Felix Jaeger, zavržený syn bohatého šlechtice, se zapřísahal, že zaznamená všechny hrdinské činy trpasličího bojovníka Gotreka. Teď mu nezbývá než spolu s ním putovat od jednoho dobrodružství k druhému - a ve světě, kde vládnou síly Chaosu, o ně není nikdy nouze.
První kniha dobrodružství legendárních hrdinů Gotreka a Felixe ze světa Warhammeru.

Brož., 262 str., obálka John Gravato, překlad B. Matoušková, cena 329 Kč, vyšlo 6.2. 2019




Úryvek z románu:

"K čertu s lidskými vozky a k čertu se všema lidskýma ženskýma," mručel Gotrek a přidal i kletbu v trpasličím jazyce.
"Ty jsi lady Isoldu prostě musel urazit, co?" podrážděně opáčil Felix Jaeger. "Můžeme mluvit o štěstí, že nás rovnou nezastřelili. Jestli tedy může být 'štěstí' trčet v Reikwaldu na Geheimnisnacht."
"Za cestu jsme zaplatili. Měli jsme stejné právo tam sedět jako ona. A ti vozkové byli zbabělci," stěžoval si dál Gotrek. "Odmítli souboj jednoho proti jednomu. Nevadilo by mi, kdyby mě rozsekali ocelí, ale být zastřelen broky - to není smrt pro trolobijce."
Felix zavrtěl hlavou. Viděl, že na jeho společníka přichází špatná, černá nálada. Nebyl teď přístupný argumentům a Felix měl v hlavě spoustu dalších věcí. Slunce zapadalo a les v oparu tím získával rudé zabarvení. Dlouhé stíny děsivě tančily a připomínaly příliš mnoho příběhů o hrůzách, které se nacházely pod zeleným baldachýnem stromů.
Otřel si nos okrajem svého pláště a zabalil se těsněji do sudenlandské vlny. Odfrkl si a zadíval se na oblohu, kde se už objevily Morrslieb a Mannslieb, malý a velký měsíc. Zdálo se, že Morrslieb vydává mdlý zelenavý svit. To nebylo dobré znamení.
"Myslím, že na mě jde horečka," řekl Felix. Trolobijce k němu zvedl pohled a opovržlivě se zachechtal. V posledních paprscích zacházejícího slunce vypadal řetěz vedoucí od jeho nosu k ušnímu lalůčku jako krvavý oblouk. "Vaše rasa je slabá," odpověděl Gotrek. "Jediná horečka, kterou teď cítím, je bojová. Zní mi v hlavě."
Gotrek Gurnisson se otočil a zíral do temnoty lesa. "Tak vylez, bestiáku!" zařval. "Mám pro tebe dárek." Hlasitě se zasmál a přejel palcem po břitu své obrovské obouruční sekery. Felix na něm spatřil krev. Gotrek si jej začal sát.
"Sigmar nás chraň, buď tiše!" zasyčel Felix. "Kdo ví, co tam číhá v takové noci?"
Gotrek se na něj podíval. Felix zahlédl záblesk šílené fialové barvy v jeho očích. Felixova ruka sjela instinktivně blíž k jílci meče.
"Nepokoušej se mi rozkazovat, človíčku! Já jsem za Starší rasy a jsem podřízen pouze králům pod Horou, i když jsem teď vyhnanec." Felix se formálně uklonil. Byl dobře školen v použití meče. Jizvy na jeho obličeji naznačovaly, že se za svých studentských časů zúčastnil nejednoho souboje. Jednou zabil člověka a to ukončilo jeho nadějnou akademickou kariéru. I přesto se mu však nijak nezamlouvala myšlenka, že by měl bojovat s Trolobijcem. Konečky Gotrekových vlasů sice sahaly Felixovi jen po hrudník, ale trpaslík byl těžší a jeho tělo bylo samý sval. A Felix viděl Gotreka používat sekeru.
Trpaslík si úklonu vyložil jako omluvu a znovu se otočil do tmy. "Pojď ven!" křičel. "Nezajímá mě, že dneska v noci chodí po lesích mocnosti zla. Postavím se každému!"
Trpaslík se dostával do stavu zběsilosti. Během doby, kdy byli spolu, si Felix všiml, že dlouhá období trpaslíkovy sklíčenosti bývají často přerušena výbuchem zuřivosti. Byla to jedna z věcí, které Felixe fascinovaly. Věděl, že se Gotrek stal Trolobijcem, aby odčinil nějaký zločin. Přísahal, že bude hledat smrt v nerovných soubojích s příšerami, které ostatním nahánějí strach. Vypadal, že jeho trvalé rozhořčení hraničí s šílenstvím - ale přísahu dodržoval.
Možná, pomyslel si Felix, bych také zešílel, kdybych byl vyhnán do exilu, mimo svou rasu. K bláznivému trpaslíkovi cítil jakési sympatie. Felix věděl jaké to je, být vyhnán z domu, nemít kam jít. Souboj s Wolfgangem Krassnerem způsobil pořádný skandál.
Jenomže právě teď se je trpaslík pokoušel připravit oba dva o život a na tom se Felix nemínil podílet. Pomalu pokračoval cestou a jeho zrak občas znepokojeně zabloudil k jasným měsícům. Křik za ním neutichal.
"Copak mezi vámi nejsou žádní bojovníci? Pojďte ochutnat ostří mé sekery. Má žízeň!"
Jen blázen by mohl takto pokoušet osud a temné síly na Geheimnisnacht, Tajemnou noc, v temné hloubce lesů, pomyslel si Felix.
Gotrek něco zakřičel ve tvrdém hrdelním jazyku horských trpaslíků a pak přidal v reikspielu: "Pošlete mi hrdinu!"
I nyní mu odpovědělo jen ticho. Voda sražená z vlhké mlhy mu stékala po čele. Potom se z veliké dálky tichou nocí donesl zvuk cválajících koní.
Co jen to ten maniak provedl, pomyslel si Felix, pohoršil snad některou z Dávných mocností? Poslaly přízračné jezdce, aby nás odnesli?
Felix sešel z cesty. Zachvěl se, když se o jeho tvář otřely vlhké listy - jakoby to byly prsty mrtvol. Hřmění kopyt se blížilo pekelnou rychlostí po lesní cestě. Kdo jiný, než démon, mohl uhánět takovou rychlostí po klikaté stezce? Felix cítil, jak se mu třese ruka, když tasil svůj meč.
Byl jsem blázen, když jsem se připojil ke Gotrekovi, pomyslel si. Už nikdy tu báseň nedokončím. Už slyšel hlasité ržání koní, práskání biče a zvuk velikých kol.
"Dobře!" zařval Gotrek. Jeho hlas přicházel z cesty za Felixem. "Dobře!"
S příšerným rámusem se kolem přehnalo spřežení čtyř neuvěřitelně rychlých koní, kteří za sebou táhli černý kočár. Felix zahlédl, jak kola nadskočila na koleji v cestě. Rozeznal také černého vozku a přikrčil se zpět do křoví. Zaslechl blížící se zvuk kroků a vzápětí se keře před ním rozestoupily. Stál před ním Gotrek - vypadal šílenější a divočejší, než ho kdy Felix viděl. Jeho účes byl rozcuchaný, jeho tetované tělo bylo zašpiněné hnědým blátem a jeho pobitá kožená vesta byla rozervaná.
"Ti smrkáči se mě pokusili přejet!" řval. "Za nimi!"
Obrátil se a rychlým klusem vyrazil po blátivé cestě. Felix si všiml, že si trpaslík vesele zpívá v jazyce khazalid.


Bogenhafenská cesta dovedla oba k hospodě 'Stojící kameny'. Okenice byly zavřené a nebylo vidět žádné světlo. Ze stájí sice slyšeli řehtání, ale nebyl v nich žádný kočár, ani černý ani jakýkoliv jiný, jen pár hlučných poníků a vůz nějakého trhovce.
"Ten kočár už jsme stejně ztratili - možná bychom se tu mohli vyspat," navrhl Felix. Ostražitě se díval na malý měsíc, Morrslieb. Nepříjemný zelený svit byl silnější. "Nechci být venku pod tím zlým světlem."
"Jsi slaboch, človíčku. Taky zbabělec."
"Budou mít pivo."
"Na druhou stranu, některé tvoje návrhy mají něco do sebe. Ovšem lidské pivo je příliš vodnaté."
"Jistě," řekl Felix. Gotrek si nevšiml stopy ironie v jeho hlasu.
Hospoda nebyla sice opevněná, ale zdi byly tlusté a když zkusili dveře, byly zavřené na závoru. Gotrek začal tlouct na dveře topůrkem sekery. Neozvala se žádná odpověď.
"Cítím vevnitř lidi," zavrčel Gotrek. Felix se podivil, že trpaslík přes svůj vlastní puch cítí ještě něco jiného. Gotrek se nikdy nemyl a jeho účes byl vyztužen zvířecím lojem, aby držel.
"Zamkli se vevnitř. Na Geheimnisnacht nikdo nevychází z domu. Tedy mimo čarodějnic a těch, kdo jsou jedna ruka s démony."
"Ten černý vůz venku byl," řekl Gotrek.
"Jeho cestující nejspíš taky nebyli žádní dobráci od kosti. Okna měli zatažená a nikde nebylo vidět žádný erb."
"Jsem příliš vyschlý na takové maličkosti. No tak, otevřete, nebo na ty dveře vezmu sekeru!"
Felixovi se zdálo, že zevnitř zaslechl nějaké zvuky. Když přitiskl ucho na dveře, rozeznal uvnitř mručení hlasů a něco, co znělo jako pláč.
"Jestli nechceš, abych ti rozpůlil hlavu, človíčku, navrhuji, abys ustoupil stranou," ozval se Gotrek.
"Minutku. Hej, vy vevnitř! Otevřete! Můj přítel má velikou sekeru, zato trpělivost má malou. Radím vám, abyste ho poslechli. Jinak přijdete o dveře."
"Co že mám malého?" zajímal se Gotrek dotčeně.
Zevnitř zazněl vysoký, třaslavý křik: "Ve jménu Sigmara, vari démoni z hlubin!"
"Dobře, to by stačilo," luskl prsty Gotrek. "Čekal jsem dost dlouho."
Velikým obloukem se rozpřáhl sekerou. Felix ještě zahlédl, jak se runy jejího ostří lesknou ve svitu Morrsliebu. Pak rychle uskočil.
"U Sigmara!" zakřičel Felix. "Nemůžete nás vymítat. Jsme jenom obyčejní, unavení poutníci."
Ostří sekery se zakouslo do dveří se zvukem štípajícího se dřeva. Vzduchem se rozlétly třísky. Gotrek se otočil na Felixe a zlostně se zašklebil.
Felix si všiml díry po chybějícím zubu.
"Fušerská práce, tyhle člověčí dveře," řekl.
"Radím vám - otevřete, dokud máte ještě co," zakřičel Felix.
"Počkejte," ozval se třaslavý hlas. "Ty dveře mě u tesaře Jurgena stály pět korun!"
Závora byla odsunuta ze dveří a ty se otevřely. Stál v nich vysoký hubený muž, jehož smutný obličej byl orámován zplihlými šedivými vlasy. V ruce držel mohutný kyj. Za ním stála stařena, která držela talířek s hořící svíčkou.
"Svou zbraň nebudete potřebovat, pane. Žádáme vás pouze o nocleh," pronesl Felix.
"A pivo," zavrčel trpaslík.
"A pivo," souhlasil Felix.
"Spoustu piva," upřesnil Gotrek. Felix pohlédl na starého muže a bezmocně pokrčil rameny.
Uvnitř hostince se nacházel výčep s nízkým stropem. Barový pult byl tvořen prkny položenými přes dva sudy. Z kouta je podezíravě pozorovali tři ozbrojení muži, kteří vyhlíželi jako kupci. Všichni měli tasené dýky.
Jejich tváře se skrývaly ve stínu, a přesto vypadali znepokojeně.
Hostinský je rychle dostrkal dovnitř a zase zavřel. "Máte čím platit, Herr Doktor?" zeptal se nervózně. Felix viděl, jak mu ohryzek poskakuje.
"Nejsem profesor, jsem básník," odpověděl, přičemž vytáhl svůj hubený měšec a přepočítal několik posledních zbývajících mincí. "Nicméně zaplatit mohu."
"Jídlo," poručil Gotrek. "A pivo."
Stará žena se při jeho slovech rozplakala. Felix se na ni podíval.
"Tu bábu to nějak vzalo," poznamenal Gotrek.
Starý muž přikývl. "Náš Gunter se ztratil, ze všech nocí v roce zrovna dnes."
"Dejte mi nějaké pivo," připomněl se Gotrek. Hostinský zmizel. Gotrek se pomalu odkolébal ke stolu, u kterého seděli kupci. Ti ho ostražitě pozdravili.
"Ví někdo z vás něco o černém voze taženém čtyřmi černými koni?" otázal se Gotrek.
"Vy jste viděli černý kočár?" odpověděl jeden z kupců otázkou a z jeho hlasu čišel strach.
"Jestli jsme ho viděli? Ta zatracená věc mě málem přejela." Muž polkl.
Felix zaslechl spadnout sběračku. Uviděl, jak se pro ni hostinský sehnul a pak jim naplnil džbán.
"Tak to máte štěstí," poznamenal nejtlustší a nejblahobytněji vypadající kupec. "Říká se, že ten kočár řídí démoni. Každý rok na Geheimnisnacht ho slyšíme tudy projíždět. Říká se taky, že z Altdorfu vozí malé děti, aby je obětovali v Temném kruhu."
Gotrek se na něj se zájmem otočil. Směr, kterým se debata ubírala, se Felixovi přestával líbit.
"To je ale jenom pověst, že," řekl rychle.
"Ne, pane," bránil se hostinský vášnivě. "Každý rok slyšíme hluk, který dělá, když projíždí kolem. Před dvěma lety se Gunter podíval a viděl černý kočár, jak říkáte."
Při zvuku Gunterova jména se stará žena opět rozplakala. Hostinský přinesl guláš a dva velké džbány piva.
"Přineste pivo taky tady společníkovi," poručil Gotrek. Hostinský odešel pro další džbán.
"Kdo je Gunter," zeptal se jej Felix, když se vrátil. Stará žena hlasitě zanaříkala.
"Další pivo," křikl Gotrek. Hostinský vytřeštil oči na prázdné džbány. "Vezmi si moje," nabídl mu Felix. "Takže, můj hostiteli, kdo je Gunter?"
"A proč ta baba zavyje pokaždé, když se ozve jeho jméno?" dodal Gotrek, otíraje si ústa zablácenou rukou.
"Gunter je náš syn. Odpoledne odešel na dřevo a ještě se nevrátil."
"Gunter je hodný chlapec," posmrkávala stařena. "Co jen si bez něj počneme?"
"Možná se jen ztratil v lese."
"To je nemožné," opáčil hostinský. "Gunter zná okolní lesy tak dobře, jako já chlupy na své ruce. Už tu měl dávno být. Mám strach, že ho odnesly čarodějnice, aby ho obětovaly."
"Dopadne to s ním jako s dcerou Lotty Hauptmanové - Ingrid," řekl tlustý kupec.
Hostinský na něho vrhl nevraživý pohled. "Nechci slyšet žádné povídačky o snoubence mého syna," opáčil.
"Nech ho mluvit," poručil Gotrek. Kupec na něj upřel vděčný pohled. "Stejná věc se přihodila už před rokem v Hartzrochu, dole na cestě. Paní Hauptmannová se po setmění šla podívat na svou dospívající dceru; zdálo se jí totiž, že z jejího pokoje zaslechla nějaký hluk. Holka byla pryč.
Odnesla ji kdovíjaká magie, přímo z postele v zamčeném domě. Příští den se strhl křik a pláč. Našli jsme Ingrid. Byla samá modřina a v hrozném stavu."
Rozhlédl se kolem, aby se ujistil o jejich zájmu. "Ptali jste se jí, co se přihodilo?" otázal se Felix.
"Jistě, pane. Zdá se, že byla unesena démony, divokými bytostmi z lesů, k Temnému kruhu. Tam čekaly čarodějnice se zlými tvory z lesa. Chtěli ji na oltáři obětovat, ale jí se podařilo uvolnit a dovolávala se dobrého jména požehnaného Sigmara. Zatímco se z toho čarodějnice vzpamatovávaly, utekla. Pronásledovaly ji, ale nedohnaly ji."
"To měla štěstí," suše poznamenal Felix.
"Není proč to zesměšňovat, Herr Doktor. Šli jsme pak k tomu kruhu z tmavých kamenů a na rozdupané zemi jsme našli všelijaké stopy - lidské, zvířecí i stopy rozeklaných kopyt démonů. A na oltáři bylo asi roční dítě, vyvrhlé jako prase při zabíjačce."
"Démoni s rozeklanými kopyty?" zopakoval Gotrek. Felixovi se vůbec nelíbil zájem, zračící se v jeho očích. Kupec přikývl.
"Dnes večer bych se neodvážil jít k Temnému kruhu," řekl kupec. "Ani za všechno zlato z Altdorfu."
"To by byl úkol hodný hrdiny," nadhodil Gotrek a významně se přitom díval na Felixe. Ten se vyděsil.
"Nechceš mi snad říct, že--"
"Napadá tě lepší úkol pro Trolobijce, než postavit se těm démonům v jejich požehnanou noc? Byla by to slavná smrt."
"Byla by to hloupá smrt," zamumlal Felix.
"Co jsi říkal?"
"Nic."
"Jdeš se mnou, ne?" výhrůžně se zeptal Gotrek. Jezdil bříškem palce po ostří své sekery. Felix si všiml, že mu opět teče krev.
Pomalu přikývl. "Přísaha je přísaha."
Trpaslík ho plácl po zádech silou, která málem polámala Felixova žebra.
"Někdy si myslím, človíčku, že máš snad v žilách trpasličí krev. Tedy pokud by se někdo ze Starší rasy vůbec mohl snížil k takovému morganatickému svazku." Nato se vrátil ke svému pivu.
"Samozřejmě," zavrčel jeho druh s pohledem upřeným na jeho záda.


Felix hledal v batohu svou drátěnou košili. Všiml si, že hostinský, jeho žena i kupci se na něj dívají. Jejich oči na něj hleděly téměř s posvátnou bázní. Gotrek se svým pivem seděl blízko ohně a mumlal si něco v trpasličím jazyce.
"Vy s ním opravdu jdete?" šeptal tlustý kupec. Felix přikývl.
"Proč?"
"Zachránil mi život. Jsem mu zavázán." Felix se rozhodl, že raději nebude rozvádět okolnosti, za kterých se tak stalo.
"Vytáhl jsem toho človíčka zpod kopyt královské jízdy," zakřičel na ně Gotrek.
Felix hořce zaklel. Když se soukal do drátěné košile, přemýšlel o tom, že Gotrek nemá jen uši divokého lesního zvířete, ale i mozek.
"Jo. Človíček považoval za chytré přimíchat se k protestnímu pochodu proti císaři. Starý Karl Franz se vcelku rozumně rozhodl odpovědět na jejich požadavky útokem jízdy."
Kupci začínali opatrně couvat.
"Rebel," podařilo se Felixovi zachytit z jejich mumlání.
Felix cítil, že rudne. "Byla to další krutá a nespravedlivá daň. Stříbrňák za každé okno. Jako by toho nebylo dost, bohatí kupci si okna zazdili, zatímco altdorfská domobrana bourala díry do zdí chudáků. Měli jsme právo se ozvat."
"Na dopadení rebelů je vypsaná odměna," řekl kupec. "Velká odměna."
Felix se na něj upřeně díval. "Samozřejmě, císařova jízda nebyla žádný protivník pro sekeru mého společníka," pokračoval. "To byl ale masakr! Všude se válely hlavy, ruce, nohy... Stál na hromadě mrtvol."
"Zavolali lučištníky," přidal se Gotrek. "Zmizeli jsme postranní uličkou.
Nechat se rozstřílet na dálku by byla nemístná smrt."
Tlustý kupec se podíval na své společníky, pak na Gotreka, na Felixe a zase na své společníky. "Rozumný muž se do politiky neplete," řekl muži, který předtím mluvil o odměnách. Podíval se na Felixe. "Bez urážky, pane."
"Žádnou jsem neslyšel," odpověděl Felix. "To, co říkáte, je úplná pravda."
"Rebel nerebel," vložila se stařena, "Sigmar vám žehnej, jestli přivedete zpět mého malého Guntera."
"Není už malý, Liso," opáčil hostinský. "Je to urostlý mladý muž. Přesto doufám, že mi dovedete syna zpátky. Jsem starý a potřebuju ho, aby chodil na dřevo, koval koně, zvedal sudy a--"
"Jsem opravdu dojat tvými otcovskými city, hostinský," skočil mu do řeči Felix. Na hlavu si přitom nasadil koženou kuklu.
Gotrek vstal a podíval se na něj. Bouchl se masitou dlaní do hrudníku.
"Brnění je pro ženské a zbabělé elfy," řekl.
"Možná bych je raději měl nosit, Gotreku. Tedy jestli se mám vrátit živý se zprávou o tvých činech - jak jsem koneckonců přísahal."
"Máš pravdu, človíčku. A taky si pamatuj, že to není všechno, co jsi slíbil." Otočil se k hostinskému. "Jak najdeme Temný kruh?"
Felix cítil, jak mu vyschla ústa. Snažil se přemoci sám sebe, aby se mu netřásla ruka.
"Je tam stezka. Odbočuje z cesty. Zavedu vás k jejímu začátku."
"Dobře," řekl Gotrek. "Tohle je příliš dobrá příležitost, než abychom ji promarnili. Odčiním své hříchy a stanu v Železných síních svých otců. Staniž se vůle velkého Grungniho."
S těmi slovy udělal nad svou hrudí nezvyklé znamení zavřenou pěstí. "Pojď, človíčku, jdeme." Pak vykročil ze dveří.
Felix zvedl svůj ranec. Ve dveřích ho zastavila stařena a něco mu vtiskla do dlaně. "Prosím, pane," řekla. "Vezměte si to. Je to Sigmarův přívěsek. Bude vás chránit. Můj malý Gunter nosí jeho dvojče."
A jak dopadl , chtěl dodat Felix, ale výraz v jejím obličeji ho zarazil. Měla tam vepsán strach, starost a možná naději. Byl dojat.
"Udělám, co bude v mých silách, frau."
Venku byla jasná obloha se zeleným svitem měsíců. Otevřel dlaň. Leželo na ní malé železné kladivo na jemném řetězu. Pokrčil rameny a zavěsil si je na krk. Gotrek a starý muž už šli dolů cestou. Musel utíkat, aby je dostihl.


"Človíčku, co myslíš, že je tohle," zeptal se Gotrek ohnutý k zemi. Cesta před nimi pokračovala k Hartzrochu a Bogenhafenu. Felix došel k rozcestníku a sehnul se. Byl tam začátek stezky. Felix doufal, že se hostinský vrátil domů v pořádku.
"Stopa," řekl pak. "A vede na sever."
"Výborně, človíčku. Je to stopa kočáru a vede touhle stezkou na sever, k Temnému kruhu."
"Černý kočár," řekl Felix.
"Doufám, že ano. Jaká slavná noc! Všechny mé modlitby byly vyslyšeny. Příležitost odčinit co jsem spáchal a pomstít se té svini, co mě málem přejela." Gotrek se zlověstně zasmál, ale Felix si všiml změny v jeho chování. Byl napjatý, jako by očekával příchod osudné hodiny. Kromě toho byl neobvykle mnohomluvný.
"Kočár? Znamená to, že v čarodějnickém covenu je i vaše šlechta? Tolik je vaše císařství zkažené, človíčku?"
Felix potřásl hlavou. "Já nevím. Možná, že je jejich vůdce šlechtic.
Ostatní budou pravděpodobně místní lidé. Říká se, že nákaza Chaosu zasahuje na takových zapadlých místech hluboko."
Gotrek zavrtěl hlavou a poprvé se zdálo, že je zděšený. "Nad hloupostí vaší rasy bych zaplakal, človíčku. Být zkažený tak, že se i vaši vládci prodávají temným silám, to je strašné."
"Ne všichni jsou zkažení," namítl Felix rozzlobeně. "Je pravda, že někteří hledají moc nebo tělesná potěšení, ale těch je málo. Většina lidí stále věří. Ani Starší rasa není úplně bez viny. Slyšel jsem vyprávět o celých armádách trpaslíků oddaných Ničivým silám."
Gotrek hluboce zavrčel a odplivl si na zem. Felix sevřel jílec svého meče pevněji. Přemýšlel, jestli tentokrát nezašel příliš daleko.
"Máš pravdu," řekl nakonec Gotrek měkkým chladným hlasem. "O těchhle věcech se nám nemluví snadno. Přísahali jsme, že budeme věčně bojovat proti odpornostem, o kterých jsi mluvil. Proti nim a proti jejich temným vládcům."
"Stejně tak jsme přísahali i my. Máme lovce čarodějnic a zákony."
Gotrek zavrtěl hlavou. "Tvoji lidé to nechápou. Jsou měkcí a zkažení a žijou daleko od války. Nechápou, neví, jaké věci hlodají kořeny světa a chtějí nás všechny zničit. Lovci čarodějnic? Cha!" Odplivl si na zem. "Zákony! Je jen jedna cesta, jak se postavit Chaosu."
Výmluvně zamával svou sekerou.


Unaveně se plahočili lesem. Nad hlavami se jim horečně třpytily měsíce. Morrslieb teď planul ještě jasněji a jeho zelená záře barvila celou oblohu. Padala mlha a krajina, kterou procházeli, byla divoká a bezútěšná. Z trávy místy vyčnívaly balvany a vypadaly jako morové skvrny na kůži země.
Tu a tam měl Felix pocit, že nad hlavou slyší šum obrovských křídel, ale když se podíval vzhůru, viděl jen zelenou záři na obloze. Mlha se přelévala a šířila, takže to vypadalo, jako by kráčeli po dně nějakého pekelného oceánu.
Felixovi připadalo, že celé místo vyzařuje špatnou atmosféru. Vzduch páchl a Felixe celou dobu svrběl zátylek. Když byl ještě chlapec, pozoroval jednou v Altdorfu v otcově domě oblohu, jak černá hrozivými mraky. Pak přišla ta nejzběsilejší bouře ve známé historii. Nyní cítil stejné očekávání. Blízko něj se hromadily mocné síly, tím si byl jistý. Cítil se, jako by byl pouhým hmyzem lezoucím po těle obra, který se může kdykoli probudit a rozmáčknout ho.
I Gotrek vypadal sklíčeně. Ztichl a ani si pro sebe nebručel, jak to vždycky dělával. Znovu a znovu se zastavoval, kýval na Felixe, aby zůstal stát, a pak větřil. Felix viděl, jak je jeho tělo napnuté - každým nervem se snažil zachytit byť i sebemenší stopu něčeho. Potom zase vyrazil.
Všechny Felixovy svaly byly tuhé a napjaté. Přál si, aby byl s Gotrekem nechodil. Moje přísaha trpaslíkovi přece ještě neznamená, že bych měl čelit jisté smrti, říkal si. Možná bych se mohl ztratit v mlze.
Zatnul zuby. Byl hrdý na to, že je čestným mužem a jeho závazek vůči trpaslíkovi byl oprávněný. Trpaslík riskoval svůj život, aby ho zachránil. Jistě - to ještě nevěděl, že Gotrek hledá smrt, uchází se o ni, jako se muž uchází o dámu. To však jeho závazek nerušilo.
Pamatoval se na ten bujarý, bouřlivý večer v hospodách Labyrintu, kdy si odpřisáhli pokrevní bratrství kuriózním trpasličím rituálem. Souhlasil, že pomůže Gotrekovi v jeho úkolu.
Gotrek si přál, aby jeho jméno neupadlo v zapomnění a aby se nezapomnělo ani na jeho činy. Když se dozvěděl, že Felix je básník, požádal ho, aby ho doprovázel. Tehdy, v atmosféře hřejivého pivního přátelství, to vypadalo jako skvělý nápad. Sebevražedný úkol Trolobijce se zdál být vynikajícím materiálem pro epickou báseň. Takovou, která by Felixe proslavila.
V životěk by mě nenapadlo , pomyslel si Felix , že skončím takhle. Lov bestií na Geheimnisnacht. Ironicky se usmál. Jak snadné je zpívat o hrdinských činech v hostincích a divadlech, kde hrůza je pouhou věcí vykouzlenou slovy zkušených umělců. Takhle to vypadá jinak. Cítil, jak mu strach svírá vnitřnosti a tísnivá atmosféra v něm budila touhu křičet.
Faktem je, utěšoval se, že tohle všechno je výborný materiál pro báseň. Kdybych jen přežil, abych ji mohl napsat.