U irského pobřeží je obrovskou mořskou příšerou roztrhána na kusy rybářská loď. Ve stejnou dobu se Connorův detektor anomálií zblázní; ukazuje nejméně půl tuctu trhlin v čase, všechny na opuštěném – a politicky velice problematickém – ostrově…
Zatímco Lester svádí v zájmu své kariéry boj o to, aby se celý příběh nedostal na titulní stránky všech novin, Cutter a jeho tým zápasí s příbojem ve snaze dostat se na ostrov, jen aby zjistili, že je čeká boj na život a na smrt se strašlivými netvory a drsnými přírodními podmínkami.
Další nový příběh ze světa Primevalu časově zasazený do druhé řady seriálu u nás známého pod českým jménem Pravěk útočí.
Váz., 264 str., překlad Petr Caha, cena 259 Kč, vyšlo 31. srpna 2012




Úryvek z románu:

Jedna

Motor zakašlal, zabrblal a chcípl. Byli v severním Atlantiku, tři sta námořních mil od nejbližšího pobřeží.
„Zatraceně, Micheli; udělej s tím něco. Vyčistil jsi svíčky?“
„Vyčistil, taťko,“ zařval Micheal, aby přehlušil burácení bouře. „To ten motor.“
„S motorem nic špatného není, chlapče.“
„Jo, až na to, že je čtyřicet let starý.“
„Teď se se mnou nehádej. Jsme hříčkou vln. Jdi tam dolů.“
Stáli v kormidelní kabině a mračili se jeden na druhého. Michael Mackey, černovlasý a šest stop vysoký bez bot, udeřil jednou velkou pěstí do kompasnice, pak se otočil a poklopem, který měli za sebou, slezl do podpalubí.
Jeho otec James bafal z cigarety, dokud se její koneček v šeru soumraku nerozžhavil do žluta. S jednou rukou zlehka položenou na kormidelním kole se naklonil dopředu a vyhlédl přes solí ulepené sklo oken kormidelní kabiny. Pod jeho nohama velký, mohutný trawler stoupal a klesal na vlnách jako kachnička ve vaně. Kormorán byl šedesát stop dlouhý, celý postavený ze dřeva. Byla to loď jeho otce a jednoho dne bude Michaelova, tedy pokud Atlantik nerozhodne jinak.
James si rukou zamnul šedivějící bradu a pak stiskl palcem vypínač interkomu.
„Kierane, jsi vzhůru?“
Po chvíli se z přístroje ozvalo praskání.
„Jo – myslíš, že to jde jinak? Poletujeme tady dole jako kuličky v dětském chrastítku.“
„Slez dolů a helfni Michaelovi s motorem. Už nás zase zradil.“
„Ježíši, skippere.“
„Prostě tam jdi. A vzbuď ostatní. Jo, a oblečte si záchranné obleky, komplet. Pro jistotu.“
„Už jdu. Vybrala si hodně špatnou noc na to, aby to vzdala.“
James zvedl palec.
„Ještě to nevzdala,“ zavrčel hlasitě.
Řev bouře byl ohlušující, stejně jako nemilosrdné burácení vln. Kormorán plul k domovu s větrem vanoucím od pravoboku – přímo Jamesovi do levého ucha. Moře všude kolem lodi připomínalo převalující se hory s čepičkami bílé pěny. Některé dosahovaly výše pětadvaceti stop; jejich vrcholky byly výš, než anténní stožár.
Trawler si probojovával cestu po strmých bocích jednotlivých vln a když přejížděl jejich hřebeny, jeho trup se hluboko propadal. Nahoře mu vždycky udeřil vítr do zádi, takže se trochu svezl do strany, a James tvrdohlavě bojoval, klel a modlil se současně, jak otáčel kormidelním kolem, aby loď správně nasměroval na cestu dolů po vlně. V tu chvíli tlak větru zmizel a on mohl znovu srovnat kurz. Kdyby vítr natočil na hřebeni vlny loď napříč, následující vlna by ji zaplavila, zasáhla by ji na plocho a patrně převrátila.
„Po takovém úlovku by mi to ještě chybělo,“ řekl James hořce a potáhl ze své cigarety tak zuřivě, až z ní vyletěly jiskry. Nákladní prostor byl plný slušně velkých tresek; byl to nejlepší úlovek, jaký měl za celé měsíce. Teď za něj ale zaplatí.
Bez pohonu sotva mohli dělat víc, než držet trawler před větrem a doufat, že v té bouři udrží na hladině dokud Michael nepřiměje motor k poslušnosti. Bouře je odkláněla z kurzu, na jihovýchod, směrem k Biskajskému zálivu. Ten byl co do bouří skoro stejně zlý, jako otevřený Atlantik. Kiernan Fitzsimon se vpotácel po schůdcích do kormidelní kabiny. Šklebil se, pihovatý obličej pod čupřinou rezavých vlasů bledý.
„Ta má dobrých padesát uzlů, nebo jsem Holanďan,“ zařval. „Už jsi někdy zažil takovou čínu, skippere?“
James se bezděčně usmál. Kiernanovu prostomyslnému nadšení se nedalo odolat. „Až příliš mnoho. Teď už jsem moc starý, abych na tom viděl tu veselou stránku.“
„Ale no tak, kde je tvůj smysl pro dobrodružství? Měl jsi pravdu, že jsi vyrazil na tenhle lov tresek. Narazili jsme na ně přesně tam, kde jsi říkal, že budou. Až se dostaneme domů, budou z nás boháči.“
„Boháči,“ zopakoval James pochybovačně. Se zavrčením škubl kormidlem, aby vyrovnal tlak moře a vlny, jak se trawler vyhoupl na další hřeben a bouře do něj udeřila plnou silou. Loď se nahnula o třicet stupňů na levobok. Prázdný hrnek na kafe sklouzl z kompasnice a rozbil se o palubu.
Kiernan, zářivě červené vlasy v oranžovém záchranném obleku, odletěl ke stěně, s tupým zaduněním na ni narazil a zatvářil se ještě nepřítomněji, než obvykle. James tam stál pevně jako menhir, zuby vyceněné, cigaretu zlomenou napůl. Jak zápasil s kolem, cedil skrze zuby nadávky.
Loď se zpola otočila na stranu, pak zase zpátky, jako automobil, který dostal smyk na louži oleje, jen o třicet tun těžší. Potom byli zase v klidu závětrné strany vlny, s přídí mířící do temné propasti rozbouřených vod.
James do ní hleděl s obličejem perlícím se potem a na vteřinku by přísahal, že tam v hluboko v temném srdci vod uviděl světlo. Jenom jako zablesknutí.
Promnul si oči, supěl námahou.
„Kiernane, jsi v pořádku?“
„V pořádku, skippere.“ Smutně si třel stranu tváře.
„Slez dolů a podívej se, jak to jde Michaelovi. Řekni mu, že ten motor musí spustit co nejdříve, jinak—“ Odmlčel se. „Prostě mu to řekni.“
„Řeknu.“ Kiernan potřásl hlavou jako boxer, který dostal pořádnou pecku a zamířil po schůdcích na záď.
James Mackay vyplivl žalostné zbytky ručně ubalené cigarety. Moc rád by si zapálil další, ale netroufal si pustit kormidelní kolo, ani na vteřinku. Tiše zaklel, proklel tu mrchu loď, ale současně ji chválil a konejšil ji, jako by to byla žena a on se ji snažil svést.
Venku zuřil severoatlantický výrobce vdov. James se podíval na zářící a blikající obrazovku povětrnostní mapy. Západně od Irska se na ní otáčel velký bílý trychtýř; oni se nacházeli přímo v jeho středu, jako štěnice lapená ve víru pračky.
„Jsme moc daleko,“ zašeptal. Kormorán nebyl stavěný na volné moře. Byla to loď pro pobřežní rybolov západně od Bantry Bay. James úmyslně vyplul dál, aby vyzkoušel tamní vody. Východní thuleanský hřbet byl podmořský šelf, který se táhl nějakých čtyři sta mil od Corku. V trochu mělčích vodách šelfu, které jim nabízely hojnost potravy, byly tresky. Kormorán si jimi naplnil nákladní prostor během několika hodin a zrovna ujížděli na plný výkon zpátky, když vypukla ta bouře. Byla příliš velká, než aby se dala obeplout, a tak James zavedl loď i její posádku přímo do jejího středu spoléhaje na svoji zručnost a štěstí, stejně jako na solidní konstrukci lodě svého táty.
Zespod se ozvalo brblavé vrčení, jak naftový motor asi na minutu naběhl; znělo to jako špatně naladěné zvíře. Pak zase umlkl a vrčení vystřídaly tlumené kletby a zvonění kovu o kov. Michael byl hotový čaroděj, když šlo o techniku, ale temperament zdědil po své matce.
Nikdy víc, pomyslel si James, když mu na zádech vyrazil studený pot. Nikdy víc. Od teďka pro mě bude dost dobrá práce na břehu. Na tohle už jsem moc starý.
Když se mu loď pod nohama náhle otřásla, vznesla se do vzduchu a pak zase dopadla dolů, James si byl na okamžik jistý, že v kuželu světel můstku něco zahlédl, něco, co nebylo voda, ani explozivní rozstříknutí zvlášť velké vlny. Zdálo se, že se to převalilo v moři před přídí, kratičký záblesk něčeho obrovského. Na okamžik křečovitě zavřel unavené oči, a světlo se přes jeho víčka zbarvilo do ruda.
Když oči znovu otevřel, před sebou měl zase jen černé a bílé běsnění moře, příď trawleru, která se střídavě zvedala a klesala a vlny, valící se proti ni, jako by ji chtěly pohřbít.
Bože, já jsem unavený, pomyslel si James. Z vyčerpání už začínám mít vidiny.
Pohlédl na radar, ale byl to jen rozmazaný chaos: ryby, proudy teplé a studené vody, dokonce kontejnery spláchnuté z palub nákladních lodí. Moře bylo plné života, jeho hlubiny obydlené stejně hustě, jako kterékoliv město postavené člověkem, a současně to byla větší divočina, než nejvzdálenější polární ledové pláně. Na planetě byly rozlehlé kusy mořského dna, které nikdy nebyly propátrány ani zmapovány, kde člověk nikdy nestanul a nikdy nestane. James si vzpomínal, jak mu tohle říkal jeho vlastní táta, doma u zapáleného krbu, když stejný výrobce vdov jako tenhle jim z domu trhal došky přímo nad hlavami.
„Moře ti bude svoje bohatství dávat zadarmo,“ řekl, „ale nakonec vždycky čeká, že za ně zaplatíš.“
Motor si upšoukl, zabrblal a pak začal pravidelně vrčet. Zdola se ozval jásot a vítězoslavný křik. Až nahoře James slyšel, jak se Kiernan chrčivě směje. Ušklíbl se a přidal plyn.
Pod jeho nohama se Kormorán znovu probudil k životu. Vyrazil proti vlnám a už to nebyla kachnička ve vaně, ale něco, co má vlastní pohon a sílu. Trup zapraskal a zavrzal, jak James stočil kormidelní kolo na pravobok, aby se dostal na původní kurz.
Vln jako kdyby se jeho opovážlivost dotkla. Začaly do trawleru narážet jako vzteklá obluda a ostřelovaly bok lidi bílými explozemi vodní tříště, která zaplavovala přední palubu a okna kormidelní kabiny. James zachmuřeně bojoval s kolem, cítil, jak se kormidlo vzpouzí, cítil drkotání přetíženého motoru přenášející se přes hnací hřídel.
Kroky na palubě a Michael byl zase vedle něj, bledý obličej umazaný olejem, ruce černé. Páchl naftou a starou mořskou vodou a vlasy mu padaly do očí.
„Boky neděsní. Pustil jsem čerpadla na plný výkon, ale voda pořád přitéká. Takhle to nezvládne. Motor taky nevydrží dlouho. Taťko, musíme se z té bouře dostat.“
„To sakra musíme,“ zabručel James. „Tahle vichřice by nás mohla odfouknout až do Francie. Kdybychom s ní nebojovali, bylo bychom na moři týden a ryby by shnily.“
„Raději ryby, než my.“
„Já vím, co dělám Mike. Nech to na mě. Jenom udrž tu podělanou mašinu v chodu.“
Obrovský úder z boku otřásl lodí. Slyšeli, jak tři zbylí lodníci dole klejí a křičí. Michael a jeho otec se chytili kompasnice, jak se loď na okamžik jako by zastavila a pak se nahnula na levobok. Byla kousek před hřbetem vlny a na okamžik se její kormidlo ocitlo ve vzduchu a kolo se volně protočilo, zatímco motor divoce zavyl.
Pak se znovu zřítila dolů, narazila na hladinu jako plastová lodička odhozená znuděným dítětem. Příď se ocitla pod hladinou a voda, která se přes ní převalila, dosáhla až k oknům kormidelní kabiny. Loď zasténala pod její váhou, její trámoví zaskřípalo a prohnulo se pod vodním tlakem. Dveře kormidelní kabiny se rozletěly a dovnitř vnikl severní Atlantik, zpěněný a hladový. Během vteřiny byli po kolena pod vodou.
„Potápí se!“ zaječel Michael a jeho obličej byla bílá maska děsu.
„Ne, nepotápí!“ zařval jeho otec a znovu se postavil ke kormidlu. Škubl za páku plynu, vyhnal motor do nejvyšších otáček. „Zavři ty zatracené dveře!“
Trawler se v nespoutané zuřivosti vln otočil dokola. Michael skočil ke dveřím a podařilo se mu přibouchnout je před hladovou vodou. Zasunul závoru a pověsil se na ně, jak se Kormorán znovu zhoupl jako divoký kůň, zatímco jeho otec stál pevně u kormidla, skoro jako by byl nedílnou součástí lodi.
Příď se pomalu zvedla a tuny vody se přelily k zádi. Další vlnu měli za sebou.
Pořád se drželi na hladině.
Pořád ještě byli naživu.
„Co to k čertu bylo?“ zachrčel Michael. „Bylo to, jako bychom do něčeho narazili.“ Dole pokřikoval jeden člen posádky na druhého. Interkom zapraskal. „Skippere, bednění trupu je proražené dovnitř a naprasklé. Co do nás sakra vrazilo?“
„Moře do nás vrazilo,“ procedil James Mackey skrze sevřené zuby. „Moře a všechno, co je v něm. Michaeli, vyhrabej náhradní čerpadla a podívej se, jestli bys je nedokázal zapojit. Hoď sebou.“
„Možná to byla ponorka,“ nadhodil Michael. „Slyšel jsem, že se takové věci stávají.“ Dopotácel se k rádiu a zapnul ho. Kormidelní kabinou se ozvalo praskání statického šumu.
„Myslíš, že za noci jako je tahle, by se ponorka vynořila na hladinu? Já nevím, co to bylo, nejspíš utopený kontejner. Měli jsme štěstí.“ Podíval se na svého syna. „Pro boha živého, přestaň si hrát s tím krámem. Asi je poškozená anténa. Už jsem to zkoušel a nic nechytáme.“
„Anténa je v pořádku, kontroloval jsem ji před deseti minutami. Možná za to může ta bouřka a vlny.“
„To je docela možné. Teď jsme v tom na vlastní pěst, Michaeli, nikdo nás tu neuslyší a nikdo nás z toho nevytáhne. Teď běž dolu a udrž pro mě tu čubku na hladině.“
„Taťko,“ řekl Michael. Najednou vypadal velice mladý, utahaný a vyděšený. „Taťko, myslíš, že—“
„Jdi dolů, synu. Budeme bojovat. Ta bouře se nakonec utahá sama, uvidíš.“
Michael vyšel z kormidelní kabiny. Jeho otec hleděl ven na moře před sebou, na tu divočinu bez cest. Rozsvítil každé vnější světlo, které jeho loď měla, ale všechna ozařovala jen nekonečné lány kypící, zpěněné vody a břidlicově šedá úbočí vln, bez ustání hnaných větrem. Kolem nebylo nic, vůbec nic kromě běsnícího Atlantiku.
A v kolébající se kormidelní kabině lodi dál praskala němá radiostanice.


Dvě

„Proč to nenecháš na pokoji?“ zeptala se Abby popuzeně. Rukou si zajela do kštice platinových vlasů. Connor si pomyslel, že vypadá jako vzteklá pampeliška. Při té představě se musel ušklíbnout. Ležel na kovem obložené podlaze a zasunul se hlouběji pod skříň detektoru anomálií, aby ho neviděla. Zamrkal, jak ho les drátů zaškrábal na obličeji.
„Já to dokážu; jenom mě nech to dodělat. Nebude to trvat dlouho.“
„Jsme offline, Connore. Lester proskočí stropem a to ani nemluvím o Cutterovi.“ Založila si ruce na prsou a nervózně poklepala špičkou nohy o podlahu, ale on neodpovídal. Ozvalo se zabručení, pak zvuk stříhaných drátů.
„Connore?“
„Podej mi páječku, ano, Abby? Už to skoro bude, slibuji.“
Connor, zalezený hluboko v útrobách přístroje, který stvořil, natáhl ruku v rukavici bez prstů a nastavil dlaň. Ocitla se mu v ní páječka.
„Ehm, dík, Abs.“
„Rádo se stalo,“ odpověděl hluboký mužský hlas se silným skotským přízvukem.
Connor ztuhl, zamrkal, pak se vysunul z pod elektroinstalace, na tváři co nejnevinnější úsměv.
„Profesore, nevěděl jsem, že jste—“
Ale starší muž ho nenechal domluvit. „Connore, co to k čertu děláš?“ vyštěkl Cutter. Stál vedle Abby v ostrém světle Střediska pro výzkum anomálií, oba v přesně stejné póze; ruce založené na prsou, hlavu skloněnou, pohled upřený na Connora, který tam ležel mezi úlomky tištěných obvodů a kusy barevných vodičů, obklopený puchem, jak mu páječka, kterou zapomněl vypnout, vypálila díru do vesty.
Connor spěšně vstal, vyjekl, když mu páječka spálila prsty a několikerým plácnutím rozehnal kouř, který mu stoupal z vesty.
„Má teorii,“ řekl rychle, pak se odíval na díru ve své vestě a smetl doutnající kousky látky. „Je to asi takhle—“
„Jak dlouho to bylo mimo provoz?“ zeptal se Cutter Abby, ostentativně ignorujíc Connorovo vysvětlování.
„Asi hodinu.“
Cutter se jí upřeně podíval do očí.
„Hodinu a půl,“ připustila.
„V tom případě bys raději měl mít velice rychlou teorii, Connore,“ řekl Cutter.
„Víte, myslím, že dokážu zlepšit přesnost, periodicky, prozatímně,“ začal Connor, zakopávaje o slova. Natahoval ruce k Cutterovi jako prosebník. Svůj komický klobouk měl naražený do čela a umaštěné černé vlasy pod ním vypadaly, že zoufale potřebují umýt.
„No tak, pospěš si,“ pobízel ho Cutter.
„Přesměroval jsem několik energetických zdrojů konzoly, takových, co jsou vlastně jenom pro efekt, na blikání světýlek a tak. Mohu tak dodat energetický pulz hlavnímu systému, skokově, a—“ Zaváhal. „No, vlastně ani nevím, jestli to bude nějaký rozdíl, dokud to nevyzkouším. Ale teoreticky—“
„Tohle není Malý elektrotechnik, Connore,“ řekl Cutter. „Tahle věc je důležitá.“
„Ale to bude fungovat. Já vím, že bude. Už to mám skoro hotové, profesore. Ještě pár minut a budu tomu moci dát ten energetický pulz. Jenom jeden pokus – to je všechno, co žádám.“
„Ten energetický pulz—“
„No, nejde jenom o šťávu. Přepsal jsem hlavní algoritmus, abych ho elektronicky kompenzoval. Bylo to docela jednoduché. Stačilo jenom—“
„Ty jsi přepsal řídící program detektoru?“ Cutterovo zrzavé obočí vystřelilo až na čelo.
„No, trochu,“ připustil Connor rozpačitě.
Cutter se otočil a zahleděl se na velká skleněná okna, která obklopovaly šachtu detektoru anomálií. Samotný detektor vypadal jako nejskvělejší domácí kino, jaké kdy bylo vynalezeno, propojené se skupinkou šedých ocelových skříní, které obsahovaly vnitřnosti té věci. Nikdo v okolních kancelářích se sem nedíval; nikdo si ještě nevšiml, že obvykle modré blikající obrazovky detektoru teď byly černé.
Cutter se otočil zpátky, ústa pevně sevřená a vždy přítomné vrásky pod očima prohloubené odhodláním.
„Connore, nepředpokládám, že jsi někdy slyšel zásadu, ‚Když to není rozbité, neopravuj to‘?“ zeptal se.
„Ale profesore, jak můžeme někam pokročit, když si s vybavením občas nepohrajeme a nezjistíme, co všechno dokáže? Kde by v tom byla nějaká legrace?“
Connor se znovu podíval na detektor. Vypadal, jako by z něj někdo vyrval značnou část vnitřností, zpracoval je sekáčkem na maso a rozhodil po podlaze jako kousky měděných vodičů, vyřazených elektronických součástek a barevné izolace.
„Bože všemocný, Connore, jestli jsi to rozbil Lester tě utluče k smrti.“
Connor, takto motivován, klesl na kolena a jednou rukou zašátral po kouřící páječce.
„Deset minut, profesore – nanejvýš patnáct. A pak zase pošlape jako hodinky. Čestné slovo.“
„Tak se do toho dej,“ odpověděl Cutter s bezděčným úsměvem a když se na něj Connor zašklebil, dodal: „A hoď sebou!“
Connor znovu zmizel v útrobách přístroje.
Abby potřásla hlavou. „Nemohli bychom ho prostě někam zavřít s krabicí lega?“
„On to postavil,“ odpověděl Cutter polohlasně, aby ho mladší muž neslyšel. „On ví, co to dokáže.“

Vítr trochu zeslábl, pomyslel si James, a na obloze se objevilo kalné světlo, které tam dříve nebylo. Svítání se rychle blížilo.
„Dlouhá noc,“ řekl jeho syn, který se opíral o dveře kormidelní kabiny, po kotníky stále ve vodě. Měl na sobě oranžový záchranný oblek, stejně jako zbytek posádky. Kiernan rád vtipkoval, že mu jde k vlasům, zatímco oba bratři Murnahanové byli příliš malí, aby ty svoje náležitě vyplnili.
„Dlouhá noc,“ souhlasil James. V očích ho pálila sůl a vyčerpání. „Zapal mi jednu, ano, Michaeli?“
Jeho syn vytáhl z plechovky na kompasnici pomačkanou cigaretu, zapálil ji plastovým zapalovačem, potáhl si z ní a zašklebil se. „Jednou tě zabijou,“ řekl svému otci, když mu ji vkládal mezi rty.
„Dneska ještě ne,“ odpověděl James Mackey a vděčně nasál kouř.
Kormorán se teď pod nimi pohyboval více méně rozumně. Vlny, které musel překonávat, byly pořád ještě obrovské, ale vítr už je nehrozil převrhnout pokaždé, když se ocitli na hřebeni některé z nich. Pořád vál rychlostí třiceti uzlů, ale to nebylo na severní Atlantik v této roční době nic neobvyklého. Jeho kvílení a burácení moře teď soutěžily s rachocením motorů a dutým duněním čerpadel, které bez přestání pumpovaly vodu z podpalubí.
Loď byla živá. Bojovala s oceánem a větrem s chrabrostí, která Jamese Mackeye hřála u srdce.
Po schůdcích přišel Kiernan, brodil se vodou.
„Už nestoupá,“ řekl. Teď už nemusel křičet, aby ho vůbec slyšeli. „Přídavná čerpadla to nakonec dokázala, i když si Liam a Sean stěžují, že jim od pumpování upadnou ruce.“
„Jak to vypadá?“ zeptal se ho James.
„V podpalubí pořád stopa vody, ale daří se nám držet s ní krok. Jaká je naše pozice, skippere?“
James kývl k Michaelovi. Přitom nespouštěl oči z vodních spoust před sebou, kterými se lodní příď sunula jako by lezli na hřbet nějaké obrovské, černé bestie. Jeho syn se sklonil nad displejem GPS a netrpělivě na něj poklepal ukazováčkem.
„Jsme 240 mil od břehu, jiho jihozápadně od Bantry.“ Zkontroloval na jiném displeji počasí; meteorologická stanice pobřežní hlídky Corku ji aktualizovala každých pár minut. „Dvacet pět mil severozápadně od nás je Guns Island.“
„Díky bohu, že jsme se mu vyhnuli,“ řekl James a vyfoukl kouř. „Slyšel jsem o lodích, které do něj najely v plné rychlosti. Je tak černý, že v noci není vůbec vidět.“
„Myslel jsem, že je na něm maják,“ opáčil Kiernan.
„Je, ale teď je už několik měsíců mimo provoz. Vyvstaly spory o to, komu vlastně patří, jestli nám nebo Francouzům, takže si nikdo nedovolí tam přistát a spravit to, dokud se to nevyřeší v Bruselu. Tak jsem to alespoň slyšel.“
„Já jsem slyšel, že ho Britové získali za války a postavili si na něm tajnou základnu,“ řekl Michael.
„Nevěř všemu, co slyšíš. Teď tam není nic, než asi milion terejů, a po celém obvodu jsou tisíc stop vysoké útesy. Pokud jde o mě, jestli ho někdo chce, ať si ho s pánem bohem vezme.“
„Dvě stě čtyřicet mil,“ řekl Kiernan. „Jakou rychlostí jsi říkal, že plujeme, skippere?“
„Dvacet uzlů.“
„Stihneme to, než se nám zkazí náklad?“
„S trochou štěstí a jestli—“
Náhle je strašný náraz všechny srazil k zemi. Loď se otřásla a zasténala jako živý tvor, zatočila se na hladině. Zespod se ozvaly hlasy Murnahanových bratrů, křik zděšení a bolesti.
„Co to k čertu bylo?“ zaječel Michael a plácal se na všech čtyřech ve vodě na podlaze kormidelní kabiny.
Další náraz, tentokrát hluboko v trupu. Bylo to, jako kdyby něco naráželo proti bokům lodi, jako býk útočící na bránu. Kormorán byl vržen stranou a zuřivé vlny, které zdolával, ho zalily přívalem stříkající zpěněné vody.
Trawler se naklonil na pravobok a v jeho kormidelní kabině James, Michael a Kiernan naráželi do stěn a padali jeden přes druhého. James se tvrdě udeřil hlavou do podpěry a vytryskla mu rudá krev, která potřísnila jeho synovi obličej a v jediném okamžiku ho zbarvila do ruda.
„Taťko!“ zaječel Michael.
Další náraz, tentokrát do přídě. Záď lodi se zvedla z vody, zatímco příď byla pohlcena zpěněným mořem. Nad chaotickým rachocením bouře se zvedl jiný zvuk – řev zvířete.
Okna kormidelní kabiny se vysypala a moře proniklo dovnitř v divoké bílé záplavě. Ve vteřině byli všichni po kolena ve vodě, pak po pás. Voda se lila dolů jícnem a zaplavila dolní podpalubí, strojovnu. Vyplnila celou loď, zastavila motory a utopila baterie.
Světla zhasla. Kormorán, sténající na protest, se naklonil ještě víc na bok, jako unavené zvíře, které skládá hlavu k odpočinku.
Michael Mackey vystrčil hlavu nad vodu.
„Taťko! Kiernane!“ V kalném světle rozbité kormidelní kabiny před ním plavalo na hladině tělo v záchranném obleku, tváří dolů. Uchopil ho, ale v příštím okamžiku prorazilo něco obrovského a temného trup, zpřelámalo to devět palců tlusté trámky, jako by to byly špejle; něco připomínající černou řízenou střelu. S tím přišel odporný puch, jako prastaré, shnilé mořské řasy nebo ryby ponechané na slunci.
Michael uviděl zuby jako hroty kopí, záblesk rudé tlamy a pak to zase zmizelo. Zíral, strnulý šokem, a voda stoupala, až se mu zavřela nad hlavou. Kormorán se s dlouhým, srdceryvným zasténáním namáhaných trámů převrátil a nabral stovky tun vody, která ho konečně stáhla dolů. Velká vlna omyla její převrácený trup a proraženou díru, která v něm zela.
Jak loď klesala pod hladinu, Michaelovi se podařilo vyprostit se z trosek kormidelní kabiny, plíce praskající nedostatkem vzduchu a myslí vyprázdněnou šokem. Záchranný oblek jej nadnášel a kolem ramen se mu nafoukla plovací vesta, která ho táhla nahoru, pryč od ztroskotané mrtvoly trawleru. Když prorazil hladinu, zhluboka se nadechl, nasál do plic vzduch a vodní tříšť a začal kašlat slanou vodu.
Jak se tam tak kolébal v tom kalném světle blížícího se úsvitu, světélko na jeho záchranném obleku blikalo a přes pogumovaný materiál obleku k němu začal pronikat chlad Atlantiku.
„Taťko!“ vykřikl proti šedivému nebi. „Kiernane!“ Ale nikdo neodpovídal.
A pak něco prorazilo hladinu vedle něj. Bylo to tak obrovské, až si několik okamžiků myslel, že se vrací trawler. Bylo to černé a dlouhé, čtyřicet, padesát – možná šedesát stop, černé jako ponorka. Michael zíral s očima vytřeštěnýma a ztuhlý děsem proti vodní tříšti. Ta věc se okamžitě zase potopila. Na okamžik zahlédl dlouhý ocas. Ještě si všiml, že není zakončený ploutví – nebyla to tedy velryba – a byl pryč. Plul sám uprostřed prázdného Atlantiku, studená voda z něj pomalu vysávala život, mysl měl zkřehlou jako mrznoucí končetiny. Proč nefungovalo to rádio?
To byla poslední vědomá myšlenka jeho života.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.