Nad bouřemi zmítaným ostrovem Albionem se stahuje temnota. Do země se znovu stahují nečisté stvůry a zlá znamení věští příchod velkého zla.
Gotrek s Felixem se musí utkat se zlověstnou hrozbou terorizující obyvatelstvo ostrova dřív, než naroste natolik, že by mohla být nebezpečná pro celý svět. S pomocí mocného vysokého elfího mága Teclise musí rozluštit a využít tajemství Prastarých, protože jen tak mohou doufat v záchranu nevinných a vítězství nad temným pánem.
Sedmá kniha ságy o Felixi & Gotrekovi.
Brož., 280 str., cena 299 Kč, překlad L. Malčíková, obálka G. Taylor, vyšlo 18.4.2013 a 3.2.2016
Úryvek z románu:
S těžkým srdcem sledoval Felix Jaeger poslední ze zbývajících kislevských jezdců, jak pokládají mrtvolu Ivana Petroviče na pohřební hranici. Starý válečník vypadal jaksi menší, jako by se po smrti scvrkl. Ve tváři neměl vepsán mír, který by tam měli mít ti, kdo vstupují do království Morra, boha smrti, ale Felix si uvědomil, že Ivanovy poslední chvíle byly všechno, jen ne příjemné. Byl svědkem toho, že se Ulrika, jeho jediné dítě, změnila v upíra, tvora bez duše, který saje krev, a sám podlehl smrti z rukou sluhy jejího nemrtvého pána. Felix se zachvěl a přitáhl si vybledlý červený plášť ze sudenlandské vlny. Kdysi si myslel, že je do Ivanovy dcery zamilovaný. Co by měl cítit teď?
Odpověď zněla, že neví. Nebyl si jistý dokonce ani dokud byla ještě mezi živými. Uvědomil, si, že teď už nikdy nebude mít možnost to zjistit. Někde hluboko uvnitř v něm pomalu, vzdorně doutnal odpor k bohům, který se pomalu rozdmýchával v plamen. Začínal chápat, jak se cítí Gotrek.
Podíval se na trolobijce. Trpaslíkovy hrubé rysy byly nezvykle zamyšlené. Přikrčená mohutná postava, mnohem širší než postava kteréhokoli člověka, vypadala mezi kislevskými jezdci nemístně. Pohladil si jednou rukou pásku, která mu zakrývala chybějící oko, a pak se bezmyšlenkovitě poškrábal na oholené tetované hlavě. Velký hřeben červeně nabarvených vlasů se skláněl pod sněhem a námrazou. Vzhlédl, zachytil Felixův pohled a zavrtěl hlavou. Felix se dohadoval, že svým zvláštním způsobem měl Gotrek starého bojara rád. Co víc, Ivan Petrovič byl jakousi spojnicí s trolobijcovou záhadnou minulostí. Znal trpaslíka od dob své první výpravy do pustin Chaosu už před mnoha lety.
Při tom pomyšlení si Felix uvědomil, jak daleko od domova Ivan padl. Z tmavých lesů Sylvánie to musí být alespoň tři sta mil do chladných zemí na okraji Kislevu, kde kdysi vládl. Země starého bojara byla samozřejmě pryč, smetena obrovskou invazí Chaosu, která je dohnala až na jih k Praag.
"Snorri si myslí, že Ivan zemřel dobrou smrtí," prohlásil Snorri Nosohryz. Tvářil se zasmušile. Navzdory chladu nebyl druhý trolobijce oblečený lépe než Gotrek. Možná trpaslíci prostě nepociťují nepohodlí jako lidé. Pravděpodobnější bylo, že jsou příliš tvrdohlaví, než aby to připustili. Snorriho obvykle veselé stupidní rysy zastíral smutek. Možná nebyl tak necitelný, jak vypadal.
"Dobré smrti neexistují," zamumlal Felix tiše. Když si uvědomil, co řekl, pomodlil se, aby jej žádný z trpaslíků neslyšel. Koneckonců přísahal, že bude následovat Gotreka a napíše o trolobijcově záhubě epickou báseň. Připadalo mu to strašně dávno. Trpaslíci žili jen proto, aby si odpykali nějaký domnělý hřích nebo zločin tak, že zemřou rukou silné nestvůry nebo tváří v tvář beznadějné přesile.
Kislevané, kteří přežili, šli v řadě okolo a skládali poslední hold svému bývalému pánu. Mnozí z nich dělali znamení vlčího boha Ulrika prsty levé ruky, pak se podívali přes rameno a udělali jej znovu. Felix to chápal. Dosud byli téměř ve stínu hradu Drakenhof, té mocné citadely zla, který chtěl upíří pán Adolphus Krieger získat pro sebe. Vlastnil prastarý amulet a plán, jak ovládnout veškeré šlechtice noci. Místo toho se mu povedlo přivodit si jen svou zkázu.
Ale za jakou cenu? Tolik ztracených životů. Nedaleko stála druhá společná pohřební hranice, kterou zbylí Kislevané spěšně postavili pro své ostatní padlé. Na další byly pozůstatky upírových následovníků. Zde, v prokleté Sylvánii, nehodlali tito muži nechat ležel nespálené mrtvoly, aby nedošlo k temnému zmrtvýchvstání z rukou nějakého nekromanta.
Max Schreiber šel vpřed, opíral se při tom o svou hůl. Ve zlatých šatech vypadal každým coulem jako impozantní čaroděj. Ani skvrny od krve a trhliny po mečích v šatu tomuto muži neubíraly na důstojnosti, ale měl strnulý pohled a v obličeji prázdnotu, kterou se vyrovnal Gotrekovi. Max Ulriku miloval, možná víc než kdy Felix, a nyní ji také ztratil navždy. Felix doufal, že zarmoucený čaroděj neprovede nějakou hloupost.
Max čekal, dokud kolem bojarova těla neprošel poslední Kislevan, pak pohlédl na Wulfgara, hodnostně nejvyššího vůdce. Jezdec přikývl. Max pronesl slovo a třikrát udeřil koncem hole do země. S každým úderem vzplála jedna pohřební hranice. Magie byla silná a očividná. Kolem vlhkého dřeva se zatetelily zlaté plameny a pak se vznítilo. Na hřebících zatlučených do Snorriho lebky se zalesklo světlo, až to vypadalo, že mu na oholené hlavě vzplanul malý požár.
Dým pomalu stoupal, dřevo černalo, až se rozhořelo přirozenějším plamenem. Felix byl rád, že čaroděj použil magii. Za těchto podmínek neexistoval způsob, kterým by i trpaslíci dokázali rozdělat oheň.
Oheň se rychle šířil a brzy byl vzduch plný odporně sladkého zápachu hořícího masa. Felix nebyl připraven zůstat a dívat se, jak Ivana stravují plameny. Ten muž byl jeho přítel. Otočil se a kráčel ze zničeného sálu na chladný vzduch. Už tam čekali koně i vozy se zraněnými. Zemi pokrýval sníh. Někde tam venku byla Ulrika a její nová učitelka, hraběnka Gabriella, ale už byly mimo jeho dosah.
Na severu čekala válka. Přicházel Chaos. Trolobijci očekávali, že tam naleznou svou smrt.
Stařena vypadala unaveně. Děti, které šly vedle ní, byly na pohled vyhládlé. Měly na sobě hadry obvyklé u sylvánských rolníků. Jejich oči byly tůně beznaděje a utrpení. Kolem nich pár mužů v halenách postříkaných krví svíralo ve zmrzlých prstech vidle. Felix viděl, jak v jejich tvářích bojuje únava se strachem a pomalu vyhrává. Báli se jezdců i trpaslíků, ale byli příliš unavení a hladoví, než aby utekli.
"Co se vám stalo?" zeptal se Gotrek způsobem, který byl všechno, jen ne uklidňující. Díky tomu, jak držel mohutnou sekeru v jedné pěsti, vypadal ještě hrozivěji. "Proč putujete v zimě po těchto cestách?"
To byla dobrá otázka. Každý rozumný rolník by se teď choulil ve své chatrči. Felix už znal odpověď. Byli to uprchlíci.
"Přišly bestie," řekla nakonec stařena. "Z lesů. Zapálily naše domy, zapálily hospodu, zapálily všechno, většinu lidí zabily a ostatní odvlekly."
"Nespíš ke snídani," řekl Gotrek. Výraz ve tvářích uprchlíků Felixovi napověděl, že tohle nepotřebovali vědět.
"Bestie?" rozveselil se Snorri, což dělal vždycky, když byl boj na obzoru.
"Ano, mnoho," odpověděla stařena. "Objevily se z ničeho nic uprostřed zimy. Kdo by si to pomyslel? Možná měli fanatici pravdu. Možná přichází konec světa.
Říkají, že se bledí páni vrátili a hrad Drakenhof je zase obydlený."
"Z toho už nemusíte mít strach," prohlásil Felix, ale pak si přál, aby to neudělal. Ta babizna na něj hleděla, jako by byl idiot, což asi opravdu byl, když řekl něco takového. Samozřejmě že se sylvánští rolníci budou hradu Drakenhof a jeho obyvatel bát, ať už nějaký otrhaný cizinec prohlašuje, co chce.
"Říkáš, že spálili hospodu?" zeptal se Max.
"Ano. Zabili hostinského a většinu hostů."
"Snorri se těšil na vědro vodky," pronesl Snorri. "Snorri si myslí, že tyhle bestie potřebují dostat lekci."
Gotrek souhlasně přikývl. Toho se Felix bál. To, že méně než tucet nezraněných kislevských lučištníků, dva trolobijci, Felix a Max se mají postavit hordě bestií, žádného z trpaslíků v nejmenším nezastrašilo. Zato Kislevané, zocelení bojovníci z pohraničí, kde se hranice lidí stýkají s Chaosem, měli dost rozumu, aby měli obavy, pokud to Felix z jejich výrazů dokázal posoudit.
"Nechoďte," řekla jim stařena. "Jen vás zabijí. Radši pojďte s námi.
Stephansdorp je jen několik dní cesty odsud na jih. Bez sněhu je to méně než den."
"Pokud jej nevypálili také," opáčil Gotrek surově. Několik dětí začalo fňukat.
Jeden nebo dva muži vypadali, že se už už rozpláčou také. Felix jim to neměl za zlé. Nepochybně je na nohou drželo jen pomyšlení na útočiště v nedaleké vesnici u jejich příbuzných. Přímo před Felixovýma očima se jeden z mužů zhroutil na kolena a vidle mu vypadly z ochablých prstů. Udělal na hrudi znamení Shallyi a sklonil hlavu. Dvě z dětí k němu došly, zatahaly jej za rukáv a šeptaly: "Ta-ti."
Raději bychom měli jít, když chceme dohonit ty bestie," řekl Gotrek. Snorri souhlasně přikývl. Wulfgar zavrtěl hlavou. "Pohlídáme tyhle lidi na cestě k jejich příbuzným," řekl. "Musíme najít místo pro naše zraněné."
Když to říkal, tvářil se téměř zahanbeně. Felix mu to neměl za zlé. Kislevané byli smrtí Ivana těžce demoralizovaní a události na hradu Drakenhof otřásly odvahou i těch nejstatečnějších. Gotrek se na Wulfgara chvíli díval. Felix se bál, že trolobijce dobře zvolenými slovy pohovoří o odvaze a tvrdosti kislevského lidu, ale ten jen pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
"Co ty, Maxi?" zeptal se Felix. Čaroděj chvíli uvažoval, a pak řekl: "Půjdu s vámi. Bestie je třeba vyhladit."
Tón čarodějova hlasu naplnil Felixe obavami. Vypadalo to, že je stejně zatrpklý a plný vzteku jako Gotrek. Felix doufal, že se nepomátl z toho, co se stalo s Ulrikou. Na druhou stranu byl rád, že jde Max s nimi. Když došlo k boji, měl čaroděj stejnou cenu jako regiment lučištníků.
Felix rychle zauvažoval, že by se sám přidal k jezdcům, ale rozhodl se, že to neudělá. Nejen že by to bylo proti přísaze, kterou dal trolobijci, ale Felix se cítil bezpečněji ve společnosti Gotreka, Snorriho a Maxe, než by se cítil mezi Kislevany, přestože hodlali jít lovit bestie.
"Raději bychom měli vyrazit," slyšel ke svému překvapení, jak říká. "Pokud se tam chceme dostat do soumraku."
"Tohle místo se určitě změnilo od té doby, co jsme tu byli posledně," řekl Felix při pohledu na dosud doutnající ruiny kdysi zděné vesnice. Nikdo mu nevěnoval nejmenší pozornost. Sami byli příliš zaměstnáni prohlídkou trosek.
Moc tu toho nezbylo. Většina chatrčí byla postavena z proutí a mazanice, střechy byly doškové. Stěny teď byly prokopané dovnitř a střechy spálené. Jedině hospoda byla pevnější stavba, z klád a kamene. Té trvalo dost dlouho, než se zhroutila, pomyslel si Felix. Požár musel být opravdu prudký, když pohltil i takovou stavbu. Škoda, že je po ní, protože už se začíná horšit počasí.
Zatímco se rozhlížel, uvnitř se začaly pohybovat stínové postavy. Byly příliš velké a příliš znetvořené, než aby mohly být lidské. Znamenalo to jediné.
Bestie! Snorri téměř zavyl radostí, když si uvědomil, co vidí, a zamával kladivem i sekerou ve vzduchu. Gotrek pozvedl sekeru, přejel palcem po ostří, až mu začala téct krev, a pak vyplivl kletbu.
Pokud to bestie vyděsilo, nedaly to najevo. Vynořily se z trosek hospody. Některé měly volské hlavy, zatímco jiné měly hlavy vlků nebo jiných zvířat. Všechny byly obrovské a svalnaté. Všechny byly ozbrojené hrubými oštěpy, mohutnými kyji s hřeby nebo kladivy. Byl na ně absurdní pohled. Naposledy, když tudy Felix procházel, seděli U zeleného muže lidé a jemu večer uběhl v bizarní konverzaci s upíří hraběnkou. Nyní byla celá vesnička obklopující hospodu zničena. Ve svém životě Felix už viděl dost zabíjení a spoustu zničených vesnic, ale věděl, že si na to nikdy nezvykne. Nesmyslný masakr živil jeho vztek a zášť.
Tucet bestií se vrhlo vpřed. Očividně necítily tváří v tvář tak malé skupince protivníků žádný strach. Další křik se ozýval odevšud, ze zasněžených lesů kolem vypleněné vesnice. Felix doufal, že si spolu s ostatními neukousl větší kus, než dokáže spolknout.
Když se bestie rozběhly, Snorri s Gotrekem jim vyrazili vstříc. 'Vyrazili' bylo možná za těchto okolností nesprávné slovo, pomyslel si Felix. Krátké nohy trpaslíků je nesly takovou rychlostí, jaká by pro něj byla pohodlným poklusem. Ale v každém případě se vzdálenost mezi nimi rychle zkracovala. Felix se podíval na Maxe, jestli se čaroděj chystá seslat kouzlo. Max zkoumal okolí a vyhlížel další útočníky. Zdálo se, že věří tomu, že trolobijci bestie zvládnou.
Gotrek vrazil do skupinky kousek před Snorrim. Jeho sekera opsala ve vzduchu široký oblouk, odsekla paži nejbližší bestie a zabořila se do žaludku další, až se po zemi rozlétla krev a žluč. Třetí bestie se pokusila vyhrýt úder kyjem, který se vzápětí rozletěl na kusy. V příštím okamžiku skolil Snorri odzbrojenou bestii jednoručným úderem kladiva, zatímco sekeru v druhé zasekl do lebky další. Ozvalo se odporné křupnutí, jako by se rozštíplo shnilé dřevo.
Během několika úderů srdce bylo po bestiích. Gotrek se Snorrim stěží zpomalili. Gotrek skočil vpřed a rozsekl bestii s vlčí hlavou na dvě, až horní půlka těla odletěla na jednu stranu a spodní na druhou. Snorri zavířil jako arabský derviš a udeřil oběma zbraněmi na dalšího zplozence Chaosu. Kladivo trhalo maso, i když sekera prosekla žebra a zasekla se nestvůře hluboko do plic. Chvíli stála, zatímco jí z hrudi vybublávala krvavá pěna, a pak se zhroutila.
Bestie, které přežily, neměly ještě ani čas si uvědomit rozsah celé katastrofy. Řítily se vpřed a snažily se přemoci své protivníky. Očividně důvěřovaly pouhé hrubé síle svých úderů, ale nepočítaly s Gotrekovou silou a Snorriho zuřivostí. Gotrek zatočil sekerou v mohutném dvojitém oblouku, až je zahnal zpět. Snorri skočil vpřed a dopadl vedle něj; překulil se ve sněhu. Narazil do nohou jedné bestie, podtrhl jí je, zatímco sekerou skolil další - zasekl ji do kolene, až se bestie zhroutila k zemi. Aniž by Gotrek narušil tempo, jeho sekera dopadla dvakrát rychlostí blesku. Felix věděl, že se žádná ze zasažených bestií nezvedne, vzhledem ke strašlivé síle úderů. Pak sekera znovu vyletěla k obloze, aby uťala další bestii hlavu.
Nyní už byly stvůry Chaosu vyděšené. Otočily se a daly se na útěk. Gotrekova sekera zasáhla další z nich do zad. Snorri se vyhrabal na nohy a připravil si kladivo. Pak jim mrštil a zasáhl další zezadu do hlavy, až upadla do sněhu. Vzápětí Snorri kladivo zase zvedl a rozbil jim hlavu bestie na kaši.
Felix se rozhlédl. Z lesa se vynořily další skupinky bestií, právě včas, aby byly svědky osudu svých druhů. Felix nyní viděl, že jich není tolik, jak se obával. Byly to tři, nanjevýš pětičlenné skupiny. Zdálo se, že největší část tlupy se vynořila z hospody. Bestie stále ještě váhaly, zda mají zaútočit, když Max zvedl ruce a začal zaklínat. Během několika vteřin se mu v obou sevřených pěstech objevily koule světla jasnějšího než slunce. Když rozevřel prsty, vyrazily z nich blesky čisté zlaté záře. Ty proletěly mezi nestvůrami, pálily jim maso a rozpouštěly kosti. To už bylo na stvoření Chaosu příliš - rychle se obrátily a utekly do lesa.
Felix byl ohromen. Všechno proběhlo tak rychle, že ani neměl čas si zakrvácet meč. Když o tom uvažoval, cítil se téměř v rozpacích. Když Gotrek viděl jeho výraz, řekl.
"Neměj strach, človíčku. Budeš mít šanci zabít ty zplozence Chaosu, až je budeme pronásledovat do jejich doupat!"
"Bál jsem se, že to řekneš," řekl Felix. Vešel do trosek hospody. Všude byla mrtvá těla. Na sněhu ležely lidské kosti, rozlámané kvůli morku a rozkousané silnými čelistmi. Cítil, že se mu zvedá žaludek, ale ovládl se.
"Vypadá to, že se tu zastavily na svačinku," řekl Gotrek.
O dvě hodiny později se nad nimi skláněly koruny mohutných stromů. Sníh padal tak hustě, že Felix stěží viděl deset stop před sebe. Už dávno ztratili stopu bestií. Nyní se sotva vlekl sněhem s očima upřenýma na Gotrekova široká záda. V uších mu hvízdal vítr. Ve vlasech se mu rozpouštěly sněhové vločky. Vydechoval oblaka zmrzlé páry. Prsty měl příliš ztuhlé, než aby v nich udržel meč. Kdyby na ně teď zaútočili, nebyl si jistý, jestli by dokázal bojovat. Upřímně doufal, že trolobijci jsou na tom líp. Zoufale si přál být pryč s Kislevany. Teď nebyla vhodná doba na to, aby je v sylvánských lesích zastihla sněhová bouře.
Potřebovali rychle najít přístřeší, jinak jsou ztraceni.
