devět, deset, jedenáct mrtvých. U všech bohů, to je ale masakr.“
„Zaútočili na nás,“ řekl Felix. „Jen jsme se bránili.“
Kapitán nevypadal, že by tomu věřil. „Hájit se můžete před velitelem Halstigem v budově hlídky. Nyní vydejte zbraně a dejte ruce za záda.“
Gotrek výhružně sklonil hlavu. „Mou sekeru mi nikdo nevezme.“
„Gotreku…“ řekl Felix.
Kapitán si odfrkl. „Odpor všechno jenom zhorší, trpaslíku.“ Pokynul svým mužům, aby postoupili blíž. „Vezměte jim je.“
Jakmile se muži s meči pohnuli, Gotrek se přikrčil do bojového postoje. „Zkuste to a zemřete.“
„Gotreku,“ ozval se zoufale Felix. „Nemůžeme bojovat s hlídkou. To nejsou naši nepřátelé.“
„Pokud se mi pokusí sebrat sekeru, jsou,“ zabručel trolobijce.
Felix se postavil mezi Gotreka a muže z hlídky, a zvedl ruce. „Pánové, prosím. Pokud nám dovolíte nechat si zbraně u sebe, půjdeme v klidu s vámi. Slibuji.“
„Zač stojí slib vraha?“ opáčil kapitán. „Okamžitě vydejte zbraně.“
Muži z hlídky přištoupili blíž a Felix se stáhl. Podíval se přes rameno. „Gotreku, prosím.“
„Ustup, človíčku.“
Mladý strážný s nervózním pohledem pozvedl zbraň. „Váš meč. Ihned.“
Felix ustoupil. „Já… nemůžu.“
Muži z hlídky opět udělali krok a semkli se blíž k sobě.
„Nebuďte blázen…“ řekl mladík, pak zalapal po dechu a sevřel si krk. Těsně nad klíční kostí mu z něj trčela černá šipka. Obrátil oči v sloup a padl k zemi.
Ostatní muži z hlídky uskočili a vykřikli, protože nechápali, co se děje. Felix ustoupil také, skrčil se a pozoroval střechy nad náměstím. Kolem proletěla další šipka a Gotrek ji srazil sekerou. Ťukla do plachty zříceného stánku a s lesklým a mokrým hrotem v ní zůstala trčet.
„Co se stalo?“ vykřikl kapitán.
„Tam!“ řekl Felix a ukázal na střechu burzy na druh straně náměstí.
Muži pohlédli směrem, kterým ukazoval, a uviděli tmavou postavu prchající přes hřeben střechy.
„A tam!“ řekl další hlídač a ukázal doleva.
Šipka ho zasáhla do tváře a zhroutil se na svého kamaráda. Za okrajem střechy městského domu proklouzla další temná postava.
„K zemi!“ vykřikl kapitán.
Muži se schovali.
„Jdeme, človíčku,“ zavrčel Gotrek a vyrazil přes rozbité stánky k domu.
Felix se podíval po hlídce a přikrčeně vyrazil za ním.
„Stůj!“ vykřikl kapitán. „Za nimi!“ zavolal na své muže.
Ti zaváhali a dál upírali oči na střechy.
„Vpřed!“ křikl kapitán.
Muži vyrazili za ním, ale jen pomalu a neochotně a stále se kryli. Gotrek zahnul a proplétal se bludištěm stánků a poletujícího peří. Zůstávaly za ním krvavé stopy, ale on nespouštěl oko ze střechy domu.
„Nikdy je nechytíme,“ zasupěl Felix, když ho dohonil.
Gotrek neřekl nic a prošel stánkem plným stěžujících si kuřat, zatímco majitel se krčil za řeznickým špalkem. Už byli na kraji náměstí. Městský dům ležel nalevo. Za sebou slyšel Felix nějaké hlasy – hlídka se váhavě vydala v jejich stopách.
Nad okraj střechy vykoukla silueta hlavy. Gotrek máchnul sekerou v oblouku a srazil k zemi další šipku.
„Zbabělci,“ zahřímal.
„Utíká,“ ukázal Felix tam, kde se opět objevila silueta hlavy
Gotrek vběhl do uličky mezi domem a další budovou. Temná postava se jen mihla, jak skočila ze střechy na střechu dál v uličce – neskutečný skok – a pak zmizela za štítem domu. Gotrek zabručel a přidal do kroku.
„Gotreku, to je zbytečné!“ volal Felix. „Je příliš rychlý.“
Trolobijce si ho nevšímal.

O sedm bloků dál se Gotrek zastavil a rozhlédl se po střechách kolem sebe. Felix s úlevou lapal po dechu. Bylo mu horko, byl celý zpocený a nalepená peříčka ho strašne svědila. Záhadného střelce už čtyři bloky ani nezahlédli. Právě hodlal Gotrekovi navrhnout, že to vzdají, když trolobijce znechuceně zabručel, otočil se a pomalu se odšoural do boční uličky. Felix hleděl za ním. Chvíli to byl ten starý rozzlobený cílevědomý Gotrek a během mrknutí oka se změnil v zasmušilého trpaslíka utopeného v myšlenkách jako celý předchozí měsíc. Jako by mu někdo sebral páteř.
„Gotreku! kam jdeme?“ vydal se za ním Felix.
„Potřebuju se napít.“
„U Gryfa? No ale tam se bude hlídka vyptávat. Najdou nás tam.“
„Tak ať.“
Felix se neklidně ošil. „Poslouchej, Gotreku, nemám zájem bojovat s hlídkou. Ani nechci znovu žít jako psanec. Proč nejdeme do jiné hospody? Třeba v Marienburgu.“
Gotrek neřekl nic, jen se tupě vlekl dál.
V tu chvíli z uličky před nimi vyrazili tři muži z hlídky. Uviděli Gotreka s Felixem a překvapeně se zarazili.
„Stát!“ řekl ten nejstarší z nich, i když mu nemohlo být víc jak dvacet. Hlídka teď nabírala mladíky, protože mnoho starších zemřelo ve válce.
Chlapci se postavili do střehu. Gotrek ani nezpomalil, jen sklonil hlavu a připravil si sekeru. Felix zasténal. Zrovna tohle potřebovali.
„Gotreku, oni jen dělají svou práci.“
„Stojí mi v cestě.“
„Gotreku, prosím!“
„Vydejte mi své zbraně,“ ozval se mladík. Hlas se mu chvěl, ale stál pevně.
Gotrek dusal dál, ale zvedl hlavu a podíval se mu do obličeje. Felix viděl, jak chlapec vytřeštil oči strachy. Felix mu to neměl za zlé. Už ten pohled jediného pronikavého oka zažil. Pokaždé mu to zauzlovalo vnitřnosti.
„Ustup stranou,“ řekl trolobijce klidně. „Řekni kapitánovi, že jste nás nenašli.“
Muži z hlídky se po sobě nervózně podívali a zaváhali.
Gotrek šel dál. Zvedl sekeru špinavou od krve, peří a špíny. Felix zadržel dech; nechtěl se na to ani dívat.
Pak se mladíci rozutekli.
Felix si ulehčeně vydechl.
Gotrek zabručel a šel dál. „Marienburg,“ řekl. „Stejně dobré místo jako kterékoli jiné.“