Felix Jaeger, zavržený syn bohatého šlechtice, se zapřísahal, že zaznamená všechny hrdinské činy trpasličího bojovníka Gotreka. Teď mu nezbývá než spolu s ním putovat od jednoho dobrodružství k druhému - a ve světě, kde vládnou síly Chaosu, o ně není nikdy nouze.
První kniha dobrodružství legendárních hrdinů Gotreka a Felixe ze světa Warhammeru.
Brož., 262 str., obálka John Gravato, překlad B. Matoušková, cena 329 Kč, vyšlo 6.2. 2019
Úryvek z románu:
"K čertu s lidskými vozky a k čertu se všema lidskýma ženskýma," mručel
Gotrek a přidal i kletbu v trpasličím jazyce.
"Ty jsi lady Isoldu prostě musel urazit, co?" podrážděně opáčil Felix
Jaeger. "Můžeme mluvit o štěstí, že nás rovnou nezastřelili. Jestli tedy
může být 'štěstí' trčet v Reikwaldu na Geheimnisnacht."
"Za cestu jsme zaplatili. Měli jsme stejné právo tam sedět jako ona. A ti
vozkové byli zbabělci," stěžoval si dál Gotrek. "Odmítli souboj jednoho
proti jednomu. Nevadilo by mi, kdyby mě rozsekali ocelí, ale být zastřelen
broky - to není smrt pro trolobijce."
Felix zavrtěl hlavou. Viděl, že na jeho společníka přichází špatná, černá
nálada. Nebyl teď přístupný argumentům a Felix měl v hlavě spoustu dalších
věcí. Slunce zapadalo a les v oparu tím získával rudé zabarvení. Dlouhé
stíny děsivě tančily a připomínaly příliš mnoho příběhů o hrůzách, které se
nacházely pod zeleným baldachýnem stromů.
Otřel si nos okrajem svého pláště a zabalil se těsněji do sudenlandské
vlny. Odfrkl si a zadíval se na oblohu, kde se už objevily Morrslieb
a Mannslieb, malý a velký měsíc. Zdálo se, že Morrslieb vydává mdlý
zelenavý svit. To nebylo dobré znamení.
"Myslím, že na mě jde horečka," řekl Felix. Trolobijce k němu zvedl pohled
a opovržlivě se zachechtal. V posledních paprscích zacházejícího slunce
vypadal řetěz vedoucí od jeho nosu k ušnímu lalůčku jako krvavý oblouk.
"Vaše rasa je slabá," odpověděl Gotrek. "Jediná horečka, kterou teď cítím,
je bojová. Zní mi v hlavě."
Gotrek Gurnisson se otočil a zíral do temnoty lesa. "Tak vylez, bestiáku!"
zařval. "Mám pro tebe dárek." Hlasitě se zasmál a přejel palcem po břitu
své obrovské obouruční sekery. Felix na něm spatřil krev. Gotrek si jej
začal sát.
"Sigmar nás chraň, buď tiše!" zasyčel Felix. "Kdo ví, co tam číhá v takové
noci?"
Gotrek se na něj podíval. Felix zahlédl záblesk šílené fialové barvy v jeho
očích. Felixova ruka sjela instinktivně blíž k jílci meče.
"Nepokoušej se mi rozkazovat, človíčku! Já jsem za Starší rasy a jsem
podřízen pouze králům pod Horou, i když jsem teď vyhnanec."
Felix se formálně uklonil. Byl dobře školen v použití meče. Jizvy na jeho
obličeji naznačovaly, že se za svých studentských časů zúčastnil nejednoho
souboje. Jednou zabil člověka a to ukončilo jeho nadějnou akademickou
kariéru. I přesto se mu však nijak nezamlouvala myšlenka, že by měl bojovat
s Trolobijcem. Konečky Gotrekových vlasů sice sahaly Felixovi jen po
hrudník, ale trpaslík byl těžší a jeho tělo bylo samý sval. A Felix viděl
Gotreka používat sekeru.
Trpaslík si úklonu vyložil jako omluvu a znovu se otočil do tmy. "Pojď
ven!" křičel. "Nezajímá mě, že dneska v noci chodí po lesích mocnosti zla.
Postavím se každému!"
Trpaslík se dostával do stavu zběsilosti. Během doby, kdy byli spolu, si
Felix všiml, že dlouhá období trpaslíkovy sklíčenosti bývají často
přerušena výbuchem zuřivosti. Byla to jedna z věcí, které Felixe
fascinovaly. Věděl, že se Gotrek stal Trolobijcem, aby odčinil nějaký
zločin. Přísahal, že bude hledat smrt v nerovných soubojích s příšerami,
které ostatním nahánějí strach. Vypadal, že jeho trvalé rozhořčení hraničí
s šílenstvím - ale přísahu dodržoval.
Možná, pomyslel si Felix, bych také zešílel, kdybych byl vyhnán do exilu,
mimo svou rasu. K bláznivému trpaslíkovi cítil jakési sympatie. Felix věděl
jaké to je, být vyhnán z domu, nemít kam jít. Souboj s Wolfgangem
Krassnerem způsobil pořádný skandál.
Jenomže právě teď se je trpaslík pokoušel připravit oba dva o život a na
tom se Felix nemínil podílet. Pomalu pokračoval cestou a jeho zrak občas
znepokojeně zabloudil k jasným měsícům. Křik za ním neutichal.
"Copak mezi vámi nejsou žádní bojovníci? Pojďte ochutnat ostří mé sekery.
Má žízeň!"
Jen blázen by mohl takto pokoušet osud a temné síly na Geheimnisnacht,
Tajemnou noc, v temné hloubce lesů, pomyslel si Felix.
Gotrek něco zakřičel ve tvrdém hrdelním jazyku horských trpaslíků a pak
přidal v reikspielu: "Pošlete mi hrdinu!"
I nyní mu odpovědělo jen ticho. Voda sražená z vlhké mlhy mu stékala po
čele. Potom se z veliké dálky tichou nocí donesl zvuk cválajících koní.
Co jen to ten maniak provedl, pomyslel si Felix, pohoršil snad některou
z Dávných mocností? Poslaly přízračné jezdce, aby nás odnesli?
Felix sešel z cesty. Zachvěl se, když se o jeho tvář otřely vlhké listy
- jakoby to byly prsty mrtvol. Hřmění kopyt se blížilo pekelnou rychlostí
po lesní cestě. Kdo jiný, než démon, mohl uhánět takovou rychlostí po
klikaté stezce? Felix cítil, jak se mu třese ruka, když tasil svůj meč.
Byl jsem blázen, když jsem se připojil ke Gotrekovi, pomyslel si. Už nikdy
tu báseň nedokončím. Už slyšel hlasité ržání koní, práskání biče a zvuk
velikých kol.
"Dobře!" zařval Gotrek. Jeho hlas přicházel z cesty za Felixem. "Dobře!"
S příšerným rámusem se kolem přehnalo spřežení čtyř neuvěřitelně rychlých
koní, kteří za sebou táhli černý kočár. Felix zahlédl, jak kola nadskočila
na koleji v cestě. Rozeznal také černého vozku a přikrčil se zpět do křoví.
Zaslechl blížící se zvuk kroků a vzápětí se keře před ním rozestoupily.
Stál před ním Gotrek - vypadal šílenější a divočejší, než ho kdy Felix
viděl. Jeho účes byl rozcuchaný, jeho tetované tělo bylo zašpiněné hnědým
blátem a jeho pobitá kožená vesta byla rozervaná.
"Ti smrkáči se mě pokusili přejet!" řval. "Za nimi!"
Obrátil se a rychlým klusem vyrazil po blátivé cestě. Felix si všiml, že si
trpaslík vesele zpívá v jazyce khazalid.
Bogenhafenská cesta dovedla oba k hospodě 'Stojící kameny'. Okenice byly
zavřené a nebylo vidět žádné světlo. Ze stájí sice slyšeli řehtání, ale
nebyl v nich žádný kočár, ani černý ani jakýkoliv jiný, jen pár hlučných
poníků a vůz nějakého trhovce.
"Ten kočár už jsme stejně ztratili - možná bychom se tu mohli vyspat,"
navrhl Felix. Ostražitě se díval na malý měsíc, Morrslieb. Nepříjemný
zelený svit byl silnější. "Nechci být venku pod tím zlým světlem."
"Jsi slaboch, človíčku. Taky zbabělec."
"Budou mít pivo."
"Na druhou stranu, některé tvoje návrhy mají něco do sebe. Ovšem lidské
pivo je příliš vodnaté."
"Jistě," řekl Felix. Gotrek si nevšiml stopy ironie v jeho hlasu.
Hospoda nebyla sice opevněná, ale zdi byly tlusté a když zkusili dveře,
byly zavřené na závoru. Gotrek začal tlouct na dveře topůrkem sekery.
Neozvala se žádná odpověď.
"Cítím vevnitř lidi," zavrčel Gotrek. Felix se podivil, že trpaslík přes
svůj vlastní puch cítí ještě něco jiného. Gotrek se nikdy nemyl a jeho účes
byl vyztužen zvířecím lojem, aby držel.
"Zamkli se vevnitř. Na Geheimnisnacht nikdo nevychází z domu. Tedy mimo
čarodějnic a těch, kdo jsou jedna ruka s démony."
"Ten černý vůz venku byl," řekl Gotrek.
"Jeho cestující nejspíš taky nebyli žádní dobráci od kosti. Okna měli
zatažená a nikde nebylo vidět žádný erb."
"Jsem příliš vyschlý na takové maličkosti. No tak, otevřete, nebo na ty
dveře vezmu sekeru!"
Felixovi se zdálo, že zevnitř zaslechl nějaké zvuky. Když přitiskl ucho na
dveře, rozeznal uvnitř mručení hlasů a něco, co znělo jako pláč.
"Jestli nechceš, abych ti rozpůlil hlavu, človíčku, navrhuji, abys ustoupil
stranou," ozval se Gotrek.
"Minutku. Hej, vy vevnitř! Otevřete! Můj přítel má velikou sekeru, zato
trpělivost má malou. Radím vám, abyste ho poslechli. Jinak přijdete
o dveře."
"Co že mám malého?" zajímal se Gotrek dotčeně.
Zevnitř zazněl vysoký, třaslavý křik: "Ve jménu Sigmara, vari démoni
z hlubin!"
"Dobře, to by stačilo," luskl prsty Gotrek. "Čekal jsem dost dlouho."
Velikým obloukem se rozpřáhl sekerou. Felix ještě zahlédl, jak se runy
jejího ostří lesknou ve svitu Morrsliebu. Pak rychle uskočil.
"U Sigmara!" zakřičel Felix. "Nemůžete nás vymítat. Jsme jenom obyčejní,
unavení poutníci."
Ostří sekery se zakouslo do dveří se zvukem štípajícího se dřeva. Vzduchem
se rozlétly třísky. Gotrek se otočil na Felixe a zlostně se zašklebil.
Felix si všiml díry po chybějícím zubu.
"Fušerská práce, tyhle člověčí dveře," řekl.
"Radím vám - otevřete, dokud máte ještě co," zakřičel Felix.
"Počkejte," ozval se třaslavý hlas. "Ty dveře mě u tesaře Jurgena stály pět
korun!"
Závora byla odsunuta ze dveří a ty se otevřely. Stál v nich vysoký hubený
muž, jehož smutný obličej byl orámován zplihlými šedivými vlasy. V ruce
držel mohutný kyj. Za ním stála stařena, která držela talířek s hořící
svíčkou.
"Svou zbraň nebudete potřebovat, pane. Žádáme vás pouze o nocleh," pronesl
Felix.
"A pivo," zavrčel trpaslík.
"A pivo," souhlasil Felix.
"Spoustu piva," upřesnil Gotrek. Felix pohlédl na starého muže a bezmocně
pokrčil rameny.
Uvnitř hostince se nacházel výčep s nízkým stropem. Barový pult byl tvořen
prkny položenými přes dva sudy. Z kouta je podezíravě pozorovali tři
ozbrojení muži, kteří vyhlíželi jako kupci. Všichni měli tasené dýky.
Jejich tváře se skrývaly ve stínu, a přesto vypadali znepokojeně.
Hostinský je rychle dostrkal dovnitř a zase zavřel. "Máte čím platit, Herr
Doktor?" zeptal se nervózně. Felix viděl, jak mu ohryzek poskakuje.
"Nejsem profesor, jsem básník," odpověděl, přičemž vytáhl svůj hubený měšec
a přepočítal několik posledních zbývajících mincí. "Nicméně zaplatit mohu."
"Jídlo," poručil Gotrek. "A pivo."
Stará žena se při jeho slovech rozplakala. Felix se na ni podíval.
"Tu bábu to nějak vzalo," poznamenal Gotrek.
Starý muž přikývl. "Náš Gunter se ztratil, ze všech nocí v roce zrovna
dnes."
"Dejte mi nějaké pivo," připomněl se Gotrek. Hostinský zmizel. Gotrek se
pomalu odkolébal ke stolu, u kterého seděli kupci. Ti ho ostražitě
pozdravili.
"Ví někdo z vás něco o černém voze taženém čtyřmi černými koni?" otázal se
Gotrek.
"Vy jste viděli černý kočár?" odpověděl jeden z kupců otázkou a z jeho
hlasu čišel strach.
"Jestli jsme ho viděli? Ta zatracená věc mě málem přejela." Muž polkl.
Felix zaslechl spadnout sběračku. Uviděl, jak se pro ni hostinský sehnul
a pak jim naplnil džbán.
"Tak to máte štěstí," poznamenal nejtlustší a nejblahobytněji vypadající
kupec. "Říká se, že ten kočár řídí démoni. Každý rok na Geheimnisnacht ho
slyšíme tudy projíždět. Říká se taky, že z Altdorfu vozí malé děti, aby je
obětovali v Temném kruhu."
Gotrek se na něj se zájmem otočil. Směr, kterým se debata ubírala, se
Felixovi přestával líbit.
"To je ale jenom pověst, že," řekl rychle.
"Ne, pane," bránil se hostinský vášnivě. "Každý rok slyšíme hluk, který
dělá, když projíždí kolem. Před dvěma lety se Gunter podíval a viděl černý
kočár, jak říkáte."
Při zvuku Gunterova jména se stará žena opět rozplakala. Hostinský přinesl
guláš a dva velké džbány piva.
"Přineste pivo taky tady společníkovi," poručil Gotrek. Hostinský odešel
pro další džbán.
"Kdo je Gunter," zeptal se jej Felix, když se vrátil. Stará žena hlasitě
zanaříkala.
"Další pivo," křikl Gotrek. Hostinský vytřeštil oči na prázdné džbány.
"Vezmi si moje," nabídl mu Felix. "Takže, můj hostiteli, kdo je Gunter?"
"A proč ta baba zavyje pokaždé, když se ozve jeho jméno?" dodal Gotrek,
otíraje si ústa zablácenou rukou.
"Gunter je náš syn. Odpoledne odešel na dřevo a ještě se nevrátil."
"Gunter je hodný chlapec," posmrkávala stařena. "Co jen si bez něj
počneme?"
"Možná se jen ztratil v lese."
"To je nemožné," opáčil hostinský. "Gunter zná okolní lesy tak dobře, jako
já chlupy na své ruce. Už tu měl dávno být. Mám strach, že ho odnesly
čarodějnice, aby ho obětovaly."
"Dopadne to s ním jako s dcerou Lotty Hauptmanové - Ingrid," řekl tlustý
kupec.
Hostinský na něho vrhl nevraživý pohled. "Nechci slyšet žádné povídačky
o snoubence mého syna," opáčil.
"Nech ho mluvit," poručil Gotrek. Kupec na něj upřel vděčný pohled.
"Stejná věc se přihodila už před rokem v Hartzrochu, dole na cestě. Paní
Hauptmannová se po setmění šla podívat na svou dospívající dceru; zdálo se
jí totiž, že z jejího pokoje zaslechla nějaký hluk. Holka byla pryč.
Odnesla ji kdovíjaká magie, přímo z postele v zamčeném domě. Příští den se
strhl křik a pláč. Našli jsme Ingrid. Byla samá modřina a v hrozném stavu."
Rozhlédl se kolem, aby se ujistil o jejich zájmu. "Ptali jste se jí, co se
přihodilo?" otázal se Felix.
"Jistě, pane. Zdá se, že byla unesena démony, divokými bytostmi z lesů,
k Temnému kruhu. Tam čekaly čarodějnice se zlými tvory z lesa. Chtěli ji na
oltáři obětovat, ale jí se podařilo uvolnit a dovolávala se dobrého jména
požehnaného Sigmara. Zatímco se z toho čarodějnice vzpamatovávaly, utekla.
Pronásledovaly ji, ale nedohnaly ji."
"To měla štěstí," suše poznamenal Felix.
"Není proč to zesměšňovat, Herr Doktor. Šli jsme pak k tomu kruhu z tmavých
kamenů a na rozdupané zemi jsme našli všelijaké stopy - lidské, zvířecí
i stopy rozeklaných kopyt démonů. A na oltáři bylo asi roční dítě, vyvrhlé
jako prase při zabíjačce."
"Démoni s rozeklanými kopyty?" zopakoval Gotrek. Felixovi se vůbec nelíbil
zájem, zračící se v jeho očích. Kupec přikývl.
"Dnes večer bych se neodvážil jít k Temnému kruhu," řekl kupec. "Ani za
všechno zlato z Altdorfu."
"To by byl úkol hodný hrdiny," nadhodil Gotrek a významně se přitom díval
na Felixe. Ten se vyděsil.
"Nechceš mi snad říct, že--"
"Napadá tě lepší úkol pro Trolobijce, než postavit se těm démonům v jejich
požehnanou noc? Byla by to slavná smrt."
"Byla by to hloupá smrt," zamumlal Felix.
"Co jsi říkal?"
"Nic."
"Jdeš se mnou, ne?" výhrůžně se zeptal Gotrek. Jezdil bříškem palce po
ostří své sekery. Felix si všiml, že mu opět teče krev.
Pomalu přikývl. "Přísaha je přísaha."
Trpaslík ho plácl po zádech silou, která málem polámala Felixova žebra.
"Někdy si myslím, človíčku, že máš snad v žilách trpasličí krev. Tedy pokud
by se někdo ze Starší rasy vůbec mohl snížil k takovému morganatickému
svazku." Nato se vrátil ke svému pivu.
"Samozřejmě," zavrčel jeho druh s pohledem upřeným na jeho záda.
Felix hledal v batohu svou drátěnou košili. Všiml si, že hostinský, jeho
žena i kupci se na něj dívají. Jejich oči na něj hleděly téměř s posvátnou
bázní. Gotrek se svým pivem seděl blízko ohně a mumlal si něco v trpasličím
jazyce.
"Vy s ním opravdu jdete?" šeptal tlustý kupec. Felix přikývl.
"Proč?"
"Zachránil mi život. Jsem mu zavázán." Felix se rozhodl, že raději nebude
rozvádět okolnosti, za kterých se tak stalo.
"Vytáhl jsem toho človíčka zpod kopyt královské jízdy," zakřičel na ně
Gotrek.
Felix hořce zaklel. Když se soukal do drátěné košile, přemýšlel o tom, že
Gotrek nemá jen uši divokého lesního zvířete, ale i mozek.
"Jo. Človíček považoval za chytré přimíchat se k protestnímu pochodu proti
císaři. Starý Karl Franz se vcelku rozumně rozhodl odpovědět na jejich
požadavky útokem jízdy."
Kupci začínali opatrně couvat.
"Rebel," podařilo se Felixovi zachytit z jejich mumlání.
Felix cítil, že rudne. "Byla to další krutá a nespravedlivá daň. Stříbrňák
za každé okno. Jako by toho nebylo dost, bohatí kupci si okna zazdili,
zatímco altdorfská domobrana bourala díry do zdí chudáků. Měli jsme právo
se ozvat."
"Na dopadení rebelů je vypsaná odměna," řekl kupec. "Velká odměna."
Felix se na něj upřeně díval. "Samozřejmě, císařova jízda nebyla žádný
protivník pro sekeru mého společníka," pokračoval. "To byl ale masakr!
Všude se válely hlavy, ruce, nohy... Stál na hromadě mrtvol."
"Zavolali lučištníky," přidal se Gotrek. "Zmizeli jsme postranní uličkou.
Nechat se rozstřílet na dálku by byla nemístná smrt."
Tlustý kupec se podíval na své společníky, pak na Gotreka, na Felixe a zase
na své společníky. "Rozumný muž se do politiky neplete," řekl muži, který
předtím mluvil o odměnách. Podíval se na Felixe. "Bez urážky, pane."
"Žádnou jsem neslyšel," odpověděl Felix. "To, co říkáte, je úplná pravda."
"Rebel nerebel," vložila se stařena, "Sigmar vám žehnej, jestli přivedete
zpět mého malého Guntera."
"Není už malý, Liso," opáčil hostinský. "Je to urostlý mladý muž. Přesto
doufám, že mi dovedete syna zpátky. Jsem starý a potřebuju ho, aby chodil
na dřevo, koval koně, zvedal sudy a--"
"Jsem opravdu dojat tvými otcovskými city, hostinský," skočil mu do řeči
Felix. Na hlavu si přitom nasadil koženou kuklu.
Gotrek vstal a podíval se na něj. Bouchl se masitou dlaní do hrudníku.
"Brnění je pro ženské a zbabělé elfy," řekl.
"Možná bych je raději měl nosit, Gotreku. Tedy jestli se mám vrátit živý se
zprávou o tvých činech - jak jsem koneckonců přísahal."
"Máš pravdu, človíčku. A taky si pamatuj, že to není všechno, co jsi
slíbil." Otočil se k hostinskému. "Jak najdeme Temný kruh?"
Felix cítil, jak mu vyschla ústa. Snažil se přemoci sám sebe, aby se mu
netřásla ruka.
"Je tam stezka. Odbočuje z cesty. Zavedu vás k jejímu začátku."
"Dobře," řekl Gotrek. "Tohle je příliš dobrá příležitost, než abychom ji
promarnili. Odčiním své hříchy a stanu v Železných síních svých otců.
Staniž se vůle velkého Grungniho."
S těmi slovy udělal nad svou hrudí nezvyklé znamení zavřenou pěstí. "Pojď,
človíčku, jdeme." Pak vykročil ze dveří.
Felix zvedl svůj ranec. Ve dveřích ho zastavila stařena a něco mu vtiskla
do dlaně. "Prosím, pane," řekla. "Vezměte si to. Je to Sigmarův přívěsek.
Bude vás chránit. Můj malý Gunter nosí jeho dvojče."
A jak dopadl , chtěl dodat Felix, ale výraz v jejím obličeji ho zarazil.
Měla tam vepsán strach, starost a možná naději. Byl dojat.
"Udělám, co bude v mých silách, frau."
Venku byla jasná obloha se zeleným svitem měsíců. Otevřel dlaň. Leželo na
ní malé železné kladivo na jemném řetězu. Pokrčil rameny a zavěsil si je na
krk. Gotrek a starý muž už šli dolů cestou. Musel utíkat, aby je dostihl.
"Človíčku, co myslíš, že je tohle," zeptal se Gotrek ohnutý k zemi. Cesta
před nimi pokračovala k Hartzrochu a Bogenhafenu. Felix došel k rozcestníku
a sehnul se. Byl tam začátek stezky. Felix doufal, že se hostinský vrátil
domů v pořádku.
"Stopa," řekl pak. "A vede na sever."
"Výborně, človíčku. Je to stopa kočáru a vede touhle stezkou na sever,
k Temnému kruhu."
"Černý kočár," řekl Felix.
"Doufám, že ano. Jaká slavná noc! Všechny mé modlitby byly vyslyšeny.
Příležitost odčinit co jsem spáchal a pomstít se té svini, co mě málem
přejela." Gotrek se zlověstně zasmál, ale Felix si všiml změny v jeho
chování. Byl napjatý, jako by očekával příchod osudné hodiny. Kromě toho
byl neobvykle mnohomluvný.
"Kočár? Znamená to, že v čarodějnickém covenu je i vaše šlechta? Tolik je
vaše císařství zkažené, človíčku?"
Felix potřásl hlavou. "Já nevím. Možná, že je jejich vůdce šlechtic.
Ostatní budou pravděpodobně místní lidé. Říká se, že nákaza Chaosu zasahuje
na takových zapadlých místech hluboko."
Gotrek zavrtěl hlavou a poprvé se zdálo, že je zděšený. "Nad hloupostí vaší
rasy bych zaplakal, človíčku. Být zkažený tak, že se i vaši vládci
prodávají temným silám, to je strašné."
"Ne všichni jsou zkažení," namítl Felix rozzlobeně. "Je pravda, že někteří
hledají moc nebo tělesná potěšení, ale těch je málo. Většina lidí stále
věří. Ani Starší rasa není úplně bez viny. Slyšel jsem vyprávět o celých
armádách trpaslíků oddaných Ničivým silám."
Gotrek hluboce zavrčel a odplivl si na zem. Felix sevřel jílec svého meče
pevněji. Přemýšlel, jestli tentokrát nezašel příliš daleko.
"Máš pravdu," řekl nakonec Gotrek měkkým chladným hlasem. "O těchhle věcech
se nám nemluví snadno. Přísahali jsme, že budeme věčně bojovat proti
odpornostem, o kterých jsi mluvil. Proti nim a proti jejich temným
vládcům."
"Stejně tak jsme přísahali i my. Máme lovce čarodějnic a zákony."
Gotrek zavrtěl hlavou. "Tvoji lidé to nechápou. Jsou měkcí a zkažení
a žijou daleko od války. Nechápou, neví, jaké věci hlodají kořeny světa
a chtějí nás všechny zničit. Lovci čarodějnic? Cha!" Odplivl si na zem.
"Zákony! Je jen jedna cesta, jak se postavit Chaosu."
Výmluvně zamával svou sekerou.
Unaveně se plahočili lesem. Nad hlavami se jim horečně třpytily měsíce.
Morrslieb teď planul ještě jasněji a jeho zelená záře barvila celou oblohu.
Padala mlha a krajina, kterou procházeli, byla divoká a bezútěšná. Z trávy
místy vyčnívaly balvany a vypadaly jako morové skvrny na kůži země.
Tu a tam měl Felix pocit, že nad hlavou slyší šum obrovských křídel, ale
když se podíval vzhůru, viděl jen zelenou záři na obloze. Mlha se přelévala
a šířila, takže to vypadalo, jako by kráčeli po dně nějakého pekelného
oceánu.
Felixovi připadalo, že celé místo vyzařuje špatnou atmosféru. Vzduch páchl
a Felixe celou dobu svrběl zátylek. Když byl ještě chlapec, pozoroval
jednou v Altdorfu v otcově domě oblohu, jak černá hrozivými mraky. Pak
přišla ta nejzběsilejší bouře ve známé historii. Nyní cítil stejné
očekávání. Blízko něj se hromadily mocné síly, tím si byl jistý. Cítil se,
jako by byl pouhým hmyzem lezoucím po těle obra, který se může kdykoli
probudit a rozmáčknout ho.
I Gotrek vypadal sklíčeně. Ztichl a ani si pro sebe nebručel, jak to
vždycky dělával. Znovu a znovu se zastavoval, kýval na Felixe, aby zůstal
stát, a pak větřil. Felix viděl, jak je jeho tělo napnuté - každým nervem
se snažil zachytit byť i sebemenší stopu něčeho. Potom zase vyrazil.
Všechny Felixovy svaly byly tuhé a napjaté. Přál si, aby byl s Gotrekem
nechodil. Moje přísaha trpaslíkovi přece ještě neznamená, že bych měl čelit
jisté smrti, říkal si. Možná bych se mohl ztratit v mlze.
Zatnul zuby. Byl hrdý na to, že je čestným mužem a jeho závazek vůči
trpaslíkovi byl oprávněný. Trpaslík riskoval svůj život, aby ho zachránil.
Jistě - to ještě nevěděl, že Gotrek hledá smrt, uchází se o ni, jako se muž
uchází o dámu. To však jeho závazek nerušilo.
Pamatoval se na ten bujarý, bouřlivý večer v hospodách Labyrintu, kdy si
odpřisáhli pokrevní bratrství kuriózním trpasličím rituálem. Souhlasil, že
pomůže Gotrekovi v jeho úkolu.
Gotrek si přál, aby jeho jméno neupadlo v zapomnění a aby se nezapomnělo
ani na jeho činy. Když se dozvěděl, že Felix je básník, požádal ho, aby ho
doprovázel. Tehdy, v atmosféře hřejivého pivního přátelství, to vypadalo
jako skvělý nápad. Sebevražedný úkol Trolobijce se zdál být vynikajícím
materiálem pro epickou báseň. Takovou, která by Felixe proslavila.
V životěk by mě nenapadlo , pomyslel si Felix , že skončím takhle. Lov bestií
na Geheimnisnacht. Ironicky se usmál. Jak snadné je zpívat o hrdinských
činech v hostincích a divadlech, kde hrůza je pouhou věcí vykouzlenou slovy
zkušených umělců. Takhle to vypadá jinak. Cítil, jak mu strach svírá
vnitřnosti a tísnivá atmosféra v něm budila touhu křičet.
Faktem je, utěšoval se, že tohle všechno je výborný materiál pro báseň.
Kdybych jen přežil, abych ji mohl napsat.