Long, Nathan: Zabiječ zombií

Trpasličí trolobijce Gotrek a jeho lidský společník Felix Jaeger míří vstříc novému dobrodružství. Na útěku před temnými silami nekromanta Heinricha Kemmlera se uchýlí do blízkého hradu, kde musí čelit útoku oživlých mrtvol. Ty hrad oblehnou a další se valí jako vlna za vlnou. V čele s nemrtvým šampionem Krellem se snaží ztéct hradby. Obráncům brzy začnou docházet zásoby a stejně rychle se šíří beznaděj; začínají slyšet děsivý šepot a ve snech je sužují noční můry. Podezíravost a paranoia zachvátí hrad jako mor a začíná být zřejmé, že dlouho už vzdorovat nemohou. Situaci mohou zvrátit pouze Gotrek s Felixem.
Brož., 420 str., překlad Leona Malčíková, obálka Geoff Taylor, cena 259 Kč, vyšlo 25. května 2011






ÚRYVEK Z KNIHY:



„Té hrůzy neměl být konec. Sotva jsme zabili šamana bestií a rozbili kámen, který mohl zničit Císařství, objevila se nová hrozba, strašnější a děsivější než ta předchozí – armáda oživlých mrtvol čítající deset tisíc hlav.
V hrozných dnech, které následovaly, v nichž šílenství a zoufalství byly našimi vytrvalými společníky, se zdálo být jisté, že Gotreka konečně dostihla smrt, byť ne v té podobě, jakou by si trolobijce přál. Avšak navzdory nebezpečenstvím, útrapám a hrozbě smrti nehodné trolobijce nebyly Gotrekovou nejbolestnější výzvou jeho nepřátelé, nýbrž starost o starého přítele. V zájmu záchrany duše Snorriho Nosohryza byla Gotrekova posvátná přísaha Grimnirovi vystavena mnoha zkouškám. Nebyl jsme si jistý, co bude porušeno dřív – zda přátelství nebo slib.
—Z knihy Mé cesty s Gotrekem, díl VIII, Herr Felix Jaeger (nakladatelství Altdorf Press 2529)

Jedna

Felix Jaeger zděšeně hleděl, jak se z mrtvých hrdel hordy zombií ozývá děsivý smích. Mrtví lidé i mrtvé bestie se smáli jedním hlasem.
„Hans,“ řekl a ucouvl. „Za tím vším je poustevník Hans.“
Gotrek Gurnisson potěžkal runovou sekeru. „Měl jsem ho vykuchat hned, jak jsem ho poprvé uviděl,“ zabručel.
Kat si otřela hřbetem ruky čelo špinavé od prachu i krve. V ohavně zeleném světle Morrsliebu vypadala jako jedna z oživlých mrtvol. „Vždyť jsme je zrovna zabili,“ zasténala. „To to budeme muset udělat znovu?“
„Dobře,“ prohlásil Rodi Balkisson a uhladil si trolobijecký hřeben vlasů. „Možná tentokrát nalezneme smrt.“
„Ty možná, Balkissone,“ ozval se Gotrek. „Ale Snorri Nosohryz ne.“
Trolobijce se otočil a pomohl Snorrimu vstát z provizorních nosítek, na nichž ho s Rodim nesli od chvíle, kdy přišel o pravou nohu. Přehodil si Snorriho paži kolem ramen, zatímco Rodi udělal totéž s levou. S Kat a Felixem za zády vydusali tři trpaslíci k oddílům barona Emila von Kotzebue, které se semkly k sobě a uprostřed úzkého údolí namířily kopí proti armádě nemrtvých.
„Snorrimu by nevadilo zabít pár dalších bestií,“ ohlédl se Snorri přes rameno na huňatá nemrtvá monstra, která za nimi klopýtala a šmátrala rukama.
„Promiň, otče Rezlebko,“ řekl Rodi. „Žádné zabíjení, dokud nedokončíš svou pouť, vzpomínáš?“
„No ano,“ řekl Snorri zarmouceně. „Snorri zapomněl.“
Trubky zatroubily jasnou fanfáru a z kopců zahřměla děla. Unavené hrstky rytířů a kopiníků se probojovávaly mezi mrtvými k posile z každého kouta bojiště – sekali na kusy mrtvé, kteří měli na sobě tytéž uniformy jako oni sami.
To je na tom to nejhorší, pomyslel si Felix. I když polovina zombií útočících na lidi byly bestie, ta druhá půlka byli lidé, kteří ani ne před čtvrt hodinou bojovali bok po boku s ním a zbytkem vojska Císařství. Všude kolem se stateční vojáci, kteří dřív stáli se svými bratry v zoufale obklíčených čtvercích proti valícímu se moři bestií, přidávali k útočníkům a s týmiž prázdným pohledem zabíjeli své staré kamarády – ve smrti se stali zrádci svého vlastního druhu.
Felix vykryl útok mrtvoly sira Teobalta von Drechslera, který, dokud nezemřel ve Felixově náručí, byl urozeným templářem řádu Ohnivého srdce. Nyní byl strašnou pohybující se mrtvolou s volně visící čelistí a lesklou rudou ranou uprostřed promáčklého hrudníku. Kat ve chvíli, kdy měla příležitost přetnout starému rytíři šlachy pod koleny, zaváhala, a málem přišla o ruku, když po ní vzápětí sekl.
„Jak na něj mohu útočit?“ zasténala. „Byl to náš přítel.“
„Ten už je pryč,“ řekl Gotrek a sekl na mrtvou bestii. „Zabij to.“
Se vzlyknutím zaťala Kat sekeru do Teobaltova kolene, zatímco Felix mu usekl hlavu Karaghulem – relikvií rytířova řádu, kterou Teobalt teprve před několika málo dny Feliovi přenechal.
„Jeho vlastním mečem,“ řekl Felix trpce, když starý muž padl.
Felix byl tak potlučený a tak unavený, že stěží dokázal pozvednout meč proti mrtvým, kteří klopýtali k nim. Před hodinou spolu s Kat a trolobijci zaútočil uvnitř kruhu stojících kamenů na vrcholu kopce známého jako Tarnhaltova koruna na mocného šamana bestií Urslaka Zmrzačený roh. Pokusili se ho zastavit před dokončením rituálu, který měl změnit každého člověka v Drakwaldu v bestii. Před půl hodinou, když už byl Urslak mrtvý, seběhli do údolí pod Korunu, aby se připojili k armádám vikomta Oktafa Plaschke-Miesnera a lorda Giselberta von Volgen v jejich špatně vedeném útoku na desetitisícihlavé stádo bestií. Před deseti minutami se vojska barona Emila von Kotzebue přihnala do údolí a vrazila do stáda z boku. Armády mladých lordů odsouzené k smrti byly zachráněny – i když pro samotné mladé lordy přišla záchrana pozdě. Před minutou, přímo o půlnoci Hexensnacht, zastínil Morrliseb, měsíc Chaosu, svého hezčího sourozence Mannslieba. V poslední vteřině starého a první vteřině nového roku povstali všichni mrtví na bojišti – lidé i bestie – a jednotní v nesmrti obrátili své prázdné zírající pohledy na živé. Od té chvíle se Felix v boji nezastavil.
Mohutná mrtvola Gargoratha Dotčeného bohem, válečného vůdce Urslakova obrovského stáda, se potácela před trolobijci, sténala a oháněla se nohou s kopytem jiné bestie jako kyjem. Díra, kterou mu Gotrekova runová sekera udělala v hrudi, když jej trolobijce předtím zabil, ho zjevně nijak netrápila.
„Ty chceš umřít dvakrát?“ zachrčel Gotrek, když s Rodim a Snorrim uhnuli před jeho provizorním kyjem.
Klopýtající bestie se otočila k němu. Gotrek nechal Snorriho Rodimu a ťal ve vysokém oblouku runovou sekerou. Čepel se zasekla z boku do Gargorathova krku s černou srstí a roztříštila mu páteř.
„Tak budiž.“
Mrtvá bestie se zhroutila. Gotrek vyškubl sekeru z rány a znovu si dal Snorriho paži kolem ramen. Spolu s ostatními přeživšími spěchali dál a při tom sekali zbraněmi kolem sebe. Naštěstí zombie zatím vstávaly jen po jedné nebo po dvou a poustevník Hans měl asi ještě potíže plně ovládat veškeré jejich končetiny. Zmítaly se a škubaly sebou, často chodily i padaly, mířily špatným směrem, ale jejich pohyby byly s každou další vteřinou jistější a koncentrovanější – všechny se obracely k von Kotzebueovým obklíčeným vojskům tak, jako slepé moskyty přitahuje pach krve.
Čím blíž se k vojsku Kat, Felix a trolobijci probojovali, tím byla masa zombií hustší, až se z ní stala pevná stěna, skrz kterou Felix skoro nic neviděl.
„Vyrovnat řady! Do čtverců! Do čtverců!“ zvolal seržant někde zpoza mrtvol.
„Raněné na vozy! Ti, co mohou, jdou pěšky, ty co nemohou, neste! Pohyb!“
„Ustupujte spořádaně, k sakru! Pokud se chcete něčeho bát, tak mějte strach z mé boty, kterou vás nakopu do zadku!“
„Hlavy, krky nebo nohy, pánové! Hlavy, krky nebo nohy! Všechny ostatní údery jsou k ničemu!“
Tohle zvolal impozantně vyhlížející starý rytíř v barvách Middenlandu, kterého Felix zahlédl přes hlavy zombií, jak energicky mává dlouhým mečem zpoza těžce vystrojeného válečného koně. Oholenou hlavu měl nepokrytou a rozkazy křičel přes největší, nejbělejší a nejúžasnější knír, jaký Felix kdy viděl. To musí být von Kotzebue, pomyslel si Felix – jejich spása. Vedle něj bojoval šlechtic s býčí šíjí, širokou hrudí a buldočím obličejem, který byl Felixovi značně povědomý. Na sobě měl hořčicovovínovou kytli přes zbroj a na štítu korunovaného orla Talabeclandu.
„Můj syn!“ křičel ten Talabeclanďan. „Najděte mého syna!“
Když to Felix uslyšel, konečně ten obličej poznal. Bylo to starší provedení Gilselberta von Volgen, jednoho z mladých lordů, kteří vedli maličkou armádu proti mnohem početnějšímu stádu bestií. Tohle musel být Giselbertův otec a křičí úplně zbytečně. Giselbert byl mrtvý, zabil ho Gargorath a pak povstal stejně jako ostatní mrtvoly. Otcovy výkřiky už neuslyší.
Nějakých deset yardů od oddílu Kat, Felix a trolobijci zjistili, že jim v cestě stojí zásobovací vůz lapený mezi hemžícími se nemrtvými. Jeho vozka a nakladači zápasili o život na vršku nákladu, který tvořily úhledně naskládané plachty a tyče od důstojnických stanů, zatímco koně kopali a ržáli.
„Pomozte nám!“ křičel vozka na vojáky.
Jenže vojsko si začalo s nepravidelným troubením trubek a křikem „Vojsko, na pochod!“ razit cestu k jihu. Pěšáci i rytíři si museli každý krok vybojovat.
Gotrek kývnutím ukázal Rodimu na vůz, jehož vozka dál zoufale kvílel.
„Tady,“ řekl trolobijce, smetl zombii sekerou a vyšplhal nahoru za vozkou. Felix skopl mrtvolu, která ho držela za nohu, a vytáhl se nahoru, kam pomohl vylézt i ztěžka oddechující Kat.
„Jedem!“ houkl Gotrek na vozku, zatímco s Rodim bušili do nemrtvých, kteří se k nim stahovali. „My je odrazíme.“
„Och, děkuji, sire trpaslíku,“ zalykal se muž vděčností. „Děkuji!“
Popadl opratě, zatímco se Gotrek, Rodi, Felix a Kat přidali k nakladačům po stranách vozu a začali kopat a sekat do hordy, která je obkličovala.
„Hej, človíčku,“ vyštěkl Gotrek. „Držte je dál od koní.“
Felix zasténal únavou, ale spolu s Kat se přeplazili kolem vozky a nešikovně naskočili na hřbety koní. Vyděšená zvířata sebou škubala a ržála. Felix a Kat se drželi na jejich zádech a sekali po dorážejicích zombiích. Sotva trochu pročistili cestu, vyjeli pomalu k ustupujícímu vojsku přes zával podruhé zabitých mrtvol, sahající koním až po spěnky. Pak se nad hlukem boje ozval hlas. „Můj syn! Stůjte! Musíme se vrátit!“
Felix vzhlédl. Lord von Volgen ukazoval s vytřeštěnýma očima přímo na jejich vůz.
„Von Kotzebue!“ vykřikl. „Zastavte vojsko! Můj syn!“
Jeho syn? Felix se ohlédl a zamračil se. Zezadu lezla na vůz v čele zástupu nemrtvých postava v nádherné zbroji. Měla na sobě tentýž hořčicovovínový oděv jako lord von Volgen, ale tvář pod jeho zprohýbanou přilbicí byla scvrklá a bez života stejně jako tehdy, když ji Felix viděl naposled – tehdy se spolu s mrtvolou svého bratrance Oktafa Plaschke-Miesnera blížila ve strašlivé parodii života k nim.
Gotrek a Rodi srazili mrtvole mladého lorda hlavu a skopli jej k ostatním.
Nad vojskem se ozvalo zmučené zakvílení. „Giselberte! Ne! Můj synu!“
Felixe chytila za paži ruka s drápy. Musel obrátit svou pozornost k zombiím kolem koně, sekat a bodat do nich a kopat je, stejně jako to na druhém koni dělala Kat. Rány zombií byly neobratné a daly se snadno vykrývat, jenže jich bylo mnoho a byly neúnavné, takže je stěží dokázali odrážet a přitom se držet na hřbetech koňů.
Připadalo jim to jako hodina, než se vůz konečně dostal k vojsku. Řada kopiníků zoufale odrážejících mrtvé se rozestoupila a nechala je projet. Jakmile byli uvnitř vojska, padli Kat s Felixem na krky koní, zůstali tam ležet a jen lapali po dechu. Felix byl naprosto vyčerpaný. Nyní, když měl končetiny v klidu, se mu začínala ozývat bolest v tuctech ran, které utržil v průběhu té dlouhé noci. Byl posekaný, poškrábaný, zhmožděný a potlučený od hlavy k patě. Na těle neměl místečko, které by ho nebolelo.
„No, tak to by bylo,“ ozval se za nimi Rodi. „Teď se můžeme vrátit a jít si pro smrt.“
„Ty můžeš,“ řekl Gotrek. „Já tu zůstanu se Snorrim, dokud nebude jasné, že si vojsko odsud proklestilo cestu.“
„Ale…“
Felix se ohlédl a uviděl Rodiho, jak obrací pohled od moře zombií ke Snorrimu, který ležel uprostřed vozu a stahoval si škrtidlo uvázané kolem useknuté nohy.
„Dobrá,“ zabručel Rodi nakonec. „To mu dlužím, ale pak už žádné čekání. Tady čeká skvělá smrt.“
„Ano,“ přitakal Gotrek. „Už žádné čekání.“ Seskočil z vozu a vydal se k levému křídlu vojska. „Jdeme, holobrádku. S těmahle se zahřejeme.“
Rodi seskočil za ním a široce se usmál. „Dobrá. Čím dřív tihle človíčkové zmizí, tím dřív budeme mít zbytek pro sebe.“
Oba trolobijci se prodírali dopředu, aby se přidali k ustupující řadě kopiníků, kteří mechanicky bodali do vlnící se masy nemrtvých, zatímco celé vojsko pochodovalo ven z údolí.
„Hlavy, krky a nohy!“ zaburácel Rodi a rozehnal se po zombiích válečným kladivem.
Kopiníci zajásali a zopakovali jeho výkřik. „Hlavy, krky a nohy!“
Gotrek se k nim nepřidal. Měl příliš mnoho práce se zabíjením.
„Měli bychom jim pomoci,“ řekla Kat a unaveně se zvedla na koňském krku.
„Ano,“ přitakal Felix. „Měli bychom.“
Ale když se pokusil posadit zpříma, paže se mu roztřásly tak, že by v boji nebyl k ničemu. Jen by se přidal k mrtvým a vůbec nestál o to, aby jej Gotrek musel zabít jako zombii. Byla tu i jiná práce.
Felix viděl, že pomocníci ranhojičů jsou zavaleni množstvím raněných a mrtvých, kteří sem proudili z křídel a zadních řad vojska. Nosili je na vozy co nejrychleji, ale pořád někteří zůstávali pozadu, jelikož se nedostávalo nosičů.
Slezl z koně a kývl na Kat. „Jdeme,“ řekl. „Tohle zvládneme.“

Ozval se hromový jásot a Felix s Kat vzhlédli od ukládání dalšího raněného kopiníka na vůz, s nímž přijeli. Pohybovali se spolu s von Kotzebueovým prořídlým vojskem rytířů, kopiníků a halapartníků mělkým průsmykem mezi dvěma kopci na jižním konci údolí Tarnhaltovy koruny. Všichni muži potřásali zbraněmi, řvali a mávali znameními ze dvou prstů k bojišti.
Felix zamrkal. Spolu s Kat se tak soustředili na raněné, že si nevšimli postupu vojska. Už kolem nich nebyly žádné zombie. Šourající se mrtví byli dál na svahu, kde je zmáčkly do užší řady blízko ležící kopce a zadržoval je zadní voj kopiníků blokující úzký průsmyk – jejich oběť umožní zbytku armády uniknout.
„My… my se odsud dostaneme,“ vydechla Kat.
„A teď jdeme zpátky,“ řekl Gotrek, když se s Rodim přidali k nim.
Felixovi se rozbušilo srdce v hrudi. To znamenalo, že se jeho a trolobijcovy cesty rozejdou. Nevěděl, co říct.
Jenže když otevřel ústa v marné naději, že z nich vypadne něco náležitého, přivanul z údolí chladný vítr páchnoucí smrtí a hlínou. Jásot zakolísal a umlkl. Nad hlavou se jim zablýskalo, ozvalo se zahřmění a ohlušující rána, která se rozlehla přes celé nekonečné Holé kopce.
Felix a ostatní i se zbytkem vojska vzhlédli. Oba měsíce se nyní skrývaly za bledými mraky a už opouštěly konstelaci dřívějšího zatmění. Nyní vypadaly jako planoucí oči poživače chaotitu zářící skrz masku ze špinavé gázy. A před nimi vystoupila ze stínu na hřebenu kopce pokroucená postava poustevníka Hanse a maniakálně se rozchechtala.
„Ano,“ zasyčel, když se oči všech vojáků upřely na něj. „Utíkejte ke svým pánům. Řekněte jim, že přicházím. Řekněte jim, že každý hrad a město mezi námi a Altdorfem přede mnou padne. Řekněte jim, že se k mé armádě přidají další mrtví. Řekněte jim, že se stovkami tisíc mrtvol dobudu Altdorf a Sigmarovo Císařství se stane říší mrtvých.“
Na poustevníka vystřelily pistole i pušky, Kat k němu vyslala šíp, ale Hans si toho vůbec nevšímal. Žádná střela zřejmě nenašla svůj cíl.
„Teď ten příval možná ještě předeženete,“ pokračoval poustevník. „Ale brzy se moře smrti převalí přes vaše hradby a utopí vás. Pak povstanete a přidáte se k nám. Všichni zemřou. Všichni budou jedním. Všechno bude moje.“
Kopiníci a rytíři zařvali a vyrazili jednotlivě po svahu vzhůru. Gotrek a Rodi je následovali a řvali trpasličí kletby. Jenže než stihli udělat tři kroky, mlha a stíny kolem poustevníka se spojily a Hans zmizel stejně náhle, jako se objevil. Hřeben kopce byl opět prázdný.
Felix se otřásl a přitáhl si červený vlněný plášť těsněji kolem ramen, zatímco muži kolem šeptali modlitby, které je měly ochránit před tím tajemným mužem. Doufal, že Hansova slova byla jen chvástáním, ale poté, co byl svědkem toho, jak domnělý poustevník lstí přiměl jeho, Gotreka i ostatní zničit Urslakův stádní kámen, aby jeho temná magie mohla začít fungovat, nebyl ochoten na to vsadit. Ať už byl Hans kdokoli, byl to mocný a úskočný nekromant. Felix se obával, že zatím viděli jen zlomek jeho moci.
„Jdeme, Gurnissone,“ řekl Rodi. „Ti človíčkové vybrali dobré místo. Budeme schopni tady mrtvoly zadržet hodně dlouho.“
Gotrek přikývl. „Ano.“
„Snorri by pomohl, kdyby měl berlu,“ posadil se Snorri na voze.
Gotrek se otočil a zamračil se na něj. „Ty jdeš do Karak Kadrinu, Nosohryze. Tohle není tvoje smrt.“
Snorri svěsil hlavu. „Snorri znovu zapomněl.“
Felix a Kat přistoupili ke trolobijcům.
Felix polkl. „Takže konečně… sbohem,“ řekl pošetile.
„Ano, človíčku,“ řekl Gotrek. I když se snažil zůstat vážný, jen stěží udržoval dychtivost v hlase na uzdě. „Pamatuj na svůj slib. Doveď Snorriho Nosohryza do Grimnirovy svatyně a budeš volný.“
„Dovedu ho tam,“ řekl Felix.
„Sbohem, Gotreku,“ řekla Kat. „Sbohem, Rodi. Kéž vás Grimnir přivítá ve svých síních.“
Felix natáhl ruku, ale než ji Gotrek stačil stisknout, roztřáslo zemi dunění kopyt. Cválala sem řada rytířů, s baronem von Kotzebue a lordem von Volgenem v čele. Zastavili se vzadu u vozu a vytvořili kruh s pistolemi a meči namířenými na Gotreka, Felixe, Kat a Rodiho.
„Tihle!“ ukázal von Volgen mečem na trolobijce. „To jsou ti nelidští berserkové, co mi zavraždili syna!“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.